když tělo slyší...

když tělo slyší...

Než jsme s psychoterapeutkou Renatou Malinovou došly k odpovědím, jak více říkat sami sobě ANO, podívaly jsme se i na to, jak říkáme sami sobě ne. Renata Malinová i mně znovu připomněla jak je důležité hledat cesty, být více v souladu sama, či sám se sebou. Byl to velmi inspirativní rozhovor a věřím, že i vám přinese mnoho impulsů k zamyšlení.

Asi bychom si nejdříve měly připomenout, že než člověk dokáže sám sobě říci ANO, tak se většinou musí probrat všemi těžkými pocity, které mu v souvislosti s jeho nemocí přirozeně naskakují. Je to tak?

Ano – to bychom připomenout měly. Pocity se mohou probouzet a opakovaně vracet tak, jak se člověk v průběhu nemoci dostává do nových a nových situací, které ho buď dostanou na dno, nebo mu nastaví jiný úhel pohledu, a to je vždy provázeno emocemi, jako je například vztek, údiv, radost, lítost, naděje, smutek, úleva… vše, co si dokážeme představit. Tyto pocity se nás mohou zmocnit s neuvěřitelnou intenzitou a v nejrůznějších kombinacích. Neznám nikoho, kdo by tváří v tvář dramatické změně nepřehodnocoval svůj žebříček priorit. A nikdo z nás si nemůže poručit: nebudu mít emoce! Emoce prostě vznikají, rodí se v nás a patří k nám jako vůně ke květině. Není zač se stydět a není důvod předstírat, že žádné emoce nemáme. Můžeme rozumně ovlivňovat své chování, ale neměli bychom znásilňovat své emoce. Měli bychom jim dát průchod. To se dá dělat i kultivovaně a nedestruktivně. Tedy pokud si je nenecháváme jako dluh. Nesplacené dluhy jsou jako třaskavina. Emoce bychom si rozhodně neměli skladovat do těžkého pytle, který pak s námahou vlečeme na zádech. Ani cpát někam do hlubin, zašlapávat na dno. To pak máme de-presi.

To znamená, že emoce mohou na člověka nalehnout po každé atace. I když bychom jim měli dát průchod, nelze se s nimi svěřovat každému. Jak to udělat správně?

Neexistuje žádné správně – špatně; na to není tabulka ani žádné měřítko. Důležité je zůstat v souladu sám se sebou. Můžeme si poplakat v soukromí nebo na rameni spřízněné duše, zanadávat si v lese, můžeme se vymluvit kamarádce, vyzuřit v posilovně, vyplavat v bazénu, napsat báseň, namalovat obraz, zpívat žalmy. Jak je komu libo. Samozřejmě je dobré si při tom smutnění či zuření nerozbít to, co ještě budeme potřebovat. Proto je rozumné si emoční odreagovávání rozložit třeba na několik porcí.

Můžete být konkrétnější?

V momentě, kdy člověk dostane papír s diagnózou, ze kterého je jasné, že nejde o angínu, která bude po týdnu zažehnána penicilinem, ale o nemoc, která se jmenuje roztroušená skleróza, ví, že je to něco, co ho určitě ohrožuje, čemu nerozumí – a už vůbec neví, co to znamená pro jeho budoucnost. Jediné, co ví, je, že to bude změna; tak se začne asi bát, možná bude mít vztek, možná se bude ptát: proč já…? či bude ukřivděný, zmatený, rozbolavělý. Je toho moc najednou. Je to veliký náraz, který ho zahltí. A tak může mít potřebu tu celou velkou vlnu emocí rovnou hodit na doktora, který mu tuto zprávu sdělil, nebo doma na manželku, nebo na první paní, kterou potká v tramvaji, či na šéfa nebo další lidi, kteří za to vůbec nemohou. Nebo naopak má tendenci si toto břemeno schovat někam do sebe, dělat, že neexistuje, což je největší násilí, které na sobě může spáchat.

Jak to tedy udělat?

Pokud to shrnu, neměla bych odhodit svůj velký balvan na první osobu, kterou potkám – a která za to nemůže a nezaslouží si to, ale mohu to udělat v menších krocích: slovy. Mluvit, mluvit, mluvit. Nejlépe s někým, komu důvěřuji. Nejde přitom o to najít řešení, to většinou hned tak nenajdeme, jde o ventil. Dostat to ze sebe. Třeba vyhledat nejlepší kamarádku a nebát se, že obtěžuji. Každý člověk má své hranice, a když nechce nebo nemůže, tak nenaslouchá. Dobrým pomocníkem jsou i knihy a filmy: když je člověk smutný, pláče po večer při dojemných filmech, když je šťastný, čte červenou knihovnu, když je rozervaný a nešťastný, sáhne po Dostojevském. To není týrání sebe sama, to je prostě otevření ventilu. Mimochodem – dříve lidé chodili se svými trápeními za zpovědníkem. Dnes tuto funkci plní i psychoterapeuti.

Komunikace s rodinou je určitě důležité téma. Možná při komunikaci s rodinou můžeme předem oznámit, jak se cítíme, a pak ani to shození balvanu emocí do prostoru nemusí být tak destruktivní

Ano, to je metakomunikace, a je moc důležitá. Je důležité mluvit o tom, o čem si nyní povídáme. Mluvit o tom, co se mezi námi děje. Když dopředu řeknu, hele, já teď mám šílenou situaci, já jsem rozhozená, celá běsná, sedni si, potřebuji ti něco říct, chráním toho druhého, bráním tomu, aby to bral osobně, dávám mu i šanci, aby mohl říci – promiň, nyní na to nemám; nebo naopak – jsem tady, abych tě vyslechl. Navíc díky tomu zmizí ten nárok: dělej s tím něco, protože neříkám, udělej s tím něco, ale říkám vyslechni mne…

Mimochodem: co dělá naše schopnost dobře komunikovat se svým tělem?

Tělo slyší a často zrcadlí, co říkáme, co si myslíme. Někteří lidé říkají: leží mi to v žaludku, to nemohu překousnout, to nemohu strávit. Dokud to nepřekousnu a pořádně nestrávím, tak mi to pak leží a kvasí v žaludku, a nakonec mě zaměstná bolest žaludku, v horším případě prasklý vřed.
Ono to funguje obousměrně; proto je dobré nechat se utěšovat. Když se někomu svěříme a on řekne: neboj, jsem s tebou, neboj, to bude dobré, oba víme, že to není úplná jistota, ale v tu chvíli potřebujeme to ujištění, heřmánkovou náplast pro duši, po které se i tělu uleví. Ten člověk nám neslibuje, že se to vyřeší, ale říká: rozumím ti, neboj se, nejsi v tom sám. To utěšení není o rozumu, ale o naději. Přijetím tohoto ujištění podporujeme svou vlastní naději. Když jsme v bryndě, tak chceme, aby se to nějakým způsobem vylepšilo, a k tomu potřebujeme naději; a pokud nám ji ti druzí z lásky či ze sympatie dávají, proč to nepřijmout…

Mluvily jsme o tom, že těžké pocity se konkrétně u RS mohou vracet; jak jim můžeme ještě čelit, jak s nimi zacházet?

Když jsem přemýšlela o našem rozhovoru, tak jsem si nakreslila spirálu. U této nemoci nevede přímá cesta z bodu A do bodu B. Většinou pokaždé, když se pacientovi s RS změní nějak zásadně zdravotní stav, projde si kolečkem pocitů. První fází je popření, pak přijde bolest a další nával emocí, třetí fáze je konstruktivní, tedy co s tím budu dělat, a pak následuje období – žiji i s tím handicapem, s tou zprávou, s tou skutečností celkem smysluplný a hodnotný život… A pak se za čas zase něco přihodí, a znovu proběhne tento kruh. Jenomže pokud tím prvním kolečkem člověk opravdu poctivě projde, nemá tam žádné dluhy, tak když se napodruhé dostane na stejné místo, ale je ve vyšším bodě spirály, už má předděláno, už má dobrou zkušenost sám se sebou, že to zvládne, a může se o tuto první zkušenost opřít; pamatuje si, že když tím prošel, přišla i odměna – motivace jít dál, aktivita a nová radost. Ví, že i když tím bude muset možná projít znovu, tak to opět zvládne, protože umí najít své zdroje.

Možná je to i o získávání nové síly a sebedůvěry.

Sebedůvěry, ano. Jenom já sama jsem zodpovědná za to, co žiju a jak se cítím! Žití pacienta není jen nemoc. Nemoc je jen jedna součást života. A pokud nechceme být ne-mocní, měli bychom věnovat pozornost všem položkám života. Jsou to: práce/seberealizace – vztahy – moje já. Tělo – mysl – duše. Pocity – myšlenky – činy.

Dá se říci, že to potýkání se s RS je trochu speciální disciplína?

Jistě. Je to jedna z nemocí, kterou medicína prozatím neumí vyléčit, ale není to nemoc, na kterou se umírá. Je to nemoc, jejíž průběh lze zvládat nejen farmakologicky, ale souběžně i fyzioterapeuticky a psychoterapeuticky. Jak přesně bude stonání vypadat, nikdo neumí odhadnout, protože ta roztroušená záhadnost má s každým svým pacientem trochu jiný vztah. Každopádně vždy nějak zasáhne do života.

Které životní priority se přeskládávají jako první a nejčastěji?

Nejčastěji to začíná v pracovní oblasti. Mnoho mých pacientů mělo takové pracovní tempo a nasazení, že když je RS zastavila, poprvé si po dlouhé době vydechli a dovedlo je to k rozhodnutí pracovat tak, aby to bylo k vydržení, nebo dokonce k radostné spokojenosti. Jsme společenští tvorové nesení sítí vztahů, takže tato oblast je na změny nejcitlivější. A protože zdraví je rovnovážnost, oblast JÁ se také přihlásí o slovo.

Může být toto zastavení příležitost si lépe uvědomit to, kam mě srdce táhne?

Já bych si v tomto okamžiku hrála se všemi těmi našimi… kdyby. Protože všichni máme v záloze nějaká ta: Jó to já kdybych mohl… V tom jsou uskladněna přání s dovětky: kdybych na to měl čas, kdybych na to měl peníze, kdybych na to měl odvahu, kdybych na to měl lidi… Ta nemoc je drsná v tom, že nás zastaví, a možná milosrdná v tom, že říká: budeš na to muset jinak. Nyní se nemůžeš, nechceš tolik hnát za výkonem, být všude první, získat všechny medaile. Dává nám možnost prozkoumat různá tajná přání, na která nebyl vhodný čas, protože jsme se museli trousit jinde. Opakem roztroušenosti je poskládání.

Může si to člověk i napsat?

Jako účetnictví – má dáti/dal? Ano, to je jedna z možností. Právě nyní si můžeme v klidu sednout, a protože jsme marod, můžeme si se svým časem dělat, co chceme. Vzít papír a tužku a snít a vzpomínat na to, co jsme kdysi opravdu chtěli. Psaní je intimnější, ale můžeme to i někomu vyprávět. Je to cenný proces. Myšlenky se nám jen tak někdy bez ladu a skladu honí hlavou, ale musíme-li je zformulovat do vět, které lze zapsat či vyprávět tak, aby dávaly smysl, je to jiná káva. Na papíře si pak můžeme položky roztřídit a zjistit, které vize jsou reálné, které vlastně už ani nechceme, vyškrtáme ty naivní a zvážíme proveditelnost těch, které zůstaly. A můžeme začít plánovat.

V takových chvílích se ale občas v podvědomí ozve potměšilý skřítek s výstrahou: Co když se to nepovede? Co lze udělat, aby tento zloskřítek ztratil sílu?

No: teď je situace, kdy se něco nepovedlo, kdy už je něco tak trochu v háji. Právě teď můžete zkusit něco jiného – a uvidíte, co se stane.

Také máme nyní asi dost času podívat se na to, jak tato přání uskutečnit krok za krokem?

Ano, čas. Takovéto zastavení přijde obvykle po nějaké atace. Někteří lidé si odmítají vzít neschopenku a přijmout tenhle čas hájení. Chápu, že udržet si práci je důležité, ale nemoc potřebuje klid a hojení. Popřát si prostor a čas pro nové nabrání sil, to je přece v pořádku. Toho, kdo neumí odpočívat z vlastní vůle, žene se bez zastávky za výkonem, tomu nemoc svými prostředky pomůže, aby si odpočinul. Pro leckteré v okolí je omluvenka neschopenkou přijatelnější než jasné sdělení: ne, toto dělat nechci a nebudu! Na druhé straně – schovávat se za nemoc ve chvíli, kdy se chci z něčeho vyvléknout, se rozhodně nevyplácí.
Proto bychom měli vědomě kráčet ve směru svých rozhodnutí a emočně souhlasit sami se sebou
 
Mluvily jsme o tom, že se při RS lidem přerovnají priority i v oblasti vztahů; jak to vypadá?

Rozhodnutí vedoucí ke zlepšení vlastní životní situace mohou být přepestrá. Odejít ze vztahu, který mi ubližuje, vystěhovat tchyni, přistěhovat přítele, opustit kolegy a najít si vhodnější práci, dovolit kamarádce, aby mi pomáhala, mít konečně děti, nenechat sebou manipulovat, říci si o to, co potřebuji, dávat jen tolik, kolik zvládám a necítit se zodpovědný za tíhu celého světa. Společným jmenovatelem roztroušenek je zvnitřněná vina a sebetrýznění. Ne za všechno jsme zodpovědní, něco na nás prostě spadne odjinud, a rozhodně to nemusíme nést jako své provinění.

A tato sebedestruktivita se může projevit i v těle?

Ano. Tělo je překladatelem duše do viditelna. To, jak se cítíme, se nám může objevit i v těle. Když se prožíváme jako slabí a nedostateční, tělo nám na to odpoví. A naopak. Když se tak přestaneme cítit, pak i tělo na to může reagovat pozitivně. Samozřejmě – co už se v mozku pochroumalo, mluvíme o RS, takže to, co bylo zánětem spáleno, to už se nespraví, ale nemusí to pokračovat. Můžeme se přestat chovat sebedestruktivně v oblasti pocitů a myšlenek, a dát tělu šanci, aby na to odpovědělo. V místě, kde se tráva spálila, už nejspíš louka nevyroste, ale může se zazelenat o kousek vedle.

Tedy ta tráva může růst oklikou?

Ano, ale musíme si dát povolení už v tom sebeubližování nepokračovat. Často u pacientů vnímám, že se trápí naprosto iracionální vinou; ano, všechno samozřejmě neuděláme vždy dobře, to bychom museli být ohromní borci, ale nejsme ani úplní joudové, kteří nezvládnou vůbec nic. A to už jsme u zdravého sebevědomí, což znamená, že sami nejlépe víme (a kdo jiný by to měl vědět lépe?), co umíme dobře a co nám tolik nejde. Uvědomujeme si, co se nám povedlo a co jsme pokazili. Víme, že jsme něčím vinni, přijali jsme to, případně jsme zjednali nápravu a rozhodli jsme se už v tom nepokračovat. Odmítli jsme všechny ty iracionální pseudoviny, které jsme na sebe nechali nabalovat jako chlupy ze psa na kabát. Umíme se pochválit a radovat z úspěchů, nalézat nové zdroje a podněty a čerpat sílu z darů života. Sebevědomí plyne z uvědomění si sebe sama a kreativita z lásky k sobě a k životu. To je dar, který všichni máme. Jen si musíme dovolit jej užívat!

Takže člověk může vlastně být tak trochu obětí sám sebe.

Ano, proto je RS autodestruktivní onemocnění.

Pokud si člověk sám nebo s terapeutem tyto viny a pseudoviny pojmenuje, tak má šanci obviňovat se méně? Lépe se oprostit od naučené reakce velkého viníka? Mimochodem, napadá mě, že křesťané se před spaním modlí: „Odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům.“

Nechci to zjednodušovat, protože jde o dlouhý a leckdy bolestivý proces, ale když si dám tu práci a vytáhnu kostlivce ze skříně, podívám se jim do tváře, pojmenuji je a očistím je od toho velkého nánosu emocí, jimiž jsou nasáklí, zůstane mi přijatelná míra životu prospěšných pocitů. Vnímám to jako sebeozdravný mechanismus. V základním přírodním zákonu (Božím, osudovém, v plánu Univerza) je naprogramování jak být zdravý a šťastný. Když vyčistíme ten balast, který jsme na sebe nalepili během života, smetí, které nám na hlavu naházeli ti kolem, opustíme ustrašený scénář viníka, oběti, mučedníka atp., tak to jde najednou skoro samo, protože se spustí základní program jak být šťastný. Ten je nastavený v našem podvědomí a ten si pak můžeme hýčkat a opečovávat, a tím podporovat své léčení.

Mně ale připadá, že tyto sebedestruktivní programy mohou být někdy v našem podvědomí velmi zaryté, a pak je těžké je přeprogramovat…

Jde o to najít ten původní zdravý program. Spousta lidí pomocí psychoterapie nachází až někde u dna své velké poklady. Je to jako cestička v parku, kterou na podzim zakryje spadané listí. Ona tam je, ale objeví se v celé své kráse až tehdy, když si dáme tu práci a všechno listí odhrabeme. Na úrovni těla nelze vždy najít tu původní a neporušenou stezičku, ale na úrovni duše určitě ano.

Já to zjednoduším: je to zkrátka o tom – opustit, co nefunguje?

Ano, je to tak jednoduché, že se to zdá neproveditelné.

Dá se říci, že to, o čem zde mluvíme, je takový návrat k sobě, ke svému zdravému já. Je ještě nějaký způsob, jak to udělat?

Ano: podívat se, v jakém stavu jsou ty tři sloupy či základní stavební kameny, pilíře, na kterých stojí náš život. Prvním pilířem jsou vztahy, druhým je práce, což je nejen to místo, kam chodíme, abychom měli na složenky, ale je to i místo naší seberealizace, protože všichni chceme něčím být, něco zplodit, zanechat nějakou brázdu, a je jedno, zda se jedná o švadlenu nebo ministryni zahraničí. Třetím sloupem je moje já, moje duše. Na vlastní já často zapomínáme, uvědomujeme si ty dva první stavební kameny svého života, ale já zůstává leckdy nepovšimnuté, námi samotnými pozapomenuté. Jsou to naše myšlenky, radosti, koníčky, záliby, kreativita, je to kontakt sama se sebou. Koneckonců jsme na světě kromě jiného i proto, abychom poznali jak, jak to máme sami se sebou. Já sama si čím dále více přiznávám, jak je v našem životě důležitý filozofický a duchovní rozměr. Člověk je bio-psycho-sociálně-spirituální bytost.

Chápu-li to dobře, tak podíváme-li se pozorně, co se v našem životě děje v souladu s naší osobní pravdou, a co ne, tak také zjistíme, co děláme pro sebe a co děláme proto, aby byl spokojený někdo jiný. Blízký člověk, soused, šéf, svět atd.?

Ano. Obraz RS, pokud bychom si ji popsali velmi laicky, to jsou nervy přetržené vlastní agresivitou. Může se jednat i o pasivní agresi. Jako bychom se neměli rádi, že? Člověk se vydá svým směrem po správné cestě, ale pak se z nějakého vnějšího popudu rychle obrátí a vydá se do protisměru. Nu, a tak se cosi roztrhne i na úrovni těla. Něco rupne, protože dělám něco proti sobě, proti tomu, jak to cítím. Pak je prospěšné se zastavit a zjistit, co udělá dobře mé duši, a co dělám pro své blízké, přátele a svět. Všichni známe ty chvíle, kdy děláme něco proti sobě, a někdy to korekce rozumu, nároky společnosti nebo kroky pro běžné fungování mého života vyžadují. Rozum a cit by měly být v rovnováze. Jde o to rozpoznat, co je v souladu s mou osobní pravdou a co dělám, protože je to prospěšné třeba pro rodinu či pro společnost. Podstatné je, aby člověk tomu, jak žije, říkal s čistým svědomím: ano.

Tedy život s RS může být i o tom, že si lépe uvědomujeme, dnes a denně, co je to naše ANO?

Ano, poznat, co jsou ta naše ANO, a být s tím v souladu.

 

Naděje není to přesvědčení, že něco d

Dotazy ke článku

Jméno:*
Email:*
Typ dotazu:* Sociální poradna
Ostatní
Text zprávy:*
2 + 4 =*