Manžel na mozku

Já o vás vím, že jste se nedávno rozvedla, ale paradoxně se kvalita vašeho života zlepšila. Tedy mě zajímá, jak se to stalo. Protože některé ženy mohou být v podobné situaci.

S manželem jsme byli třicet let. Máme spolu dva syny. Mladší syn má docela těžké zdravotní problémy, takže jsem s ním hodně času strávila po nemocnicích. Kromě doby, kdy byly děti úplně malé, jsem celé naše manželství pracovala a vydělávala docela dost peněz. Manžel podnikal, ale moc mu to podnikání nefungovalo. Provoz domácnosti jsem tedy financovala hodně z mé výplaty. Sice jsem cítila, že nám to v manželství úplně neklape, ale protože máma byla rozvedená, rozvádět jsem se nechtěla. Před sedmi lety jsem dostala RS a hodně mi vadilo, že manžel místo aby mi pomáhal, tak se spíše zlobil, že něco nemohu, obtěžovalo ho, když jsem si potřebovala píchnout injekci a chtěla jsem na to mít klidné místo. Nechtěl se mnou jezdit k lékařům apod. Navíc v posledních letech manželství jsme si pořídili penzion v Českém ráji, kde jsem začala pracovat na plný úvazek, zatímco manžel zůstal kvůli firmě ve městě. Pak jednoho dne manžel šel na malý zákrok do nemocnice, požádal mě, abych mu uklidila a uvařila, a když jsem ho přivezla z nemocnice a jedli jsme z jedné misky polévku a kousali do jednoho rohlíku, mi manžel oznámil, že našel v práci paní, která to s ním myslí vážně a chce se se mnou rozvést. Pamatuji se, že bylo 5. února. A 29. února jsem byla rozvedená a majetkově vyrovnaná.

Jejda, to je takové hutné rychle shrnutí. Některé ženy řeší i strach z nové existence na vlastní pěst, bojí se nekonečných tahanic. Jak se vám podařilo to tak zvládnout?

Jednoduše, většinu majetku jsem mu nechala. Nechala jsem mu penzion za 200 000 000, náš byt, terénní vůz i motorku. Zůstal mi pouze dům, který ale byl v hodně dezolátním stavu. Takže jsem ho musela kompletně zrekonstruovat od podlahy po střechu. Myslím, že i to, jak jsem se dívala do budoucnosti a budovala svůj nový život, mi pomohlo nechat vše negativní za sebou. V té době jsem byla už v částečném invalidním důchodu, našla jsem si práci na menší úvazek, od rodičů jsem si dohromady půjčila 60 000 Kč a postupně dům dávala dohromady. V domě bylo třeba udělat elektřinu, nové podlahy, kuchyň, vymalovat, prostě z gruntu ho dát dohromady. Trvalo mi tři měsíce, než bylo alespoň to základní hotovo. Na takové budování nemusíte mít moc peněz, spíš je to o nápadu, jak si to udělat hezké. A já, když nemám zrovna na něco peníze a chci to podle svých představ, tak si na to prostě počkám, našetřím si, však se svět nezboří, že něco nemám hned nebo to nejde udělat hned.

Nakonec se chtěl rozvést váš manžel, ale kdy jste začala cítit, že už to v tomto partnerství zkrátka nepůjde?

Když mu začalo vadit, že jsem nemocná. On byl na mě kvůli té RS téměř pořád naštvaný. Můj manžel sice o rozvodu začal mluvit jako první, ale žádost o rozvod jsem podala já, a pak šlo všechno ráz na ráz. Když se dnes ohlédnu, moc mi pomohlo, že jsem všechno nechala za sebou, nechala jsem za sebou manžela, majetek, minulost, spoustu negativních věcí, moc mi to pomohlo. Navíc, protože mí tehdy už plnoletí synové se neměli k práci, jsem jednoho dne vyklidila lednici a řekla jim, že nakupují oni, za své peníze a já jim uvařím. Jinak ode mě nic nedostanou. Bylo to drsné, ale do půl roku měli práci a dnes už stojí pevně na svých nohou.

Tak to bylo také náročné. Vrátím se ještě k rozvodu, to jste to měla s tím rozvodem tak jasné a jednoduché?

Úplně ne. Ty dny než nás rozvedli, jsem nemohla spát, za manželem jsem jezdila, zkoušela se domluvit. Jenomže on se choval tak, že kdybych s ním zůstala, úplně by mě zadusil. Moc mě naštval – a já udělala tlustou čáru. Nechci ho už nikdy vidět a dívám se jen dopředu. Dnes jsem spokojená, že to tak dopadlo.

Projevil se ten rozchod a velká životní změna na vašem zdraví?

Začala jsem běhat, což mi dělá moc dobře, zhubla jsem 15 kilo, a hlavně „ty fleky od RS“, co jsou vidět na magnetické rezonanci, se zmenšily.

Počkejte, to vypadá, jako by to skutečně souviselo s tím vztahem…

No jasně, manžel mi seděl na mozku a teď se cítím úžasně. Našla jsem si také nového přítele, se kterým se vídám a který mi krásně píše. A hlavně jsem hrdá na to, co všechno jsem sama dokázala.

Takže jste v lepší kondici a zdravější. Jak jste začala běhat?

Chtěla jsem něco udělat pro své tělo. Poprvé, když jsem šla běhat, jsem myslela, že ty nohy neunesu, uběhla jsem asi sto metrů a měla jsem toho dost. Ale chtěla jsem zhubnout, to byla velká motivace. Dnes, když dostanu na něco chuť, tak se jdu místo zákusku proběhnou a jde to. Tím, že pracuji na půl úvazku, mám také čas se o sebe starat. Kromě běhání chodím i plavat a na procházky. Můj nový přítel neví, že jsem nemocná. Sám je hodně vytížený, dost také sportuje, takže se vídáme, jak nám to čas dovolí. Ale to je vlastně pozitivní, protože mu v jeho tempu stačím. Mám také čas si mezitím odpočinout.

Mimochodem, jak jste se seznámili s tímto novým přítelem?

Normálně na inzerát. Bylo to štěstí, mezi spoustou mužů, kteří by pro mě nebyli, se našel ten, se kterým si rozumím. Vídáme se jen občas. Přestože kamarádka mi říká: počkej, jednou budeš chtít muže, se kterým se ráno probouzíš, mně to nyní takto vyhovuje.

Také, chápu-li to dobře, váš vztah se syny se zlepšil?

Hlavně s tím starším synem máme skvělý vztah. Jednou jsme spolu šli kupovat boty a já říkám, tyhle boty si nemohu koupit, jsou strašně drahé. A prodavačka povídá: „Víte, já jsem už dlouho neviděla tak hezký vztah mámy se synem a já vám dám na ty boty slevu. Jak jsem nyní zhubla, když jdeme se synem po ulici a on je zrovna neoholený a trochu zarostlý, někteří lidé si myslí, že je to můj mužský.

Kolika lidem jste vůbec řekla o své RS?

Velmi malému okruhu lidí. Mámě, sestře, pár dalším lidem a kamarádce, ale té až před rokem. Tedy po šesti letech nemoci. Na mně není poznat, že mám RS. Tak proč bych to někomu říkala.

Probraly jsme komunikaci ze všech stran, co byste poradila kolegům pacientům ke komunikaci se zdravotníky a ke komunikaci obecně?

Důležité je vždy přijít s dobrou náladou. To se mi osvědčilo, už když jsem chodila po vyšetřeních se synem. Vejdete-li na sesternu s úsměvem, a třeba i těm sestřičkám zvednete náladu, dozvíte se daleko více informací. I lékaři s vámi snadněji komunikují – když přijdete zamračená, ten lékař neví, co vám může říci a co ne, aby se vás nedotkl. Jste-li alespoň trochu v pohodě, dokážete-li mít nadhled, vše jde snadněji. Když jsem potřebovala v jedné nemocnici, aby mi dali infuze a zde neměli neurologii, poskytli mi je na chirurgii, abych nemusela daleko dojíždět jinam. Je to o lidech, ale musíte být na ně příjemná. A to neplatí pouze o komunikaci se zdravotníky, to platí obecně.