teva - logo
Nevzdávám se

Nevzdávám se

Vydáno:

Hana Robinson, skladatelka, zpěvačka a pianistka. Roztroušenou sklerózu má už 12 let. Povídaly jsme si nejen o životě s RS, ale i o tom, jaké to je studovat na prestižní hudební škole v Americe. A také jsme zmapovaly vznik hymny pro lidi nemocné RS, písně Romantik, kterou Hana Robinson složila a zpívají ji s ní i Richard Krajčo a Petr Bende. Mimo jiné jsme hovořily i o tom, jak je důležité se nevzdávat a kde na to bere sílu. V časopise otiskujeme část rozhovoru, plné znění naleznete na webu www.rskompas.cz.

Jak vznikla skladba Romantik, která byla vytvořena na podporu lidí nemocných RS?

Nápad přišel z Brna od lidí z projektu Překonej sám sebe, který šíří informace o RS a mě to velmi potěšilo. Píseň Romantik, text i hudbu, jsem psala minulé jaro a léto a už tehdy jsem myslela na Richarda Krajča, protože v jeho zpěvu zaznívá duše romantika. Jsem moc ráda, že tuto nabídku přijal. Nakonec jsem se na tvoření této písně sešla se skvělými muzikanty, jako jsou Petr Malásek, Jiří Stivín, Petr Bende a mnoho dalších, ale také gospelový sbor, ve kterém mimo jiné zpívají i zdravotní sestry z RS centra, kam docházím. Za všechny, kteří se na písni podíleli, jsem moc vděčná. Skladbu jsme poprvé zahráli v květnu na Den roztroušené sklerózy. Před premiérou písně to byl trochu stres, abychom ji stihli dokončit a nazkoušet, ale nakonec se to podařilo.

Píseň Romatik je k vidění a slyšení na internetu jako videoklip, chystáte se ji hrát na koncertech? Bude ke slyšení i jinde?

Já ji na svých koncertech už hraji. Je možné ji slyšet z některých rádií a video je samozřejmě ke zhlédnutí na YouTube. Moje osobní přání je, aby tato píseň pomohla šířit mezi veřejností povědomí o RS. Protože i já jsem samozřejmě součástí pacientské komunity a chci, aby lidé nemocní RS věděli a cítili, že se něco děje, že na ně někdo myslí, že někomu záleží na kvalitě života lidí nemocných RS. Důležité také je, aby se lidé o RS dozvídali pravdivé informace, protože například já, když jsem poprvé slyšela, že mám RS, tak jsem vůbec nevěděla, co RS je.

V tomto čtvrtletí probíráme v RS Kompasu téma tréninku kognitivních funkcí. Dalo by se skládání hudby, hraní a koncertování vnímat jako přirozený trénink kognitivních funkcí?

Určitě. Skládání hudby, učení se novým věcem, novým písním, je totiž hodně o matematice. Ono to vypadá, že si jen tak hrajeme a jen tak si bezmyšlenkovitě plyneme. Ale to není pravda, při hraní pořád musím přemýšlet, často hudbu transponuji do jiné tóniny a na to se musím také velmi soustředit, zvlášť když se jedná o tóninu se spoustou křížků či béček. Podobně je to při skládání hudby, když vymýšlím novou skladbu, je v tom hodně počítání, protože hudba je řemeslo, které má své zákonitosti. Samozřejmě v ní musí být v prvé řadě duše, která vypráví příběh, ale bez toho řemesla se neobejdete.

Můžete to ještě více přiblížit?

Při hraní stále počítáte. Už tím, že musíte držet rytmus, počítáte i cítíte. Často se stává, že přijde zpěvačka před koncertem a řekne: „Já jsem nastydla, můžeš mi zahrát tu písničku o dva tóny níž?“ A já musím hned přemýšlet v jiné tónině, v jiných akordech. Na jevišti to pak může být i docela stres, abych to všechno správně spočítala, „nesáhla vedle“ – to je opravdu dobrý trénink. Pokud třeba hrajete nějakou složitější jazzovou skladbu, tak tu už pak znáte ve všech tóninách, a to je skutečně dost učení, to někdy i „bolí“.

Psaní textů je také docela trénink…

Ano, člověk si cvičí slovní zásobu, protože píši i anglické texty, tak si cvičím jak češtinu, tak angličtinu. Musíte vymýšlet rýmy. Dobrý rým má být pohlazením pro posluchačovo ucho, jak nám říkali už ve škole.

Vymýšlíte texty rovnou v angličtině? Myslíte v tom jazyce?

Ano. Protože jsem žila i studovala v zahraničí, tak mohu psát texty písní i v angličtině. Snažím se udržet si jazyk. Sice jsem žila v zahraničí deset let, ale přece jenom člověk ztrácí při komunikaci v jiném jazyce pohotovost. I to je důvod, proč zde učím na Britské škole.

Kvůli lidem, kteří se možná právě nyní dozvěděli, že mají RS, sbírám zkušenosti od pacientů, kteří jsou nemocní déle. Vy máte RS 12 let. Jak se nemoc přihlásila u vás?

Diagnostikovaná jsem byla ve 29 letech. První vážnější ataku jsem prožila už ve 25 letech, příznaky se ovšem projevovaly již od dvaceti – to když se zpětně zamýšlím. Měla jsem problémy s rovnováhou, necítila jsem ruku, ztuhla mi tvář. Neurolog mě poslal na magnetickou rezonanci, ale než přišly výsledky, tak jsem odjela do Anglie. Tam jsem se zamilovala a vdala. A protože moje potíže zhruba po měsíci pominuly, tak jsem to dále neřešila.

Pro většinu lidí je informace, že mají RS, šok. Každý hledá cestu, jak se z toho dostat. Jak to bylo u vás, jak jste se z toho dostávala?

Složitě. Především jsem věděla, že nevydrží náš vztah s manželem. To jsem cítila hned ten den, kdy jsem se to dozvěděla. Ženy mají na to „radary“. Skutečně jsme se rozešli. Já, když se něco děje, mám stres, tak mi pomáhá humor. Takže jsem si z toho dělala i trochu legraci. Nicméně pak mi došlo, že to asi taková legrace nebude, a rok jsem o tom vůbec nemluvila. Rodině jsem také zakázala o tom mluvit. Dokonce jsem se za tu nemoc nějakou dobu styděla. Navíc když jsem potkala na ulici někoho, kdo špatně chodil, napadaly mě černé myšlenky. Pak, po vyléčení z první ataky, mi bylo docela dobře, takže jsem o RS moc nepřemýšlela, „nevšímala“ si jí, nedávala jí prostor. Po nějaké době se informace o mé nemoci dostala mezi lidi a volala mi paní redaktorka z pořadu Před půlnocí a ptala se mě, zda bych o tom byla ochotná mluvit. Nebylo mi to úplně příjemné, ale došlo mi, že někomu to třeba může pomoci, tak jsem v tom pořadu vystoupila. Nakonec jsem si tehdy uvědomila, že i mně pomohlo, že jsem o tom začala mluvit.

To muselo být docela těžké mluvit o tom hned takto na veřejnosti….

Ono je to už pár let, ale vzpomínám si, že to nebylo tak hrozné. Připadala jsem si totiž, jako bych mluvila o někom jiném…

Za ta léta jste měla už více atak nemoci. Co vám pomáhá se z toho dostat?

Samozřejmě léky. A také zkušenost, že se mi vždy podařilo se z té ataky vyškrábat. Asi mám výhodu, že už v dětství jsem hodně sportovala, lyžovala, jezdili jsme s rodiči na hory do docela drsných podmínek. Sport mi dal dobrou fyzickou kondici, a také mě naučil nevzdávat se. Mám v sobě touhu tu nemoc a její projevy porazit. Když přijde ataka, tak bojuji. Další silnou motivací pro mě je, že nechci být rodině ani partnerovi na obtíž, nechci, aby se o mě museli starat. Také vím, že je to hodně trápí, takže to mě vždy žene dopředu.

Jak se nyní staráte o svou kondici? Vždyť i koncertování je velký výdej energie.

Velmi únavné je hlavně cestování v noci, po koncertech. Abych na vše měla energii, hodně sportuji, hraji tenis, lyžuji, chodím na dlouhé procházky, to miluji. Protože u nás v rodině nevěnujeme mé RS přehnaně pozornost, tak třeba letos v létě mě táta na chatě v Beskydech trénoval v plavání. Léta jsem toužila naučit se dobře plavat kraula. A že by mi dával nějaké úlevy, to tedy ne. Až si někdy říkám, že bych ráda, aby mi někdy řekl: „No to jsi dobrá, že to takhle zvládáš v té situaci, ve které jsi.“ Ale v zásadě si myslím, že i tak je dobře. Také se snažím dost spát, ale s uměleckou profesí se to nedá někdy skloubit. Jídelníček neřeším nějak urputně, ale dávám pozor na to, abych měl dost zeleniny.

Tedy knedlo vepřo zelo si nedáte… Chápu.

Ale dám, když mi ho maminka uvaří.

Z vašeho povídání zaznívá, že RS nechcete dávat přehnaný prostor. Abychom RS nedávaly prostor, pojďme k vaší profesi. Studovala jste hudbu na prestižní škole v Americe – jak jste se tam dostala?

To bylo úžasné období mého života, nejdříve byl v Americe můj bratr a pozval mě na návštěvu. Už v momentě, kdy jsem vystoupila na letišti, jsem věděla, že v té zemi chci žít. S bratrem jsme s batohem na zádech projeli stopem celou Ameriku. Pak jsem se různě probíjela, přijali mě na jednu školu, na druhou a tou třetí byla právě prestižní hudební škola Berklee College of Music v Bostonu.

Jak se vám podařilo se tam dostat? A jak dlouho jste tam studovala?

Studovala jsem tam tři roky. Škola je sice na čtyři roky, ale já jsem si to studium zrychlila, protože tato škola je nesmírně drahá. Podala jsem si na ni přihlášku, pomohla mi i dobrá doporučení učitelů hudby z předchozích škol, která jsem dostala. Přijali mě, což je ale první krok celého procesu. Pak musíte vyřešit, jak studium zaplatíte. Získala jsem různá stipendia a granty, protože zaplatit takovou školu by bylo nad mé finanční možnosti.

Stipendia vám ale dali kvůli tomu, že chtěli podpořit váš talent…

To je sice pravda, ale tam se ocitnete mezi mnoha talentovanými lidmi a zjistíte, co všechno se ještě máte naučit. Nicméně vyšlo to, vystudovala jsem a odvezla si spoustu zkušeností.

Co vám to dalo jako tvůrkyni hudby?

Úplně všechno. Když jsem jela do Ameriky, měla jsem sice už nějakou zkušenost s jazzem, ale zde jsem se ocitla mezi skutečně skvělými muzikanty, učili zde špičkoví profesoři. Se mnou tam studovali lidé třeba z Jižní Ameriky, kteří už byli schopni vyprodat i arénu, ale sem se přišli zdokonalit. Potkala jsem zde i zkušené hudebníky z Čech. Připadala jsem si chvílemi jako začátečník, uvědomovala jsem si, kolik práce mám před sebou, ale bylo to krásné.

Z této zkušenosti jste pak po návratu těžila. Která spolupráce pro vás byla nejdůležitější?

Spolupracovala jsem s Michalem Horáčkem, to byla moje první velká spolupráce, při které jsem se toho hodně naučila. Za tuto zkušenost jsem mu velmi vděčná. Bavilo mě dostat text a vytvořit na něj hudbu. Potkala jsem v té době spoustu lidí a naučila jsem se, že při této práci je třeba mít kolem sebe ty správné lidi, aby se vše dařilo.

Co se vám podařilo potom?

Uvědomila jsem si důležitou věc, že se potřebuji postavit i za svou hudbu. Založila jsem Hana Robinson Trio, jezdím po koncertech, vydala jsem své první CD Brouk v hlavě, chystám druhé, spolupracuji s dalšími zpěváky a zpěvačkami, kterým skládám hudbu a doprovázím je na piano – a tak se nějak probíjím jako muzikantka.

Jak odpočíváte?

U piana. Když se rozhodnu, že budu cvičit, tak během deseti minut začnu místo toho skládat hudbu. Když mám čas a nemusím šetřit ruce, tak jdu na tenis. To je pro mě velká relaxace. V zápalu boje se mi vyplavují endorfiny a já jsem u toho moc šťastná, což je jejich podstata… Vlastně sport mi pomáhá zvládat všechny smutky, když mě přepadnou. Například v tenise mi nejde o to, jestli vyhraji nebo prohraji, ale že se překonám, doběhnu míček, uhraji celý zápas a tak. Dělá mi to moc dobře.

Kdybyste měla říci to nejdůležitější, co vás drží nad vodou, pomáhá vám udržet rovnováhu, co by to bylo?

Láska. Nejen ta romantická, ale například i ta od celé rodiny, rodičů. Moc mi pomáhá, když mi nějaký fanoušek pošle pár pěkných slov, nebo někdo, kdo si přečetl rozhovor, napíše, že mu dal naději. Pak také milovaný sport a velmi podstatná je práce. Možnost pracovat, a to navíc ve svém oboru, je nesmírně důležitá a já si té možnosti velmi vážím, protože se tak můžu realizovat a být mezi lidmi. I když mě má práce mnohdy velmi vyčerpává, moc dobře si uvědomuji, kolik je pacientů s RS a dnes i mých přátel, kteří, ač by rádi, pracovat zkrátka nemohou.

Sdílet článek

Dotazy ke článku

Jméno:*
Email:*
Typ dotazu:* Sociální poradna
Ostatní
Text zprávy:*
šest plus tři =*
 
Nechte si posílat RS KOMPAS Novinky


Souhlasím se zpracováním svého osobního údaje - emailové adresy, a to za účelem zasílání novinek.

Informace o používání souborů cookies

Tyto webové stránky používají k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Informace o tom, jak tyto webové stránky používáte, jsou sdíleny s třetími stranami. Máte-li zájem, můžete si upravit nastavení. Své rozhodnutí můžete kdykoliv změnit na stránce "ochrana osobních údajů".
Povolit všechny soubory
Vedle nezbytných souborů tyto stránky k analýze návštěvnosti používají službu Google Analytics. Pokud si nepřejete data sdílet, můžete tuto službu zakázat.