Naše tělo má paměť

PRVNÍ DNY S RS

Onemocní-li člověk RS, přemýšlí v těch prvních dnech po sdělení diagnózy i o tom, že by měl o sebe více pečovat? Věnovat větší pozornost sám sobě?

Ne, o tom nepřemýšlí. Přimět pacienta, aby o sebe začal více pečovat, bývá cílem dlouhodobého terapeutického procesu. Nicméně, když pacient začne být více pozorný ke svým potřebám, podporuje tím úspěch svého léčení. Během prvních dnů, kdy se člověk dozví že má RS, je přirozeně zavalen spoustou emocí. Je to takový mix zahrnující zděšení, úzkost, strach, vztek a spoustu dalších pocitů. Navíc, v prvních dnech hlavně řeší praktické věci související s léčbou. Stává se ale také, že pacienta tato zpráva doslova znehybní a není schopen dělat nic. Pokud se toto děje, tak právě psychoterapeut mu může podat pomocnou ruku, aby pacient dokázal tuto informaci zpracovat a přijmout skutečnost, že se jeho život mění. A po nějakém čase se pak společně můžeme zabývat sebepéčí, protože cílem terapie je, mimo jiné, aby člověk věnoval sám sobě větší pozornost, byl vnímavější ke svým emocím, ke svému tělu a lépe hospodařil se svou energií.

O prvních dnech s diagnózou jsme už psali v několika článcích RS Kompasu, pojďme tedy nyní udělat jen krátké shrnutí...

Člověk, kterému diagnostikovali RS, se bezesporu ocitá v mezní situaci. Projde si obvykle těmi základními emocemi jako je šok, bagatelizace, smlouvání, deprese, obviňování, smutek atd... Různí lidé se pak v různých fázích tohoto procesu zastaví, dá se říci „zacyklí se“ v některé emoci, a pak trvá nějaký čas, než si tím projdou.

A právě v momentě, kdy se člověk ztratí v nějaké emoci, je dobré pomyslet na pomoc terapeuta?

Určitě je dobré přijmout pomoc odborníka. Mně se do psychoterapie často dostávají lidé, kteří tyto emoce začínají zpracovávat až po mnoha letech. Unikne jim mnoho času, během kterého podstupují vyšetření, pasivně přijímají léčbu, ale nic pro sebe aktivně nedělají. Úspěch léčby, jak už jsem říkala, velmi často závisí i na tom, zda člověk změní některé své životní vzorce, které mu neprospívají. Až teprve když najde v sobě odvahu nebo ho životní situace donutí k tomu podívat se na některé sebedestruktivní vzorce chování, zjistit jak jsou vyčerpávající, je to první krok k pozitivní změně.

ŽIVOTNÍ ZMĚNY

To znamená, že vás pacienti vyhledají, když se zhorší jejich zdravotní stav?

Ano. Jednou skupinou lidí jsou ti, kterým se zhorší zdravotní stav. Ale často se na mě obracejí lidé, kteří řeší jiné problémy, než zhoršující se symptomy RS. Přijdou proto, že se v jejich životě odehraje důležitý zvrat, který potřebují řešit. Díky tomu, že začneme otevírat jejich životní příběh, rozkrýváme i scénář jejich onemocnění a může dojít k pozitivní změně, která má vliv i na jejich léčbu.

Ano, dnes i lékaři vědí, že psychika ovlivňuje průběh léčení…

Jako psychosomaticky orientovaný terapeut tomu, že psychika ovlivňuje fyziologické pochody, samozřejmě věřím. Jak víme, RS je autoimunitní onemocnění. Je to nemoc, při které se tělo chová autoagresivně vůči sobě samému. Je to signál, je to zpráva, že pacient nežije v některých ohledech svůj život tak, jak je to pro něj dobře, protože tělo a duše je jeden provázaný systém. Tělo má velmi dobrou emoční paměť. Veškeré stresy, veškeré přehnané nároky, které na sebe lidé kladou, se nějak zapíší do jejich těla. K zásadnímu přetížení nedochází, pokud člověk žije v souladu se svými emocemi, umí emoce dostatečně projevovat, je svými blízkými přijímán a celkově umí se sebou dobře pracovat. U mnoha svých pacientů naopak pozoruji, že si se svými emocemi často nevědí rady, jsou to lidé mající na sebe vysoké nároky, neumí odmítat, neumí říkat ne. A často se neumí ani zlobit. Řeknu-li to ještě jinak, nějakým způsobem si blokují tu zdravou agresi, protože pro naše zdraví je důležité umět ve správný čas ventilovat své pocity nespokojenosti.

Tzn. když si to shrnu, pracujete s pacienty na změně nezdravých životních vzorců? V jakých oblastech či rovinách se objevují nejčastěji?

Často samozřejmě řešíme vztahy. V jakékoliv terapii, ať se děje co se děje, se dotkneme primární rodiny. Díváme se na to, jak vznikly vzorce chování, které jsme si odnesli do dospělého života. Jsou to naše reakce na určité situace, naše jednání, emoční otisk a atmosféra té původní rodiny. Jeden postoj vídám u pacientů s RS často, je to nastavení, hlavně aby byli všichni kolem mě spokojení, já už to nějak vydržím. Speciálně ženy se snaží do roztrhání těla zajistit komfort všech členů rodiny, a když se jich zeptám, kolik času máte pro sebe, tak na mě nechápavě hledí.

Mluvíte o vzorcích z primární rodiny... přijde mi, že s těmi se pracuje hodně těžko. Je asi složité je změnit?

Je to to nejtěžší, protože to jsou hluboce zakořeněné vzorce. Vždy svým pacientům říkám: „Ve chvíli, kdy takový vzorec chování objevíte, když zjistíte, proč v některých situacích reagujete pořád stejně, tak máte padesát procent práce za sebou.“ Bez znalosti spouštěčů těchto reakcí není možná změna. Lze se pak ptát, čí je to způsob chování? Můj, nebo mojí matky, která tímto způsobem řešila podobné situace? To jsou strašně složité mechanismy. Ještě ale považuji za důležité dodat, že tím vším, co jsem řekla, nepopírám, že RS je vážná neurologická diagnóza, nicméně si myslím, že u každé nemoci je důležitý soulad psychického nastavení a léčby. Většina onkologů vám dnes řekne, že už podle toho, jak člověk přijme diagnózu a jak se k léčení celkově postaví, tuší, jak úspěšná léčba bude. Naše psychika je něco velmi mocného a silného. A dá se to vypozorovat v tom sebeuzdravujícím procesu, ale i v té destruktivní rovině.

Jak se takový vzorec dá přenastavit?

Snažíme se s pacientem zjistit, co mu toto chování přinášelo a co to přinášelo jeho okolí. Pak přijde ten aha moment, kdy si pacient uvědomí, že mu to nevyhovuje. Někdy stačí otázka: „A vy byste chtěla, aby takhle žila vaše dcera?“ Obvyklou odpovědí je: „Aha, to bych asi nechtěla.“ Když s pacienty probíráme situace, ve kterých se necítí dobře, často se jich ptám: „Co byste chtěl, kdybyste mohl? Kdybyste se mohl tohoto všeho zbavit, co byste dělal?“

OTÁZKY A ODPOVĚDI

Přijde mi, že to je docela důležitá otázka?

Ano. Ten člověk se začne zamýšlet nad tím, co může změnit, co může pustit a já ho v tom podporuji. Také je to o učení. Mnozí lidé se potřebují naučit nový komunikační styl se svým okolím, používat i asertivní dovednosti apod. Jde o to, aby pacient našel odvahu zkusit něco nového. Tyto pokusy většinou skončí úspěšně a najednou ten člověk s překvapením zjistí, že to takto funguje, a že je to mnohem lepší a snazší. My nemůžeme změnit lidi kolem sebe, ale můžeme změnit naši reakci na ně. A díky tomu, že člověk vyvolá změnu v tom systému, tak se i ten systém začne sám měnit.

Přijde mi, že je dost důležitá ta odvaha a dát si to dovolení něco udělat jinak, lépe pro sebe.

A přesně o to jde. Vlastně dovolit si změnu, znamená začít se mít rád. Kdo jiný by to dospělému člověku měl dovolit, než my sami.

Vzpomněla byste si na nějaký příběh pacienta?

Zrovna dnes u mě byla paní, které se podařil velký posun. Chodí na terapii už několik let a po celou dobu, kdy se léčí s RS, její subjektivní pocity neodpovídají klinickému obrazu. Má dvě děti a bydlí s manželem v domku s tchánem. Tento tchán je velmi manipulativní a často agresivně vystupující člověk, kterému manžel mé pacientky hodně podléhal a až donedávna se jeho útokům nedokázala bránit ani tato žena. Hodně jsme pracovaly na tom, aby byla odolnější a dokázala vystupovat více asertivně. Tato žena neuměla bránit své hranice, protože pocházela z rodiny, kde všichni k sobě přistupovali laskavě a ona si do života odnesla přesvědčení, že svět je mírumilovné místo. Je fajn, když to tak je, ale když tomu tak není, je třeba agresorům zdravě čelit. Nakonec ve chvíli, kdy byly atakovány i děti té paní, se tato žena rozhodla odejít i s dětmi pryč z tohoto domu, a díky té zkušenosti si ověřila, co všechno zvládne, naučila se více si věřit, a také během té doby více nacvičila své asertivní dovednosti. Její muž se musel rozhodnout mezi svým otcem a ochranou své rodiny, což bylo také důležité. Dnes sice tato pacientka žije opět v tomto domě, ale dokázala si s manželem i tchánem nastavit takové podmínky soužití, aby to pro ni a její děti bylo zdravé. A také ví, že má dost sil i odejít a že to může být správné. Přiznám se, že dnes, když u mě byla, jsem ji viděla asi v nejlepší psychické a fyzické formě od první návštěvy, kdy jsme se poznaly.

To je silný příběh. Jakou roli v odvaze udělat něco jinak, něco změnit, hraje pocit viny?

Obrovský. To bývá velký problém, naučit se nemít pocit viny z toho, že jsme reagovali jinak, než naše okolí očekávalo. I to chce čas. Ten pocit viny je naprosto zbytečný. Naopak, místo pocitu viny, by se lidé měli pochválit.