Stres a příběhy skryté v našem těle očima fyzioterapeutky

Článek Lucie Suché

Co skrývá naše tělo? O čem nevíme, a může pomoci léčbě? Naše tělo můžeme vnímat mnohým způsobem. Třeba jako fyzickou schránku na vnitřní orgány. Další názor říká, že tělo je chrám duše, ve kterém máme dar prožít důležité zkušenosti. Nebo že tělo je naším zrcadlem. Ať je vaše představa jakákoliv, je dobré si uvědomit, že celé naše bytí je zakotvené v těle. V těle žijeme. Poslední dobou se hodně mluví o komplexním přístupu. Lidskou bytost vnímám jako propojení myšlenek, emocí a těla. Vše je velmi úzce propojeno a pospojováno. A tento přístup se nám osvědčil i v rámci terapie.

Na úvod mám pro vás jedno malé cvičení. Zkuste si na malou chvilku najít pohodlnou pozici, zavřete si oči a vnímejte své tělo. Použijte vnitřní zrak a projděte si vaše nohy, celé dolní končetiny, oblast pánve, břicha, zad, hrudníku, horní končetiny, krk i hlavu. Jak vám to šlo? Bylo těžké se napojit na jednotlivé části vás samých nebo vám to šlo samo? Jak jste se při tom cítili? V následujícím textu se pokusím vysvětlit, proč považuji toto banální cvičení za velmi důležité a proč bychom se měli učit být v kontaktu i se svým tělem.

Učme se od dětí

Koukněte se kolem sebe na malé děti. Mají naprosto nevyčerpatelnou energii, živě vnímají svět, nenuceně se pohybují, bezprostředně vyjádří emoce, ať jde o radost či vztek. Proč ale toto neumíme i v dospělosti? Čím jsme starší, tím více ztrácíme tuto spontaneitu a živost. Možná namítnete, že si nemůžeme pořád hrát jako děti a musíme se chovat jako „dospělí“. To samozřejmě ano, ale opravdu bychom nemohli být více autentičtí, a bezprostřední jak tělesnými, tak emocionálními reakcemi? Většina z nás v průběhu hektického dne vůbec nevnímá své pocity ani tělesné projevy. Dobrá zpráva je, že pokud vám tento způsob nevyhovuje (stejně jako mně), máme možnost změny. Ta dětská energie se totiž neztratila. Spíše je uvězněná uvnitř nás např. z důvodu chronického napětí v důležitých svalových skupinách, které pak omezuje hybnost, zabraňuje volnému dýchání, znesnadňuje spontánní vyjadřování pocitů a omezuje naši schopnost prožívání. Tento názor zastával Alexander Lowen, americký lékař a psychoterapeut, o kterém se více zmíníme ještě na konci textu.

Možná vás napadá, proč ale máme téměř všichni chronické napětí ve svalech? Proč žijeme neustále ve velkém stresu? Kde se to vezme? Viděli jste někdy v přírodě vystresovanou zebru nebo antilopu, přesto, že každý den zažívá boj o svůj život? Co děláme špatně?

Naše tělo, my, máme k dispozici sebeuzdravovací mechanizmy. Tzn., že tělo se po prožitém stresovém zážitku snaží zpátky najít ztracenou rovnováhu. Můžeme si uvést příklad právě z divoké přírody. Stádo zeber, které se v klidu páslo, napadne hladový lev. V těle zeber se nastartuje poplachová reakce (útěk/útok, příp. zamrznutí) a ony se dají na útěk. Ty, které přežily, se za nedlouho po útoku dál v klidu pasou, jako by se nic nedělo. Ale na jejich těle můžeme vidět různé záškuby svalů, poskočení, odfrknutí apod. To je přirozený proces dokončení stresové reakce, uvolnění nahromaděné energie a děje se to mimovolně. Když tento proces proběhne, zebra si do dalších dnů nenese stres z minulého útoku, ale žije opět tady a teď.

A jak je to u nás? Ano, ideálně bychom měli dopřát našemu tělu stejný prostor k přirozenému dokončení nějaké náročné situace. To ale obvykle neděláme. Umí to právě děti – třesou se, křící, pláčou, běhají sem a tam...Většinou je to ale rychle odnaučíme typickými výroky: „neřvi“, „nebreč, nic se ti nestalo“, „nebuď hysterická“, „ to nebolí“ apod. Tím pádem není dokončen cyklus vybití do přirozeného zdravého relaxovaného stavu. V našem těle zůstane větší napětí, sníží se volný pohyb, … Náš život si můžeme představit jako cykly postupného nabití a vybití. Před nějakou akcí se v těle mobilizuje energie a síla, kterou využiji v průběhu samotného dění, pak by ale mělo proběhnout vybití a návrat do klidového stavu.

Zkusím uvést příklad přímo ze života. Představte si, že jste v práci, doděláte poslední naplánovaný úkol, vypnete počítač a těšíte se, že konečně půjdete domů. V tu chvíli přijde váš nadřízený a řekne vám, že nutně potřebuje ještě další práci. Co se v tu chvíli děje ve vašem těle? Jste zaplaveni vztekem, zoufalstvím, máte chuť zařvat, rozbrečet se, ale místo toho se usmějete a jdete pracovat. Pokud následně toto potlačené napětí neuvolníme, např. při sportu, při procházce, dlouhou relaxační koupelí apod., uloží se nám v těle. Když se k sobě takto chováme dlouhodobě, mohou se objevit problémy na tělesné i psychické úrovni. Případně propukne nějaké onemocnění.

Paměť těla

Tělo je tedy možné vnímat také jako místo uložení životních událostí. Skrze tělo pak máme možnost různé negativní zážitky a traumata zpracovat. Jenže máme-li v sobě hodně nahromaděného stresu a zranění, většinou kontakt s naším tělem ztratíme, „odřízneme hlavu od těla“ a děláme všechno proto, abychom se nemuseli dotknout bolavých míst. A tím se uzavře bludný kruh. Nahromaděná nevybitá energie se v těle projevuje různými symptomy, nekomfortem či onemocněním, a o to víc se snažíme chodit k lékaři, polykat pilulky a víc a víc se snažíme nic necítit. Stejná reakce vzniká i u dětí, které zažijí nějaké trauma a v rámci přežití to vytěsnění, odříznou a přestávají vnímat své tělo. Říká se, že trauma přitahuje trauma, takže to, co si nevyřešíme a pouze uvězníme v našem těle, tak před tím stejně neutečeme. Naopak se nám do života budou pořád přitahovat podobné situace. Někdo např. říká, proč si stále nachází stejné partnery, kteří ho/ji jen využívají nebo např. dítě, které bylo jako malé často bité, si najde partnera, který ho bude mlátit nebo naopak sám dotyčný bude fyzicky trestat své děti, přestože si od mala říkal, že nikdy nebude dělat to, co mu dělali v dětství...

Co tedy s tím? Jaké máme možnosti?

Začněme si víc všímat sami sebe, svého těla. Vzít tělo do procesu osobní změny je velmi zásadní. Jsou různé cesty a techniky, obecně je můžeme nazvat bodypsychoterapie. Cílem je, aby klient pomocí lepšího propojení se svým nitrem (tělem) sám poznal, co on i jeho tělo potřebují, aby rychleji a včas reagoval na signály, které jeho tělo vysílá. Myšlenkami se snadno obelžeme, tělo nelže nikdy. Jen je mu třeba naslouchat. Bodypsychoterapie je kombinace psychoterapie obohacené o práci s tělem. Pomáhá nám ve vyjádření, uvolnění prožitých zranění a stresových zážitků. Ideálně bychom v rámci psychohygieny měli bodypsychoterapii využívat i preventivně, nejen jako záchranu v období již se vyskytujících problémů. A pokud vás nyní napadlo, co dělat, když chcete lépe vnímat a pečovat o své tělo, níže je několik návrhů, jak udělat první kroky.

Jak pracovat se stresem? Proč a jak ho odbourávat?

Naše tělo potřebuje pohyb a jen občasnou stresovou událost. Dříve to tak bylo - více jsme se hýbali a stres přicházel nárazově. Tělo se se připravilo na útěk či útok, mimo jiné na to musel zareagovat svalový a nervový aparát. Když nebezpečí pomine, několik minut, případně hodin se pak tělo vrací k původním hodnotám a stresovou reakci ukončí. Tedy jednalo se o rychlou reakce a následnou regenerace.

V současnosti to tak ale není a stres působí dlouhodobě, prakticky neustále. Chybí právě uvolnění, relaxace, prostor pro dokončení, vydechnutí. V dnešní době své tělo téměř nevnímáme: neustále myslíme na spoustu věcí. Když nám tělo dá signál, že je něco v nepořádku, většinou reagujeme tím, že to musím vydržet, teď není čas to řešit a od toho místa se "odstřihnu", aby mě nezdržovalo. Případně spolkneme růžovou tabletku, aby odešla bolest. Je to nejjednodušší a nejrychlejší. V mnohých situacích je v pořádku si rychle ulevit, nicméně vnímat sám sebe a své tělo, se vyplácí a je naprosto zásadní, abychom postupně nemuseli sklouznout do vážného onemocnění nebo chronických bolestí, které již ignorovat nejdou.

Prvním krokem tedy je, že se opět naučíme své tělo vnímat, respektovat ho a vyhovět mu. K tomu může přispět velkou měrou fyzioterapeut, který klienta učí nejen cviky, ale zaměří se i na vnímání napětí, pochopení signálů, které z těla přichází, souvislostí mezi nekomfortem v těle a životními událostmi. Je potřeba dostat obraz našeho těla do vědomého vnímání. Kromě toho pak existují různé techniky, které přímo učí uvolnit chronické svalové napětí, což směřuje k obnovení pozornosti k našemu vnitřnímu prožívání, umožňuje hlubší osobní porozumění, pomáhá obnovit vlastní životní energii, pohyblivost i emoční prožívání. Velmi důležitá je také práce s dechem jako základním prostředkem k zvládnutí náročných událostí i k uvolnění. "Mluvená" psychoterapie je velmi účinná, ale pro mnohé klienty je výhodnější psychoterapii propojit s cílenými tělesnými cvičeními, protože v těle se ukládají všechny stresové zážitky, traumata apod. Někdy tedy nepomůže jen mluvit. Možná ze své vlastní zkušenosti znáte, že v "hlavě" již máte vše srovnáno, rozumíte tomu, víte, jak byste měli jednat. Ale ve chvíli, kdy přijde náročná situace, vybereme automaticky starý navyklý způsob jednání. Naše tělo zevnitř zareaguje a nedokáže to jinak. Až práce s tělem, dokončení a uvolnění stresových zážitků, může tento navyklý způsob chování změnit.

Z dlouhodobého preventivního pohledu je dobré se pravidelně hýbat. Pomáhá to našemu tělu po fyzické stránce a zároveň pohybem tvoříme v těle endorfiny, které zlepšují náladu a tím i snižují stres. Zkusme své tělo vnímat, respektovat ho, napojit se na sebe a věřit, že naše tělo má důvod nám dávat takové signály, jaké dává, i když se v hlavě mohou zdát nelogické.

Pokud Vás bodypsychoterapie zaujala, více informací můžete najít v následujících knihách.
A. Lowen – Jazyk těla
A. Lowen – Bioenergetika
R. Hoffmann, U. Gudat – Bioenergetické cvičení
P. Levin- Probouzení tygra
P. Levin – Trauma a paměť

Seznam použité literatury a další zdroje:
www.bodyterapie.cz
www.pavlakupco.cz
R. Hofmann, U. Gudat – Bioenergetické cvičení
P. Levin – Trauma a Paměť