to špatné pouštím, to hezké si nechávám

to špatné pouštím, to hezké si nechávám

Možná to zní jako protimluv, ale Jana Nosková únavě doslova utekla; zpočátku jí dělalo problémy vyjít do schodů, pak trochu upravila svou životosprávu, a hlavně se pustila do běhání a dnes už běhá mnohakilometrové trati a únava jí už klepe na dveře daleko méně.

Jak jste žila před tím, než přišla RS?

Žila jsem úplně normálně. Skoro bych řekla až nudně. Od školy jsem pracovala jako bankovní poradce, vídala jsem stále stejné klienty a nabízela jim podobné produkty. Přestože to byla stereotypní práce, odvíjela se v rychlém tempu a byla často stresující. Pak jsem poznala manžela, hned jsme chtěli mít děti, takže když jsem se vdávala, byla jsem už ve třetím měsíci těhotenství. Bohužel po svatbě jsme o miminko přišli. Pak jsme běhali po různých vyšetřeních, povedlo se to znovu, a opět jsem dítě nedonosila. V té době jsem cítila velikou beznaděj, a proto, abych odklonila svou mysl od černých myšlenek, jsem začala hledat novou práci, a v momentě, kdy jsem to nejméně čekala, jsem otěhotněla opět, a za devět měsíců se nám narodil zdravý kluk Matýsek. Svět byl opět zalitý sluncem. Když byl synkovi necelý rok, všimla jsem si, že mě občas brní prsty u nohou, ale moc pozornosti jsem tomu nevěnovala. Říkala jsem si, že jsem často ve stresu, unavená, možná jsem si ukopla prsty, když jsem běhala po městě v letních botách. Když mě ale začala brnět celá noha a také část té druhé, šla jsem na vyšetření, kde mi udělali i magnetickou rezonanci a lumbální punkci – a bylo vymalováno. Sdělili mi, že mám RS.

Nicméně ono se přece jenom na výsledky různých vyšetření nějakou dobu čeká, lidé cítí často nejistotu… jak to bylo u vás?

U mne to od prvních příznaků do nasazení léčby na RS trvalo tři měsíce. Je pravda, že ta nejistota byla horší, než když jsme se konečně dozvěděli, co mi je. V první chvíli jsem paradoxně pocítila úlevu. Na jednu stranu jsem nečekala, že by to skutečně mohla být RS, na druhou stranu jsem ale věděla, že to je jedna z možností. Když mi lékaři sdělili diagnózu, ulevilo se mně i celé mé rodině, protože jsme věděli, že to má řešení.

Co vám pomáhalo se s nejistotou vyrovnat?

Syn, který zrovna začal chodit. My jsme se na jeho první krůčky moc těšili, takže vidět chlapečka, jak se usilovně snaží udržet rovnováhu, mě neskutečně motivovalo, abych se nevzdávala, neřešila to, nemyslela na to. Pomáhalo mi, že jsem neustále musela kolem něj běhat a zaměřit na něj plnou pozornost. Samozřejmě ne vždy se mi to dařilo, a pak mi v hlavě naskakovaly černé myšlenky. Vůbec jsem si nedovedla představit, že to takto bude pořád, že budu stále zakopávat, strašně mi to vadilo. Syn mně z tohoto přemítání vyvedl, protože dítě neřeší, že vám není dobře, je mu to úplně fuk, chtěl prostě pozornost, a tak ji měl.

Našla jste si vlastní způsob vyrovnávání se s nejistotou… Když přijdou černé myšlenky, napřete je vědomě jinam?

Přesně tak. A všem bych to vřele doporučila. Tehdy jsem se vnitřně rozhodla, že to chce změnu, a paradoxně mi nemoc žádné dveře nezavřela, a naopak mi otevřela nové. Když přijde nemoc, máte pocit, že vám čas utíká, ale nevíte, jestli to tak skutečně je. Říkáte si, zda byste neměla více plánovat –, jenže já nikdy nic moc neplánovala, a tak jsem si řekla, že ani teď nebudu ztrácet čas přemítáním o budoucnosti a budu dělat to, co mě baví. Nevím, jestli jste viděla film Yes Man s Jimem Carrey, tak takhle nějak si teď připadám. Zatímco dříve jsem na spoustu věcí říkala ne, tak nyní na vše říkám ano. Zkouším vše, co ke mně přijde, a i když je to sebevětší hloupost, jdu do toho. Začala jsem sportovat a rozhodla jsem se, že pořádně zhubnu, protože jsem po porodu, a také po intenzivní léčbě, kterou mi nasadili po atace nemoci, měla sto kilo.

Jak se vám to podařilo? Jak moc jste změnila životosprávu?

Protože jsem na mateřské, měla jsem více času si připravovat zdravé jídlo, starat se o sebe a sportovat, začala jsem intenzivně běhat. Co se týká jídla, prolétla jsem internet a vybrala jsem to, co by mi nejvíce vyhovovalo a co mě bude nejméně omezovat. Věděla jsem, že nebudu chtít změnit výběr jídel, že nebudu chtít vynechávat přílohy, protože bych to dlouho nevydržela. Zkusila jsem tedy oddělit tuky od sacharidů. Ráno jsem jedla sacharidy a večer tuky, samozřejmě ty zdravé. Například večer jsem si nedala rýži ani pečivo, ale jedla jsem to během dopoledne a k obědu. K večeři jsem udělala maso a zeleninu, mohla jsem i jogurty apod.

Jak to zabralo?

Sama jsem byla překvapená, jak rychle to zabralo a jak moc mi to prospělo. Také jsem s překvapením zjistila, že jím vlastně málo. I když mě vyplňování různých přehledů nebaví, prvních deset dní jsem ze zvědavosti studovala kalorické tabulky a vedla si záznamy, a tak jsem zjistila, že jím velmi málo. Možná to byl ten problém – mé tělo mělo zkrátka hlad, a tak si drželo zásoby. Začala jsem více jíst, dodržovala jen jednu jednoduchou zásadu, a přesto jsem hubla.

Je to také o pravidelnosti? A kdy jste k tomu přidala sport?

Ano, snažím se jíst pravidelně. Nejdříve jsem chtěla zhubnout pomocí změn v jídelníčku, protože kdybych začala se sportem hned, bolelo by mně celé tělo. Tehdy mi totiž dělalo problém i vyjít do schodů, bolely mě klouby a svaly. Proto jsem se nejprve zaměřila na stravu, jedla jsem hodně zeleniny a hodně bílkovin. Samé maso, maso a zase maso, a také velmi důležité je hodně pít. Do sportu jsem se pustila, až když jsem shodila deset kilo, to byl takový můj závazek. A když se to zlomilo, tak jsem začala ostřejší chůzí, polochůzí-poloběhem, pomáhali mi i rychlejší procházky se synem. To se člověk někdy pěkně zapotí a zadýchá. Pak jsem se do toho obula pořádně a dnes už běhám dvakrát až třikrát týdně deset kilometrů.

Tématem tohoto čísla je únava; byla jste před stanovením diagnózy a na počátku nemoci unavená?

Byla jsem hrozně unavená, všechny ty průvodní jevy na začátku nemoci byly hodně krušné; nejprve mi pomohl syn, protože dítěti se prostě věnovat musíte. A také mne hnalo dopředu mé odhodlání, že prostě nechci sedět doma a strávit zbytek života tím, že se budu litovat a říkat si, že tamhle a tuhle mně bolí; takhle jsem skončit nechtěla.

Pomohla vám tu únavu překonat strava a potom i to běhání, o kterém jsme mluvili?

Ano, určitě. Strava a pak ten běh mi hodně pomohly. Když jsem překonala první překážky, zjistila jsem, že stačí vyběhnout na půl hodinky svým tempem a cítím se ohromně. Vyvětrala jsem si hlavu, tu půlhodinu jsem byla a i dnes při běhu jsem úplně bez starostí; čím více jsem unavená, tím více do toho jdu, protože vím, že až se vrátím, budu nadopovaná cukrem a budu se cítit výborně. Běh mi hodně, a nejen proti únavě, pomáhá.

Stane se vám někdy, že jste tak unavená, že běh není to pravé? Co pak děláte?

Někdy to samozřejmě, jak se říká, přepísknu, a to si pak prostě lehnu do postele, nic neřeším, odpočívám a třeba jím čokoládu.

Jste nyní na mateřské dovolené se synem; co vás ještě nabíjí kromě sportu a někdy čokolády?

Určitě je to rodina a kamarádi. Zpočátku jsem se bála jejich reakcí, že se něco změní, protože jsem nemocná, ale nebylo to tak. Zatímco hodně lidí, když onemocní, začne hledat informace na internetu, já se tomu vyhýbám. Zpočátku, když jsem nakoukla na některé webové stránky, působilo to na mně destruktivně. Nyní už nic nečtu, nezapojuji se do žádných pacientských skupin, protože RS se u každého člověka projevuje jinak a na prožívání cizích starostí nemám sílu, i když bych tomu člověku možná pomohla. Já raději zaměřuji svou pozornost na vše hezké, obklopuji se tím, co mě povzbuzuje. To špatné zkrátka pouštím, to hezké si nechávám.

To kouzlo je tedy skutečně v tom – vědomě se zaměřit na to hezké?

Přesně tak. Samozřejmě i naši rodinu potkala spousta nepříliš dobrých věcí, například tatínek měl nedávno srdeční příhodu, ale dopadlo to dobře a rodinu to ještě více stmelilo. Vždy se snažím ve všem najít něco dobrého.
Co se týká mé nemoci, někdy mě také napadne, že to bude špatné, protože mě zrovna bolí nohy a jsem unavená, ale pak si řeknu: bolí mě nohy, tedy je cítím; když jsem nohy necítila, tak se mi to nelíbilo, takže když mě nyní nohy bolí, je to vlastně dobře.

Zmiňovala jste se, že před onemocněním jste novým příležitostem spíše říkala ne a nyní všemu, co přichází, říkáte ano. Jak to vypadá?

Je to hodně zajímavé. Na počátku RS jsem zhubla a začala běhat, pak se o mně dozvěděla paní z internetového magazínu Běhy srdcem, a protože v září minulého roku pořádali stejnojmennou akci, na které se běžel závod na deset kilometrů noční Prahou, vyzvali mě, abych také běžela. Cílem akce bylo povzbudit lidi, kteří mají nějaká omezení, a to se mi moc líbí. Také o mně už v tomto časopise vyšel článek. Letos me ceka happy run s Color run, to je běh na 5 km bez mereni casu. Nedávno mě oslovila kamarádka z dalšího časopisu a pozvali mě na změnu image. Byla to opět zajímavá zkušenost; předtím jsem se například skoro vůbec nelíčila a bála jsem se barevného oblečení, teď jsem se o tom dost naučila. A nedávno mě oslovila modelingová agentura, kde potřebují typy maminek, jako jsem já; byla jsem dokonce už na jednom konkursu, který sice nedopadl, ale zase to byl zážitek. Také se chystám do nové práce a na ni a nové lidi se moc těším.

Co to bude?

Bude to něco mezi asistentkou a recepční, od všeho trochu. V dřívější práci jsem se dost stresovala, nyní už vím, že RS chce trochu více klidu. Před mateřskou a onemocněním jsem se honila, nosila si na víkend práci s sebou, teď půjdu s čistou hlavou tam a s čistou hlavou domů.

Kdybyste měla shrnout, co je nejdůležitější pro to, aby člověk uměl s RS žít, co by to bylo?

Neplánovat, užívat si přítomnost a na něco se pořád těšit. Já se zrovna teď těším na Velikonoce.

Dotazy ke článku

Jméno:*
Email:*
Typ dotazu:* Sociální poradna
Ostatní
Text zprávy:*
6 + 9 =*