Kdy si pacienti podrážejí nohy. Jak se sebou mluvit?

Tento text zařazujeme jako reakci na časté téma v příbězích pacientů, kteří se v průběhu let učili být k sobě laskavější. Můžeme se o tom dočíst například v příběhu pacientky Elišky.

Psychoterapeutka Jana Tomanová: Kdy si pacienti podrážejí nohy? jak se sebou mluvit?

Třeba tím, že si myslíme, že za každou cenu je nutné se z trápení vypovídat. „Sdělená bolest = poloviční bolest“ – toto pořekadlo platí jen s výhradami a do určité míry. Protože proti němu stojí báječná (a zároveň nohy podrážející) vlastnost našeho mozku. Tou je fakt, že časté opakování něčeho (traumatu, bolístky, stížností, trápení, vzteku, povídání o někom, kdo nás štve… ) vede k tomu, že se paměťové stopy prohlubují. A každým dalším opakováním si drásáme ranku. Proto je lépe zamyslet se, komu budu o svém trápení vyprávět. Mluvením o věcech se věci stávají realitou a jsou pořád s námi. Je fajn tohle vědět proto, abychom se zarazili, když se přistihneme, že si znovu chceme stěžovat na… cokoli. Jasně, platí to i obráceně. Zde se říká, že sdělená radost je dvojnásobná. A ano, nejspíš to tak je. Vyprávět, povídat si o tom, co nás těší, co hezkého se nám stalo atd., to vede k tomu, že naše paměťová pozitivní stopa je hlubší.

Pro úplnost zdůrazníme, že to, o čem mluvíme, vyvolává patřičné emoce. Popisujeme-li situaci, kdy nás někdo naštval nebo stav, kdy jsme na dně, vyvoláme si tím emoce, které k tomu přísluší. A naopak – vyprávíme-li o hezkém zážitku nebo popisujeme-li, co nám dělá radost, emoce jsou pozitivní.

Platí to nejen o mluvení, ale také o přemýšlení. Přestat mluvit o něčem negativním je snazší, než na to přestat myslet. Přesto je možné to zkoušet.

Pacienti si nevěří. To je další, nohy podrážející dovednost. A jaká to škoda! Kdyby nedůvěra v sebe a zastrašování sebe sama špatnými zkušenostmi tak moc nezastavovala člověka v tom, co chce dělat, co podniknout, co si dopřát, kam se odvážit…, bylo by o mnoho méně pacientských stesků a frustrací. Víme, že minulá zkušenost (ta dobrá, ale zejména ta špatná) je silným hybatelem nebo stopkou pro jakoukoli akci. Téma sebedůvěry je veliké, hluboké a stojí za to ho reflektovat. Sáhnout si na svou vlastní sebedůvěru či dokonce víru v to, co všechno zvládnu, co si mohu dovolit a po čem nejen toužit.

A do třetice sem musí patřit věrný souputník člověka, a tím je strach. Pacienti se bojí. S nízkou sebedůvěrou si strach velmi dobře rozumí, dobrá sebedůvěra a víra ve vlastní schopnosti ho naopak potlačují. Strach je na místě, pokud nás chrání. Pokud se zaobíráme (příliš) třeba strachem z budoucnosti, strachem z možných (černých) scénářů, pak je strach tím, co nám ubližuje a co nám brání žít naplno. Naplno pro ten čas, který pro sebe máme. Zkusme rozlišovat, zda náš strach je naším ochráncem nebo naopak naším věznitelem, který nás nepustí dál.

Také bychom se mohli bavit o rezignaci nebo o poněkud rebelském tématu pohodlnosti. Prozatím se nad nimi zamysleme.

Autor: Jana Tomanová