když se dcera tváří, že nemoc tu není

když se dcera tváří, že nemoc tu není

Nedávno se nás jedna maminka zeptala: "Co mám dělat, když má patnáctiletá dcera má nově diagnostikovanou RS, ale nechce si připustit, že tomu tak je, a odmítá další kontakt s lékaři?" O radu jsme požádali psychiatra MUDr. Radkina Honzáka, CSc. Jeho odpověď je poučná nejen pro rodiny pacientů na prahu dospělosti.

Jestli máme porozumět vzniklé situaci a umět z ní vybřednout tím nejlepším způsobem, musíme se napřed na všechno podívat očima té patnáctileté slečny.
Každá zdravě se vyvíjející holčička se těší na to, až bude velká a bude si moci zajistit život podle svých přání, což v dětství nemůže. Že to nebude moci ani v dospělosti, to dívenka ještě netuší. Rodiče jsou přece tak mocní a ona je musí poslouchat!
V adolescenci, tedy někdy od třinácti let, se dívka dostává na jakési rozhraní dětství a dospělosti. Jejím přáním je být hezká, silná, zdravá, neporazitelná. Má své ideály krásy a ideály chování (někdy velmi praštěné – a také, bohudíky – se často měnící), chce o své budoucnosti rozhodovat sama a zároveň je plna pochybností o nově nabyté identitě. Protože už není dítě, ale ještě není dospělá.
Má silně vyvinutý cit pro spravedlnost a ke každému náznaku jakékoliv nespravedlnosti se staví velice kriticky a radikálně. Svět by měl postupovat podle jejích pravidel, a když se tak neděje – a ono se tak velice často neděje –, je to zraňující a kruté.
V tomhle stadiu líhnoucího se motýla s ještě mokrými křídly, který neví, jak je krásný a často se cítí pomačkaný, který netuší, jak snadné a zároveň obtížné je létat, není život sám o sobě snadný. Karel Čapek k tomu poznamenává, že rádi vzpomínáme na mládí, protože nás tehdy nebolel žlučník, ale zapomínáme, jak strašně nás tehdy dokázala bolet duše.
A do tohoto stavu velkých přání, nejistoty a skrytých pochybností, ideálů a četných poranění najednou vstoupí zlá a zákeřná choroba, která podle zpráv, jež o ní panují, může člověka úplně zmrzačit. To je přece strašná nespravedlnost! Ne, tak o tom nechci nic slyšet! Divíte se jí?
Není sama, reagují tak stovky mladých lidí, a nejen když je zastihne tahle choroba; třeba i mladí lidé trpící cukrovkou, kteří si na režim a léčbu zvykali od dětství, mají s přijetím svého zdravotního stavu nesmírné obtíže, když se dostanou do tohoto věku. A s nimi i jejich okolí a pochopitelně zdravotníci. Jestliže jsme pubertu vždy měli za období krize, u mladých lidí se zdravotními problémy je to krize těžká!
A jako by tohle samo nestačilo, máme tu celou řadu obranných mechanismů proti úzkosti, které fungují bez závislosti na vůli a bez vědomé kontroly, tedy nevědomě. Člověk, který je použije, o nich vůbec neví. Z nich jeden z nejstarších je obranný postup zvaný POPŘENÍ (anglicky ho najdete jako denial) a spočívá v nevědomém posunu reality do podoby, v níž by ji postižený chtěl vidět. Znáte přece úsloví: zapomněl jsem na to jako na smrt. Tak tohle je podobné, ale mnohem silnější. Můžeme si to představit jako primitivně dětskou reakci; když se dítě něčeho bojí, dá si ruce před oči a prohlásí: už to tam není. Podobně se chová dospělý člověk v rovině psychologické. Jako by před nežádoucí skutečnosti postavil neprůhlednou zástěnu. Prostě na ně jakoby zapomene a tváří se, jako kdyby neexistovaly.
Použití této nešikovné obrany nijak nesouvisí s inteligencí či naopak s hloupostí nebo se životní zkušeností. Je spíš závislé na velikosti obav a z nich vyplývajícího strachu a úzkosti z budoucích věcí. Přímo ukázkový příklad mi poskytla hned v mých začátcích práce na dialyzační jednotce naše pacientka, doktorka přírodních věd, zaměstnaná v oboru zabývajícím se prognostikou, tedy inteligentní osobnost profesionálně zaměstnaná předvídáním budoucnosti.
V té době představovalo zařazení do dialyzační léčby automaticky plnou invaliditu. Paní doktorka žila sama a její práce byla i jejím koníčkem a prakticky jedinou smysluplnou životní náplní. Protože vědecké pracoviště, na němž pracovala, mělo tehdy trochu výlučné postavení, došli jsme s jejími ošetřujícími nefrology k závěru, že by snad přece jen bylo možné udržet pacientku v zaměstnání, aby neztratila vlastně to jediné, co ji v životě těšilo. Ani finanční stránka nebyla ovšem nezajímavá.
Při selhávání ledvin lze celkem přesně spočítat, kdy jejich kapacita klesne natolik, že bude nutné začít s náhradní léčbou – dialýzou nebo urgentní transplantací. Paní doktorce zbýval do kritického momentu ještě devítiměsíční interval. Mluvili jsme s ní několikrát o prognóze, ale také o tom, že by bylo dobré, kdyby si zařídila třeba nižší pracovní úvazek, klouzavou pracovní dobu nebo jiné opatření, aby mohla – ve svém zájmu – alespoň částečně pracovat. Ona to vždy odkývala, takže my jsme se domnívali, že si to zařizuje.
Na podzim ji zavolali na chirurgické pracoviště, aby jí upravili cévní spojku pro možnost opakovaného napojování k umělé ledvině. Přímo odtud přišla za mnou a plakala, že jí nikdy nikdo neřekl, ba ani nenaznačil, že ji čeká dialýza! Přitom já sám jsem to s ní probíral nejméně čtyřikrát… Paní doktorka nelhala. Jenom tehdy velice úspěšně vypudila ze svého vědomí všechny informace, které její podvědomí bralo jako ohrožující.
Jak s tím naložit? Víme-li, že jde zčásti o nevědomé procesy, víme také, že vyžadují nějaký čas, než je naše nevědomí zpracuje. Většinou něco kolem šesti týdnů. Po tu dobu sice nebudeme jenom pasivně čekat, ale také není dobré tlačit na pilu. Do nevědomí je možné pronikat i oklikami.
Především je nutné, abyste přesvědčila dceru, že se může plně spolehnout na vaši podporu, kterou jí budete poskytovat za všech okolností. Je třeba rozlišit mezi osobou a jejími možnými projevy. Řekněte, že navzdory tomu, že nesouhlasíte s tím nebo oním, ji máte stále ráda tak, že byste za ni dýchala, a že jí přejete, aby vyrostla a byla samostatná a šťastná.
Současně je nutné nevědomou obranu nahlodávat. Není třeba jít na konkrétní situaci, kde se to zaseklo, ale spíš trousit poznámky na obecné úrovni. Například: Velký arabský lékař Avicenna kdysi řekl: Jsme tady tři, nemoc, doktor a ty. Ke komu se přikloníš, ten vyhraje. Milá holčičko, je dobré se přiklonit k doktorovi, přestože někdy říká nepříjemné věci. (Pak se může stát i to, že oslovená odejde a práskne dveřmi, ale na to nesmíte reagovat, vyřčené bude působit.)
Nebo: lidé si často myslí, že když udělají nějaké rozhodnutí, že ho nesmějí odvolat, protože by ztratili tvář. Ale mýlit se je naprosto lidské – a umět opravit své rozhodnutí je úžasné. Konec! Dál už nic. Jen šťouchnout, trochu navrtat, ale nepokračovat, aby obrana ještě nezesílila. A být trpělivá. Především mějte na paměti, že pro ni je to cesta krutým údolím utrpení, dejte jí vědět, že o tom víte a že jste na té cestě s ní.
Někdy se mě rodiče ptají, kdy je ta správná chvíle začít znovu o všem více hovořit. Nelze to nadirigovat zvenčí. Myslím si, že bych se jednak spolehl na empatii (říká se tomu také intuice), a také bych požádal o pomoc dorostového lékaře či lékařku. On nebo ona nakonec budou stejně důležití v dalších postupech jako neurologové. Mohou pacientku pozvat na jakoukoliv prohlídku a téma otevřít. Moje zkušenost říká, že interval popření rozhodně není kratší než šest týdnů, dokonce jsem si ho označil jako své šestinedělí, kdy netlačím na pilu a obrazně řečeno nosím polévku do kouta. To je minimální doba, kterou mozek potřebuje na to, aby se mu nežádoucí informace nějak usadily a propojily. Nakonec to je ve všech mýtech, duchovních systémech a pohádkách: 40 dní a 40 nocí.

Všichni vám oběma i dalším podobně zasaženým velice fandíme a držíme palce!

Radkin Honzák, psychiatr, který většinu svého profesionálního života strávil prací s tělesně postiženými, jimž pomáhal tohle trápení psychicky unést.

Dotazy ke článku

Jméno:*
Email:*
Typ dotazu:* Sociální poradna
Ostatní
Text zprávy:*
2 + 3 =*