teva - logo
rozhovor s naďou novákovou: o sto třicet lidí větší rodina

rozhovor s naďou novákovou: o sto třicet lidí větší rodina

Vydáno:

Naďa Nováková je předsedkyní regionální organizace Roska Ostrava, koordinátorkou MS Centra Ostrava a viceprezidentkou Unie Roska ČR. I jí změnila roztroušená skleróza život od základů. Když se jí ale zeptáte, co jí RS vzala a co dala, pro to, co vzala, hledá těžko slova. A co jí dala? Díky nemoci v sobě objevila přirozený talent manažerky. Dnes shání peníze a úspěšně organizuje akce ...

Jak se změnil váš život, když jste se dozvěděla, že máte RS?

Pracovala jsem ve výrobním závodě, kde jsem dělala v elektroúdržbě přípravné práce při navíjení motorů. Po první atace se vše vrátilo téměř do normálu. Ale pak jsem přestávala kolegyním stačit. Je to práce náročná na zručnost a najednou mi šla pomaleji. Abychom zvládly úkol, kolegyně dělaly některé věci za mě a já se styděla, že jim nestačím. Později jsem přešla na zkrácený úvazek a nakonec jsem podnik opustila – po více než dvaceti letech.

Je-li člověk zvyklý pracovat a najednou se ocitne doma, určitě to není lehká situace

Není. Hned jsem si chtěla najít práci, ale přes veškerou snahu laskavé úřednice na pracovním úřadě, pro mě nic neměli. Seděla jsem doma a samozřejmě mi hlavou šly myšlenky… co na to manžel… celá rodina, dcery byly ještě malé, život před sebou… říkala jsem si, že to nemůžu dopustit, abych teď ochrnula. To byl pro mě asi klíčový impuls, abych začala něco dělat. Musím ale říci, že nemoc naši rodinu spíše stmelila. Manžel je mi velkou oporou.

Už z předchozích rozhovorů mám pocit, že člověk, když onemocní, hledá nějaký nový postoj – k sobě, k životu, ke světu. Bylo něco, co vás hodně ovlivnilo nebo nastartovalo?

Nejdříve jsem začala navštěvovat sdružení Roska. Chodila jsem na cvičení, jezdila na rekondice, poznala nové lidi, se kterými jsem si rozuměla. Nejvíc mě ale ovlivnil náhodně vyslechnutý pořad v rádiu, kde byla hostem Jana Liberdová. To je gymnastka, která také onemocněla roztroušenou sklerózou. Kariéra vrcholové sportovkyně ji naučila nevzdávat se, a RS tedy brala jako další výzvu. V pořadu mluvila o cvičení, které jí pomáhá překonávat úskalí nemoci, a také o svém pozitivním přístupu k životu. Napsala o tom i knihu. Tehdy jsem jí napsala dopis a její odpověď je pro mě dodnes inspirací. Mimo jiné se v něm píše:
Zkuste se nezaměřovat na to, co jste nemocí ztratila – ta ztráta nemusí být vůbec definitivní. Každé ráno si naopak uvědomujte, co všechno máte. Hodný manžel, dvě zdravé děti, možnost cvičit, zdravě jíst, číst – tedy vzdělávat se, vidíte, slyšíte atd. Toho, co máte a za co byste měla být vděčná, je nepoměrně více než toho, o co jste přišla. Víte, člověk by měl být pořád vděčný. Stačí mít otevřené oči a dívat se kolem sebe. Ty nejprostší věci, které jsou zadarmo, jsou tak nenápadné, že je přehlížíme. Také proto, že jsou zadarmo. Umět je objevovat, být za ně vděčný, vás dovede k určité pokoře k životu.

V té době jste se začala ve sdružení Roska více angažovat? Co vás na té práci nejvíce baví?

Stalo se to tak nějak přirozeně. Více a více jsem se zapojovala do akcí, až jsem byla zvolena předsedkyní. Mne na tom baví to zařizování. Třeba nyní asi pojedeme do Prahy na muzikál Aida. Když jsem to poprvé navrhla… …tak se jim očička rozzářily… jé – my pojedeme do Prahy… a na Aidu s Lucií Bílou! Nebo jsme udělali výstup na Lysou horu. Mrholilo, foukalo, ale stejně jsme se tam dostali. Představte si, že s námi šli i naši neurologové. Takové kapacity ve svém oboru, paní doktorka Zapletalová, vedoucí MS Centra Neurologické kliniky FNO, a pan doktor Hradílek. Dělali doprovodný tým skupině odvážných roskařů, kteří pomocí trekových holí vystoupali na vrchol Lysé hory. Myslím, že si lékaři ani neuvědomili, jakou nám tím udělali radost. Byli jsme také na exkurzi v přečerpávací elektrárně Dlouhé stráně, vyjeli jsme na Pustevny, navštívili Olomouc, Zlín, zoo Lešná… a moře dalších akcí. Během roku pravidelně chodíme cvičit, plavat, jezdíme na koni, zkrátka snažíme se dělat vše, co tělu a duši prospívá.

Pro fungování sdružení Roska je asi důležitá podpora ze strany lékařů...

Ano, a já jsem za to našim lékařům moc vděčná. Když potřebujeme vyřešit nějaký problém, jsou nám nápomocni. Chodí nám dělat přednášky. Dneska zrovna jsme se od psychologa Petra Niliuse dozvěděli, jak trénovat mozek, a doktorka Zapletalová s doktorem Hradílkem nás také vzdělávají na našich seminářích a přednáškách. Jsou ochotni svým jménem zaštítit naše akce, což projektům sdružení dává ještě větší důvěryhodnost. To nám také hodně pomáhá. Díky těmto dobrým vztahům funguje výborně i spolupráce Rosky Ostrava s MS Centrem Neurologické kliniky FNO. Je tady dobrá komunikace všech lékařů z různých oborů, kteří nás léčí. Bez jejich pomoci by to zkrátka nešlo.

Když lidé onemocní RS, někdy se stává, že rodina tuto krizi nezvládne a člověka opustí. Může organizace Roska být i v těchto chvílích lidem oporou?

Kdo nemá zázemí, ten si tady může najít nový kruh lidí. Máme spoustu programů, do kterých se může zapojit. Vím, že někteří naši lidé se scházejí i mimo aktivity Rosky a navazují nové vazby. Jsme samozřejmě v úzkém kontaktu s psychologem a dalšími lékaři. Když je problém, pomůžeme každého nasměrovat. Nemusí na to být sám. Ale je to také o přístupu každého člověka k životu. Někomu můžete nabízet celou škálu možností, ale on není připraven je přijmout. Pak je lepší mu dát čas – až bude chtít, tak se zapojí.

Vy nejen organizujete, ale sháníte na projekty i peníze. Je to pro vás těžké?

Je to pro mě moc těžké. Vždy se k tomu dlouho duševně odhodlávám a zvažuji, zda třeba ty peníze, o které žádám, skutečně potřebujeme – a jak vysokou částku. Protože by třeba mohly pomoci někde jinde a někomu jinému. Samozřejmě jsem moc vděčná všem, kteří nás podporují, protože bez nich by to nešlo.

To je hodně práce, býváte z toho unavená?

Jednou jsem se ptala své neuroložky, jak mám poznat, zda jsem unavená nebo se mi pouze nechce. Tehdy mi odpověděla, že to je individuální. Po výstupu na Lysou horu jsem jí odtamtud poslala SMS pozdrav. Odpověděla mi: A teď bude následovat přirozená únava. Samozřejmě u RS si musíte dávat větší pozor, jak se tělo cítí, a jednat podle toho. I mně se někdy jenom nechce, a řeknu si – musíš. A hlavně mám kolem sebe tým šikovných lidí, kteří mi ze všech sil pomáhají.

Co je podle vás nejdůležitější, aby Roska dobře fungovala?

Být trochu blázen a obklopit se stejnými nadšenci. Bez nich bych to nezvládla.

Vrátím-li se na začátek našeho rozhovoru: Je něco, co vám nemoc vzala?

Nedá se říci, že by vzala. Spíš mi život zjednodušila a neustále se učím být tvořivá. Když tělo neposlouchá a něco nejde standardním způsobem, vymyslím si, jak to udělat, aby to šlo. Učím se zvažovat, co je pro mě důležité a co ne. Například dříve, když nebyla vzorně uklizená domácnost, měla jsem pocit, že se svět zboří. Nezboří… Jde o maličkosti každodenního života. Nelze tedy říci, že něco vzala – spíš se učím dělat věci jinak a s nápadem.

Co vám nemoc naopak dala? O sto třicet lidí větší rodinu a práci, která mě moc baví.

Šárka Pražáková

Sdílet článek

Dotazy ke článku

Jméno:*
Email:*
Typ dotazu:* Sociální poradna
Ostatní
Text zprávy:*
dva plus šest =*
 
Nechte si posílat RS KOMPAS Novinky


Souhlasím se zpracováním svého osobního údaje - emailové adresy, a to za účelem zasílání novinek.

Informace o používání souborů cookies

Tyto webové stránky používají k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Informace o tom, jak tyto webové stránky používáte, jsou sdíleny s třetími stranami. Máte-li zájem, můžete si upravit nastavení. Své rozhodnutí můžete kdykoliv změnit na stránce "ochrana osobních údajů".
Povolit všechny soubory
Vedle nezbytných souborů tyto stránky k analýze návštěvnosti používají službu Google Analytics. Pokud si nepřejete data sdílet, můžete tuto službu zakázat.