když člověk chce, tak všechno jde

Jak dlouho jste nemocná a jak se u vás nemoc ohlásila?

RS mám už 15 let. Poprvé jsem si něčeho všimla, když mi na ulici z ničeho nic vypadla z ruky taška. Protože jsem v té době hodně sportovala, myslela jsem si, že jsem to s cvičením přehnala. Ruku jsem namazala nějakým krémem z lékárny, a když to přešlo, už jsem na to nemyslela. Za čas jsem hrála s kamarádem tenis a uprostřed hry jsem přestala vidět na pravé oko. Nejprve jsem navštívila oční lékařku, ale žádný nález nenašla. Poté jsem navštívila svého praktického lékaře, a ten mě okamžitě poslal na neurologii, kde mi docela rychle byla potvrzena diagnóza RS.

Jak jste tuto zprávu nesla psychicky?

Zpočátku špatně. Dva roky předtím mi zemřel tatínek, a máte-li poměrně čerstvě v paměti takovouto bolestnou událost, myslíte někdy na to nejhorší. Přerušila jsem na semestr vysokou školu, kterou jsem studovala v Praze, a odjela domů za rodinou. Nějakou dobu jsem se cítila, jako bych nepatřila ani do Prahy, ani domů. Moc mi tehdy pomohlo, že jsem o svých pocitech mohla mluvit. Naštěstí moje maminka a švagrová byly ochotné mě hodiny a hodiny poslouchat. A to mi asi v tu dobu pomohlo nejvíce. Navíc jsem navštívila i psychologa a i on mi pomohl projít obdobím, kdy se člověk ptá: Proč se to stalo? Proč právě mně? Proč teď? Zkrátka se mi honily hlavou otázky, které se člověku vynořují v mysli vždycky, když ho potká něco vážného. Trvalo několik měsíců, než se mi podařilo se s tím srovnat.

Takže vám hlavně pomohlo, že jste se z toho smutku a vzteku vymluvila?

Asi ano. Ale hlavně jsem se s tím musela sama vnitřně smířit a rozhodnout se, že se tomu postavím, že život jde prostě dál a musím koukat dopředu. V průběhu času jsem zjistila, že mě RS vlastně v ničem neomezuje, že mohu všechno. Začala jsem pomalu dělat vše jako dřív, možná někdy i víc (škola, sport, koníčky), a cestovat; nakonec jsme se s přítelem vydali na naši nejdelší společnou cestu – po Střední a Jižní Americe.

Než se na ni vydáme spolu, řekněte mi: jak jste se připravovali, jak jste ji plánovali?

Plánovali a neplánovali. Neměli jsme přesnou trasu, jen jsme věděli, odkud začneme, které země chceme navštívit a kde skončíme. Jinak jsme se chtěli zastavit tam, kde se nám to bude líbit, a zůstaneme tam, jak dlouho se nám bude chtít. Omezeni jsme byli pouze časově, protože injekce s lékem mi mohli dát v MS centru jen na půl roku. A jiná možnost, jak je získat, nebyla. S ošetřující lékařkou a v očkovacím centru jsem se poradila o očkování; většinu očkování mi ošetřující lékařka nedoporučila), protože šlo o tzv. „živé“ vakcíny, které by mohly způsobit ataku. Měla jsem tedy naočkovanou hepatitidu A + B, z dřívější doby břišní tyfus a zkontrolován tetanus. Také bylo důležité obstarat si cestovní pojištění, což nebylo lehké, protože poslední ataku jsem měla deset měsíců před datem odjezdu a většina pojišťoven vás nepojistí, protože mají v pravidlech, že smí pojistit jen pacienta, který neměl ataku alespoň rok. Na druhou stranu cestovní pojištění mít musíte, protože kdyby se cokoliv přihodilo, přišla ataka nebo třeba nemoc z nadmořské výšky, tak máte obrovský problém. Nakonec mi vyšla vstříc paní v pojišťovně Kooperativa; vyžádala si lékařskou zprávu a vše pak vyřídila velmi dobře a rychle. Ale samozřejmě mě pojištění stálo víc než běžného zdravého pojištěnce. S tím jsem počítala. Vezla jsem s sebou také průkaz pacienta a v angličtině, němčině a češtině zprávu od svého ošetřujícího lékaře, o jakou nemoc se jedná a jak se léčí. Hodilo se mi to, protože na letišti ve Francii chtěli vidět nejen injekce, ale i všechna potvrzení. Na převážení injekcí jsem měla chladicí box Ezetil a příruční chladicí pouzdra pro diabetiky Wellion FRIGO.

O těchto zemích se někdy říká, že jsou nebezpečné, prý se tam hodně krade; nebáli jste se?

Já jsem měla zpočátku stejný dojem, hlavně díky informacím z médií, internetu a stránek ministerstva, ale měli jsme štěstí; nějaký čas před námi byli v těchto zemích naši kamarádi, a ti nás ujistili, že když dodržíme určitá základní cestovatelská pravidla, tak všechno bude OK. Osvědčilo se nám vypadat odraně, nejlépe ještě hůře než místní. Protože jste bílí, tak každý samozřejmě pozná, že jste turista a ne domorodec, ale když nenosíte okázale na krku drahé fotoaparáty, jako například turisté z některých západních zemí či USA a obecně nedáváte okázale najevo, že něco máte, tak se nemusíte bát. V zemích, kde nám místní řekli, že tam není bezpečno, jsme jezdili např. z autobusového nádraží k ubytování taxíky. Spali jsme většinou v tzv. hospedaje, což je něco jako ubytování v soukromí, příp. menší hostel, a neměli jsme žádný problém. Z místa na místo jsme se dopravovali na delší vzdálenosti dálkovými autobusy, jakými se jezdí i u nás (a la žluté busy Student agency), nebo na kratší vzdálenosti tzv. chicken busy, což jsou obvykle vyřazené školní autobusy z USA. Když jsme jimi cestovali, rozdělili jsme si peníze na malé částky a uložili je do různých kapes. Nicméně se nestalo, že by se nám pokoušel někdo něco vzít. Na své cestě jsme se naopak setkali se spoustou milých vstřícných lidí, kteří, zejména když jsme se naučili trochu španělsky, se nám snažili vyjít vstříc a pomoci. S přítelem jsme si kvůli tomu nejprve v Guatemale a poté i v Ekvádoru zajistili intenzivní kurzy španělštiny, protože si rádi povídáme s lidmi na ulicích a tržištích, ochutnáváme místní speciality, a v neposlední řadě se člověku i lépe smlouvá, když se domluví místním jazykem.

Tak vzhůru na cestu! Kde začala a kam jste se rozjeli pak?
Z Evropy jsme odletěli do Mexika. Několik dní jsme strávili v Mexico City a okolí. Poté jsme se vydali směrem na východní pobřeží Střední Ameriky do Belize, což je bývalá britská kolonie, kde jsme si užili krásné potápění a ostrovy. Následovala Guatemala, Honduras, Nicaragua a Kostarika. Nejvíce se nám ze Střední Ameriky líbilo v Belize, Guatemale a Nicaragui. Honduras bych vypustila a na Kostariku nám zbývalo již málo času.

Počkejte, to jsme těmi zeměmi trochu prosvištěly… Co se vám nejvíce líbilo v Mexiku?

V Mexiku jsme strávili zhruba tři týdny. Nedaleko hlavního města jsme navštívili mayskou památku, asi nejvýznamnější náboženské centrum celé Střední Ameriky – Teotihuacán, viděli jsme také kouřící Popocatépetel, čtvrté největší město Mexika Puebala, město Oaxaca, kde jsou k vidění budovy ze zeleného sopečného kamene vystavěné v koloniálním stylu, a v těsné blízkosti Oaxacy předkolumbovské město Monte Albán, jehož historie sahá do 5. stol. př. n. l. Poté jsme se vypravili do městeček San Cristóbal de las Casas a Palenque, kde jsme se podívali na další pozůstatky mayské kultury, a pak už jsme zamířili na pobřeží, protože nás lákal Karibik. V Mexiku, stejně jako i v dalších zemích, jsme ochutnávali místní pikantní kuchyni nejlépe s místními obyvateli na tržištích, dávali jsme si jejich tortilly a různé masem a zeleninou plněné taštičky, a také skvělou kuřecí polévku, která nás zasytila na celý den, protože v horku člověk nemá moc hlad.

Kde jste byli v Karibiku?

Zamířili jsme do oblasti Yucatán, kde jsme navštívili Cancún; tím jsme tedy jen projeli, protože nevyhledáváme přeplněná turistická centra, Playa del Carmen, Tulum, Chichén Itzá a ostrovy Isla Mujeres a Corozal. Ostrov Isla Mujeres je místo spíše pro baťůžkáře, kteří chtějí být na hezkém místě, bydlet v soukromí a nevyhledávají lidmi přeplněná turistická centra. Přítel si na ostrovech udělal potápěčské zkoušky, a tak se hodně věnoval pozorování podmořského světa, já jsem vytvářela pro naše kamarády webové stránky. Na Isla Mujeres jsme si půjčili malé golfové autíčko a celý jsme ho projeli. Například jsme navštívili i chovnou stanici pro želvy, kde je od mala vypiplaní, a pak je vypustí do volné přírody. Ostrov Cozumel jsme si projeli na motorce. Vzhledem k tomu, že všude na těchto ostrovech mají asfaltové silnice, není problém se přesunovat z místa na místo. Moc se nám tam líbilo, a tak jsme zůstali i přes Silvestra.

Jestli se nemýlím, tak další zemí po Mexiku bylo Belize, je to tak?

Ano. Podle mě je to nejkrásnější místo pro všechny, kteří milují podmořský svět. Do Belize jsme se dostali klasicky autobusem, pak jsme přesedli na lodičku, která nás odvezla na ostrov Ambergris Caye, což je největší ostrov v Belize. Tam jsme potkali hodně Američanů, kteří si tam kupují domky na důchod. Pak jsme se přesunuli na ostrov Caye Caulker, ten je méně turistický, takže opět více pro baťůžkáře, jako jsme byli my. Jak jsem už naznačila, na potápění i šnorchlování je to ráj; pod vodou se tam dá vidět snad vše, co v moři existuje. Je tam také druhý největší bariérový útes, kde jsme byli na šnorchlovacím výletě lodí. Viděli jsme i žraloky a kapitán říkal: „Klidně tam plavte, to jsou mírumilovní žraloci, žádní lidožrouti.“ Také jsme viděli želvy, murény a langusty, které jsem do té doby znala pouze na talíři. Plavala tam i spousta barevných rybiček. Nedalo nám to a zaplatili jsme si také výlet na místo, které je vyhlášené jako světové dědictví UNESCO, což je Great Blue Hole. Jeho nejhlubší bod leží v hloubce 124 metrů. Musím ale říci, že jsem byla trochu zklamaná, protože jsme toho moc neviděli, voda je hodně hluboká, a tedy je tam tma. Vynahradila jsem si to u nedalekých ostrovů Lighthouse Reef a Half Moon Caye, kde toho bylo k vidění hodně.

Navštívili jste také Guatemalu; co tam vás lákalo?

Chtěli jsme vidět nejrozsáhlejší mayské ruiny starověkého města Tikal, které bylo založeno už v 6. století před naším letopočtem. Je to také památka UNESCO. Pobyli jsme tam asi tři dny a pak jsme zamířili do hlavního města Guatemaly, které se jmenuje stejně jako země. Tím jsme jenom projeli v taxíku z nádraží na nádraží, protože se říká, že je nebezpečné, a navíc jsme tam byli v noci. Namířili jsme si to do městečka Antigua, což dříve bývalo hlavní město. Všude kolem Antiguy můžete pozorovat sopky. Zdrželi jsme se tam 14 dní, protože jsme chodili do jazykové školy na intenzivní výuku španělštiny. Jezdili jsme na různé výlety do míst v okolí, která nám doporučil náš učitel. Například do místní čokoládovny nebo nedaleké vesnice, a pak jsme se o tom bavili na příští hodině.

Zastavme se u té školy; podle čeho jste ji vybírali?

Hledali jsme jazykovou školu, která nabízí individuální výuku, tzv. jeden na jednoho. Obešli jsme několik škol a v každé si popovídali s vedením, a pak jsme se rozhodli pro školu, kde byl sympatický mladý ředitel, učebny dobře přizpůsobené individuální výuce a cena odpovídala našim představám.

Co ještě byste z Guatemaly doporučila?

Určitě stojí za vidění jezero Atitlán, které je vulkanického původu. Kolem něho jsou sopky a nedaleko něho vesničky, kde vás rádi ubytují. My jsme bydleli ve vesničce San Pedro, nad kterou se vypíná již neaktivní sopka San Pedro (cca 3020 m. n. m.), kam jsme si také udělali výlet. Na takovou cestu ale musíte jít s průvodcem, bez něho vás tam nepustí. Tak jsme si ho najali a vyšli jsme na cestu za svítání. Po zhruba pěti až šesti hodinách jsme se vyškrabali poměrně rychlým tempem nahoru a moc jsme nechápali, proč nás tak žene. Dole jsme míjeli kávové plantáže, výše rostlo mango, a pak už byl jen les a na vrcholu vyhlídka. Průvodce nás chtěl hnát zase hned dolů, dal nám na prohlídku půl hodiny. Tak jsme mu řekli: „Tak to tedy ne, my tu zůstaneme až do večera a budeme si to fotit a užívat.“ Poté, co jsme získali svolení od strážce parku, nás tam průvodce zanechal. Jsme takoví, že když se nám někde líbí, vydržíme hodiny sedět a pozorovat obzor – a výhled na jezero byl nádherný, takže jsme tam zůstali sedět dlouhé hodin a pak jsme sešli dolů. Nechápu, proč jsou tam tak přísná opatření: cesta tam vede jen jedna, žádná divoká zvířata tam nejsou, maximálně čas od času potkáte turistu.

Co jste v Guatemale ještě viděli?

Relativně nedaleko jezera Atitlán je známý trh Chichicastenango, tak jsme se tam vypravili místními autobusy. S sebou jsme si vzali pouze malý fotoaparát, abychom neprovokovali případné zlodějíčky, nepříliš peněz jsme rozstrkali různě po kapsách, protože i v průvodci psali, že se na trhu krade. Prošli jsme si celý trh, prodávají tam všechno možné, například květiny, keramiku, koření, léčivé byliny, zvířata…, podívali se i do místního 400 let starého kostela Santo Tomas, kde právě probíhaly křtiny a jakýsi indiánský ceremoniál. Vylezli jsme na nedalekou posvátnou horu Pascual Abaj, kam chodí místní uctívat své předky. Nosí jim tam různé dary, hoří zde velké ohně a indiánští šamani dělají příslušné obřady. Také jsme se podívali na tamní hřbitov, kde probíhaly podobné rituály. Prošli jsme si městečko i trh a večer se vrátili zpátky k jezeru Atitlán.

Jak pokračovala vaše cesta?

Z Guatemaly jsme se vydali do Hondurasu. Vyjížděli jsme ve čtyři hodiny ráno z Antiguy s dalšími čtyřmi cestujícími a přesouvali jsme se místní dopravou, což jsou takové malé mikrobusy, které převážejí lidi. Na hranicích mezi Guatemalou a Hondurasem probíhaly jakési protesty – nevěděli jsme za co či proti čemu – ale strávili jsme tam kvůli tomu celý den. Když jsme konečně dorazili do Hondurasu, jeli jsme si prohlédnout známé mayské ruiny Copán. Nedaleko také byla záchranná stanice a Macaw Montain, rezervace krásně barevných papoušků Ara Macao a Ara Araraura; tam jsme si to moc užili. V Hondurasu jsme také navštívili ostrov Utila a musím říci, že cesta tam byla docela dobrodružná. Začalo to už tím, že jsme si šli rezervovat jízdenku na autobus do místní kanceláře, kde se vesele proháněly myšky, ale prodavač si z toho vůbec nic nedělal. Ráno jsme nasedli na autobus. Protože v Hondurasu jezdí staré původně školní americké autobusy, které před tím vyřadili z provozu i v Mexiku a Guatemale, tak vozidlo po cca deseti kilometrech dojelo. Místní si z toho nic nedělali, vesele vyskákali z autobusu a čekali, až ho řidič s pomocníkem opraví. Přestupovali jsme v San Pedro de Sula, druhém největším městě Hondurasu, a pak jsme pokračovali dalším místním dálkovým autobusem do přístavu La Ceiba, kde jsme jen tak tak stihli poslední loď na ostrov Utila. Na místo jsme sice dorazili půl hodiny před odjezdem poslední lodě, ale z nádraží do přístavu jsme si brali taxíka, a protože v těchto zemích vždy musíte usmlouvat cenu, než nasednete, tak jsme to ten den stihli těsně před odplutím té poslední.

Byli jste také v Uruguayi; jak na tuto zemi vzpomínáte?

Pamatuji si na jednu turistku z Uruguaye, kterou jsme potkali kdesi v hostelu v Guatemale, a ona se chlubila, že v Uruguayi mají všechno nejlepší – nejlepší steaky, voda se dá pít z kohoutku a je tam čisto. V duchu jsme si říkali: „No jo, to určitě…“ A pak jsme byli mile překvapeni, protože Uruguay je v podstatě taková normální evropská země, kde skutečně můžete pít vodu z kohoutku, mají tam vynikající steaky a čisto. Navštívili jsme nejprve Montevideo, hlavní město Uruguaye, kde jsme si půjčili auto a vydali se podél pobřeží až k brazilské hranici. Protože jsme v Uruguayi byli mimo sezonu, pláže byly liduprázdné; cestovali jsme podle pobřeží a moc se nám to líbilo.

Nemáme prostor na to, abychom probraly všechny země, které jste viděli, takže ještě letem světem: co stojí například za vidění v těch ostatních zemích, které jste projeli?

Určitě byste neměli minout na hranici Peru a Bolívie největší jezero v Jižní Americe lago Titicaca s plovoucími ostrovy a v Bolívii Salar de Uyuni – největší solnou pláň na světě. Je to národní park, kde jsou k vidění solná jezera a tryskají tam ze země gejzíry vody. Je tam solná pláň s rozlohou 10 500 km2, kterou mnozí znají z fotografií. My ji viděli na vlastní oči. Pak jsme se vydali dolů do Tupizy, projížděli se na koních po horách a kaňonech z červeného kamene. V Peru není samozřejmě možné minout Machu Picchu, na hranicích Argentiny a Brazílie zase největší systém vodopádů Iguazu Falls. Byl to úžasný zážitek.

Pro pořádek: vyjmenujme mi všechny země, které jste viděli.

Ve Střední Americe to byly: Mexiko, Belize, Guatemala, Honduras, Nikaragua, Kostarika. V Jižní Americe jsme navštívili: Ekvádor, Peru, Bolívii, Paraguay, severní část Argentiny, Uruguay a malou část Brazílie.

Kdybychom měli říci to nejdůležitější, co je třeba vědět či udělat, než se člověk na takovou cestu vydá, co by to bylo?

Sehnat si dobré cestovní pojištění; je také dobré mít alespoň základy španělštiny nebo přinejmenším dobrý slovník – nám se osvědčil obrázkový slovník – protože dorozumíte-li se v místním jazyce, jde vše snáze. A hlavně si nemyslet, že když má člověk RS, tak všechno končí, že musíte pořád jen sedět doma, nic nemůžete atd. Já jsem to také ze začátku takhle vnímala, ale když člověk chce, tak opravdu všechno jde, a to je to nejdůležitější, co bychom si měli pořád uvědomovat.