teva - logo
RS a muži. Ve výši očí - rozhovor s psychologem.

RS a muži. Ve výši očí - rozhovor s psychologem. | 10.01.2020

S psychologem Mgr. Ondřejem Škodou jsme probrali pestrou škálu témat. Říká se, že psycholog je takový průvodce, který pomáhá lidem se na problémy podívat jinak a díky tomu najít i jejich snazší řešení. Myslím, že je to pravda. S Mgr. Škodou jsme si ale povídali i o tom, jak se dá řešit, cítí-li pacient občas úzkost či depresi. Povídali jsme si také, jak může psycholog pomoci vyjasnit některé situace mezi pacientem a jeho blízkými. Z tohoto rozhovoru čišelo, že v nemocnici Jihlava pro lékaře a odborníky slovo partnerství a komplexní péče nejsou pouze plané pojmy. Vztah mezi pacientem a lékařem je zde takovým pro obě strany inspirativním setkáním „ve výši očí“.

Mají muži jiný způsob přijetí RS, když se o nemoci dozví?

První reakce na sdělení diagnózy je hodně individuální, záleží spíše na osobnosti člověka, než na tom, zda se jedná o muže či ženu. Nicméně v dalším přístupu k onemocnění už se nějaké rozdíly vypozorovat dají. Ženy jsou obecně opatrnější, trochu úzkostnější, což je ale v jistém smyslu pozitivní rys, protože se o RS více zajímají, shánějí si informace, ptají se lékařů, co je třeba dělat. Připustí si, že se něco děje. Zatímco muži mají po oznámení diagnózy někdy sklon onemocnění spíše bagatelizovat, moc si své onemocnění nepřipouštět. Nejde pouze o psychickou obranu, protože nikdo z nás nechce být nemocný, ale z hlediska jejich úlohy ve společnosti, toho, co se od nich obvykle očekává, jsou přesvědčeni, že musí fungovat bez ohledu na to, jak se právě cítí

Předpokládám správně, že vás tedy více žádají o pomoc pacientky než pacienti?

Ano, muži tolik psychologa nevyhledávají. Je pravda, že obecně onemocnění RS postihuje více ženy. Z celkového počtu nemocných jsou zhruba dvě třetiny ženy a jedna třetina muži, nicméně u mě v terapii ženy nad muži převažují deset ku jedné.

Čím to je?

Já už jsem to naznačil. Je to o nastavení a očekávání společnosti. Ženy jsou více ochotné si přiznat, že něco nezvládají a řeknou si o pomoc. Zatímco muži, mají-li problém, se kterým si neví rady, mu někdy nechtějí dávat příliš velkou váhu, nevěnují mu tolik pozornosti, aby působili, že stále zvládají to, co se od nich očekává. Je ale také mnoho mužů, kteří se s tou nemocí popasovali dobře a mou pomoc nepotřebují.

Přece jen, vraťme se k těm mužům pacientům, kteří nakonec vaši pomoc vyhledají. S čím přicházejí?

Opět, není moc rozdíl v problémech, které řeším s muži a s čím potřebují pomoci ženy. Zpravidla řešíme psychické komplikace spojené s RS. Ty jsou poměrně dobře zmapovány a prostudovány. Víme, že u pacientů s RS je vyšší riziko výskytu depresivity a úzkostnosti. A také víme, že tato nemoc může způsobit i omezení v kognitivním výkonu – tím myslíme například paměť, pozornost, slovní plynulost. Tyto schopnosti, které souvisí s výkonem mozku mohou být kvůli onemocnění trochu omezeny. Tzn., že pokud pacient cítí nějaké potíže, více zapomíná, nezvládá více úkolů najednou jako dříve, můžeme provést příslušné vyšetření, abychom zjistili, jak na tom je a mohli to s ním řešit. Nebo pacienti chtějí na terapii řešit nějakou životní situaci. Obvykle se to týká práce nebo vztahů.

Psychoterapie je ale spíše dlouhodobá záležitost. Je to tak?

Ano. V psychoterapii si můžeme vytýčit nějaké cíle, ale jejich dosahování je běh na dlouhou trať. Postupujeme vpřed po malých krocích. Pokud přijde pacient s problémem, který je hluboce zakořeněn v jeho osobnosti, souvisí se zážitky z dětství nebo mládí, to jsou problémy, na které neexistuje jednoduché řešení, vyžadují mnoho času a úsilí, abychom s nimi pohnuli. Někdy se je podaří modifikovat, aby se pacientovi s nimi žilo snadněji, ale nemusí se podařit je úplně vyřešit. Hodně můžeme pacientům pomoci s praktickými problémy. Pokud víme, že pacient už má nějaký kognitivní deficit, zažívá někdy úzkostné nebo depresivní epizody, vždy to napíšeme do zprávy, kterou potom lze využít například u posudkového lékaře, v případě žádostí o různé pomůcky či příspěvky a podobně. Někteří pacienti se nám svěřují, že se stydí žádat o příspěvek, my si ale myslíme, že je dobré zažádat o něco, na co má pacient nárok.

Je dobré, když má pacient například částečný invalidní důchod a k tomu pracuje?

Částečný invalidní důchod dává pacientovi jistotu, že kdyby se necítil zdravotně nejlépe, nezůstane úplně bez peněz. Samozřejmě pokud se pacient cítí zdravotně dobře, je stabilizovaný, tak ho podporujeme v tom, aby pracoval. Nechtěl bych, aby to vyznělo, že nabádáme pacienty, aby zůstali doma a nic nedělali. Pracují-li, je to dobře, je to prospěšné. Za prvé je důležitý ten sociální aspekt, tedy že se pacient setkává s lidmi, musí přemýšlet, rozhodovat se, komunikovat, vytvářet dohody apod. a neméně důležité je, že chodí-li pacient do práce, přináší rodině peníze, má to pozitivní vliv na jeho sebevědomí. Vzpomínám si na některé pacienty, kteří byli zoufalí, že rodině nijak nepřispívají a když se jim podařilo zkombinovat nějaký příspěvek s pracovním úvazkem, cítili se o mnoho lépe.

Nejen pro muže je asi těžké, přijdou-li o práci, nakupí se třeba nějaké problémy v rodině a navíc začnou zažívat stavy úzkosti či deprese. Jak jim můžete pomoci?

Mým hlavním úkolem je zjistit, které z těch obtíží jsou akutní. Pak se snažím rozpoznat, se kterými problémy můžeme společně pohnout snadně-ji a kde je to běh na dlouhou trať. Je to skutečně velmi individuální, žádný pacient není stejný. Pokud ale ke mně přijde pacient, jak jste zmínila, který by mohl mít sklony k úzkosti, či vykazuje známky deprese, tak je to to nejdůležitější, co musíme řešit. Víme, že tyto stavy nejen způsobují pacientovi diskomfort, ale mohou ho ohrožovat i na životě. Mohou ho stahovat do takového toho hypobulického stavu, kdy má sníženou vůli k čemukoliv, nechce se mu nic dělat, špatně mu to myslí, zkrátka ta deprese zpomaluje tělo i hlavu. Mým prvním úkolem je zjistit, nakolik pacient trpí těmito stavy. Pokouším se vysledovat, co tyto stavy vyvolává, zda to vychází z osobnostního nastavení pacienta, zda je ovlivněn nějakými špatnými zážitky. Ale v každém případě takto závažnou situaci vždy konzultujeme s psychiatrem, zvažujeme, zda by bylo vhodné nasadit nějakou farmakoléčbu. Ta je v těchto případech nedocenitelná. Tento pacientův stav způsobuje, zjednodušeně řečeno, nerovnováha chemie mozku, neurotransmitery nefungují, jak by měly. Když se pacientovi předepíše správná medikace, velmi mu to pomůže. Měl jsem spoustu pacientů, kteří se snažili s něčím pohnout, ale když je ten člověk „dole“ a deprese ho srazí pod kritickou hranici, tak už často není schopen se z toho sám vytáhnout. Pacient tuší, co by mu pomohlo, ale není schopen ten další krok udělat. Nastaví-li farmakologická léčba v jeho mozku větší rovnováhu, jde vše lépe. Stalo se mi vícekrát, že pacient přišel a řekl: „Ten problém zde stále je, ale já už vím, jak na to. Už vím, jak se s tím poprat.“ A pak už vše nabralo úplně jiný směr, poradili jsme se o pár věcech a pacient vyrazil do života. Před tím jsme se třeba dlouho snažili to, co ho trápí, probírat z různých stran, ale ta chemie mozku mu nedovolila se pohnout z místa. To je stejné, jako kdybychom po člověku, který má zlomenou nohu chtěli, aby uběhl maraton. To prostě nejde.

Tedy úzkost a deprese a podobné těžké stavy řešíte na prvním místě?

Ano, tyto afektivní poruchy se nesmí zanedbat. V dalším kroku se ptáme na další okolnosti, které pacientovi působí v životě těžkosti. Zkoumáme, zda má nějaké problémy v rodině, na čem zakládá své sebehodnocení, co je pro něj v životě důležité. Naším velkým úkolem je se těmito tématy společně prokousat a třeba i nastavit nový systém hodnot, pomoci pacientovi se na některé věci podívat z jiného úhlu pohledu, aby byl schopen akceptovat změny, které se v jeho životě staly, nebo s nimi nějakým způsobem koexistovat, nebo je zkusit překonat. To už je individuální cesta.

Vrátím-li se k pacientům, kteří se k vám dostanou. Jak můžete pomoci pacientovi, který chce kvůli RS změnit životní styl, něco přestat dělat. Ale rodina je na něco zvyklá a je pro ni těžké ty změny akceptovat?

Máte pravdu, to je velké téma. Jedna věc je, že si zde s pacientem řekneme a představíme hezké pozitivní věci a pak je ta realita každodenního kontaktu s lidmi, kteří patří do pacientova života. Žije s nimi a musí jim mnohé změny vysvětlit. Nebráním se ani tomu, když se zde sejde více lidí z rodiny. Často jsou to manželské páry, ale mohou to být i rodiče, či děti pacientů. Každý může při tomto setkání v bezpečném prostoru klást otázky, které se až doposud bál vyslovit. Pacient, ačkoliv je odborníkem na svou nemoc, někdy nedovede nebo nedokáže něco své rodině říct a zde je příležitost to udělat. Někdy naopak něco říká, ale rodina to dostatečně nevnímá. Při tomto setkání lze do tohoto kruhu lidí vnášet nová témata a vést dialog. Řekl bych, že to se nám zde docela daří.

Jak vy při těchto setkáních fungujete? Jako odborník na kladení otázek z jiného úhlu pohledu, nebo u některých témat je dokážete posunout ještě do jiné roviny?

Možná i tak by se to dalo říct. Nicméně dobrá polovina naší práce spočívá v tom, že odpovídáme na odborné otázky o RS, které pacienta a jeho rodinu napadly třeba až dodatečně, nebo na to v ordinaci neurologa nezbyl čas, nebo se je zkrátka ostýchali položit. Jsou to dotazy typu: Čeho by se měli bát? Zda se nemoc může zhoršovat a zda se může zhoršit třeba během jednoho týdne? Jestli nějaký příznak, který u pacienta pozorují, může souviset s RS? Ta druhá polovina mé práce je, že působím jako jakýsi mediátor mezi pacientem a jeho rodinou. Když pacienta nebo rodinu napadnou otázky, psycholog je té druhé straně může třeba přeložit, jasněji vysvětlit. Nebo během dialogu mezi lidmi si všimnu něčeho podstatného, a tak třeba mohu podotknout: „To je zajímavé, zkuste se toho držet.“ Snažím se tu diskusi směřovat tak, aby byla prospěná všem stranám. Rozdíl je v tom, že když si lidé sednou doma v obýváku a hovoří o problémech, je to jiné, než když s nimi je v místnosti někdo další, psycholog, který má výcvik pro doprovázení takovýchto diskusí, který vše, co se řekne, poslouchá. Pak to směřování dialogu mezi rodinnými příslušníky a pacientem může být trochu jiné.

Může vaše práce s pacientem vést i k tomu, že se s některými lidmi, kteří ho stresují, nedělají mu dobře, přestane stýkat a nebude mít z toho pocit viny?

U některých pacientů se to, já nechci říct slovo, podařilo, někdy se to takto stane, to je přesnější. Víte, když jste ten dotaz takto položila, já jsem si vzpomněl na některé pacienty a hlavou mi bleskla myšlenka, kéž by to takto udělali. Ale toto já klientovi říci nemohu, to nelze. My prostě nemůžeme přemýšlet za klienta a nikdy mu nesmíme předkládat svou představu, jak by to, či ono měl dělat. Navíc, my vidíme jen kousek té skládačky. Pacient nám něco sděluje, je to jeho pohled na věc, ale my neznáme ten celkový obraz. Občas slýchám o různých lidech, kteří „profesionálně“ nabízejí různé rady a pomoc. Vždycky říkám, že pokud od někoho uslyšíte kategorické soudy jako: „Udělejte to určitě takhle!“ nebo: „Tohle je jediné správné řešení!“, vezměte nohy na ramena a utíkejte. Protože jak to ten člověk, který vám radí, může vědět? Představte si, že mám pacienta, který ke mně dochází pravidelně. Já ho za celý jeho život, který trvá třeba čtyřicet let, vidím deset hodin. To je jen zlomek času. To je promile času jeho života. Jak já mohu vědět, zda to jeho rozhodnutí je určitě správné nebo špatné? Já jsem zde od toho, abych ho provázel, mohu mu klást různé dotazy, mohu se ho ptát, zda se nad některými věcmi zamýšlel. Ale nemohu mu po prvním sezení říct: „S tímhle člověkem se určitě nestýkejte, ten vám škodí!“

Slýchám některé příběhy pacientů, kdy kromě RS se jim rozpadne i vztah. Ženy často zůstanou s malými dětmi samy, muži, když zůstanou v téhle situaci sami, je jim zle. Může zde pomoci psycholog? Je toto pole pro psychologa? T

o je určitě pole pro psychologa. Často ten člověk nejprve potřebuje celý svůj příběh ze sebe dostat, vypovědět ho, znovu ho prožít. Psycholog mu může pomoci nejen tím, že ho vyslechne, ale také mu může poradit, jak nad těmi různými životními momenty přemýšlet. Nebo ho jemně navede k tomu, aby se na některé věci podíval více do hloubky, protože když to udělá, dojde zpravidla k nějakým závěrům a řešením. Předtím toho možná nebyl schopen, byl ztracen v jakémsi tunelu. Ideálně za přispění psychologa může ten člověk objevit nové aspekty té situace, chcete-li světlo vedoucí z toho tunelu ven. Navíc, když se rozpadne člověku nejbližší kruh rodiny, může psycholog pacientovi pomoci uvědomit si, jaké další lidi má ve svém okolí. Ptáme se na kolegy v práci, rodiče, přátele apod. Aby si člověk dokázal rozšířit okruh lidí, které má a postupně nahradit i to, co se mu rozpadlo.

Pomáháte mu vidět, jak si postavit nový život, když ten původní se mu rozpadl?

Ano, to je naším cílem.Kdybyste měl říct to nejdůležitější pro to, aby člověk dobře žil s RS a byl dlouho stabilizovaný, co by to bylo?Na prvním místě jsou to režimová opatření. Velmi se doporučuje nějaká fyzická aktivita, to je moc prospěšné. Proto třeba v MS Centru na Karlově náměstí v Praze, které vede neuroložka prof. Eva Kubala Havrdová, mají pacienti pravidelné kruhové tréninky. I u nás se snažíme něco podobného nastartovat. Druhá má rada platí zejména pro muže. Pokud se něco děje, pacient se necítí dobře, zejména stojí-li tváří v tvář diagnóze jako je RS, není ostuda zajít za lékařem, či psychologem a říct: „Já mám takovouto starost, mám z toho špatnou náladu, takto se neznám.“ To není ostuda, to je odvaha si to přiznat. Někdy se stává, že se s takovýmto pacientem vidím jednou. Na konci sezení mi řekne: „A jo. Jsem s tím, na co jsme přišli, docela spokojený, to mi stačí.“ A víckrát se s ním už nepotkám. Někdy ale pacient zjistí, že si nějaký problém potřebuje více promyslet a vidíme se třeba několikrát. To, že se člověk jde poradit, vyslechnout si nějaký jiný názor, podívat se na některé věci z více úhlů pohledu, za to se není nutné stydět, to se doporučuje.

Sdílet článek

Dotazy ke článku

Jméno:*
Email:*
Typ dotazu:* Sociální poradna
Ostatní
Text zprávy:*
sedm plus sedm =*
 
Tyto webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Informace o tom, jak tyto webové stránky používáte, jsou sdíleny s třetími stranami. Používáním těchto webových stránek souhlasíte s použitím souborů cookie. Zásady ochrany osobních údajů a používání souborů cookies.
Rozumím