tělo a duše potřebují stejnou péči

tělo a duše potřebují stejnou péči

MUDr. Jana Hofschnaidrová onemocněla roztroušenou sklerózou před 12 lety. Její lékařskou specializací je psychiatrie. Mezi jejími pacienty jsou i lidé nemocní RS. Proto jsme se spolu na RS podívaly očima pacientky i lékařky a povídaly jsme si i o tom, kdy může člověku nemocnému RS pomoci psychoterapeut a kdy a proč je dobré vyhledat psychiatra.

Jak mohou lékaři pomoci pacientovi v prvních dnech nemoci, aby tuto situaci zvládl?
Hodně lidí je v šoku, když se dozví o své nemoci. Neurolog určitě může kromě léčení pacientovi nabídnout i podporu psychologa, pokud ho má MS Centrum k dispozici. Na počátku by od neurologa mohlo zaznít, že lékař chápe, jak je to pro pacienta těžké vzít takovou informaci vůbec na vědomí. Může mu dát informační brožury o RS, aby si je pacient mohl v klidu přečíst, přemýšlet o nich a při další návštěvě se vyptat na to, čemu nerozumí. Souběžně by měla přijít nabídka psychologické podpory. Ne každý chce, může nebo je schopen o tom mluvit doma, a přesto si v tom, co se mu honí hlavou, potřebuje udělat pořádek. Důležité ale je, aby psycholog, kterého si pacient zvolí, měl o RS dost informací.

Proč je to tak důležité?
Protože jako každá nemoc, i tato má svá specifika. Psycholog nebo psychoterapeut, který je zná, ví lépe, nač se ptát. Navíc – jako v mnoha medicínských oborech, léčba i této nemoci jde rychle kupředu, a kdyby se psycholog řídil pouze tím, co se naučil před dvaceti lety ve škole, mohlo by se stát, že by před pacientem zmínil i doporučení, která díky nové léčbě už neplatí. Na druhou stranu žádný člověk v době, kdy jsme tak zahlceni informacemi, nemůže vědět všechno o všem.

Jak jste vyrovnávala se zprávou, že máte RS? Vyhledala jste psychologa?
Vyrovnávala jsem se s tím samozřejmě těžko, ale protože mám vědomosti, které mám, tak jsem si okamžitě zařídila psychoterapii. Nicméně moje psychoterapie byla dost kuriózní, protože jsem výborně spolupracovala, nabízela jsem vhledy, interpretace, a paní psycholožka mě za to chválila… Při zpětném pohledu tato setkání pro mě byla trochu zbytečná, protože nakonec ten podstatný proces pojmenováváním starého, nového, možností a řešení proběhl hlavně v mé hlavě. Ale ne každý to může takto udělat. Takže obecně si myslím, že je dobré, když pacient vyhledá psychologa, protože ten mu díky svým znalostem a zkušenostem může pomoci zvládnout některé věci snadněji.

Protože náš rozhovor asi budou číst i lidé, kteří se o své nemoci právě nyní dozvěděli, dokázala byste říci, čeho se týkaly vaše první obavy a jak jste se z toho dostávala?
Pro mě to byl v první řadě šok, což je asi společné všem lidem, protože jsou to obvykle mladí lidé, někdy podstatně mladší, než jsem byla já; já jsem se to dozvěděla ve třiceti. RS postihuje mladá děvčata a kluky mající před sebou celý život, kariéru, a najednou na ně spadne tato věc, která je opředena mnoha mýty z minulosti. I já jsem se před dvaceti lety, kdy se o RS vědělo dost málo, ve škole učila, že při RS jsou lidé maničtí, že nemohou mít děti apod., což samozřejmě není pravda. Problém je, že někdy se nově nemocní lidé mohou dostat ke zcela zavádějícím informačním zdrojům, které je vyděsí.

Co jste si uvědomila v těch prvních měsících, když přišla RS?
Hlavně jsem spoustu věcí přehodnotila; to vám potvrdí asi každý psychoterapeut, to je začátek všeho. Protože RS často zasáhne lidi, kteří chtějí vše zvládnout na 150 %, mají do detailu rozplánovaný den, perfekcionisty s mnoha ambicemi, je příchod nemoci pro ně velká rána. I já jsem se musela smířit s tím, že neuklidím za dopoledne celý dům, nezvládnu za den dvacet věcí jako předtím, ale naopak si půjdu po obědě lehnout, protože budu unavená. Musela jsem také oželet kvůli potížím s rovnováhou radosti jako bruslení, lyžování apod.; s tím jsem hodně bojovala.

Co byl klíčem, který vám pomohl to zvládnout?
Pro mě byla důležitá podpora rodiny; mám skvělého manžela a není to o tom, že by mne extra litoval, ale pomůže mi tam, kde opravdu nemůžu; mám úžasné dítě, a hlavně práci, která mě baví. Pracuji jako psychiatr pro dospělé v léčebně a jeden den v ambulanci, a přes to, že to dělám již 17 let, stále mě to naplňuje. A také mám přátele, kteří mi dodávají sílu. Když se potkávám s některými pacienty, říkám si, že je škoda, že nemají uplatnění.

Někteří lidé ale nemají dobré rodinné zázemí a práci ve svém oboru nemusí sehnat. Může být pro někoho cestou, jak podpořit svou duševní rovnováhu, práce pro nějakou neziskovou organizaci, ať už za menší mzdu, nebo jako dobrovolník?
Určitě; dostane se mezi lidi, naváže nové kontakty, přátele, jeho život se obohatí o další rozměr. Vždycky říkám (asi trochu drsně): to mám čekat doma, až budu úplně chromá? Vždy je lepší snažit se život něčím obohatit, tedy jiným než sebelítostí…

Vrátím se k léčbě. Zjednodušeně: neurolog léčí tělo, a pak tu může být nápomocný psycholog a psychiatr. Jako laik si představuji, že psychoterapeut si s pacientem povídá, psychiatr navíc napíše prášky. Jak by měla vypadat jejich spolupráce v ideálním případě?
Já v tom mám jasno, proto jsem nadšená z práce, kterou dělá například psychoterapeutka Renata Malinová v MS Centru na Karlově náměstí v Praze. Myslím si, že psycholog by měl být kmenovým zaměstnancem všech oddělení, kde se léčí vážné nemoci, tedy i neurologie. Jakmile se pacient dozví, že má například RS, měl by absolvovat nějaký vstupní pohovor s psychologem a vědět, že jeho pomoc má k dispozici. Protože v prvním okamžiku si člověk může myslet, že to zvládne sám, a za dva měsíce už by pomoc nějakého odborníka-průvodce potřeboval. Psycholog či psychoterapeut by měl včas odhalit, kdy už se pacient propadá do velké úzkosti, deprese, není možné tu situaci zvládnout dialogem mezi pacientem a psychoterapeutem, a je tedy lepší, aby pacienta viděl i psychiatr, který může pomoci i antidepresivy.

O antidepresivech se mezi lidmi traduje, že jsou to návykové léky, které se těžko vysazují, člověk po nich může být utlumený atd. Jak to tedy je?
Píše se i v knihách, že moderní antidepresiva závislost nevyvolávají. Já také mám zkušenosti z ambulance, že není problém antidepresiva vysadit, u pacientů se neobjevují abstinenční příznaky, jako jsou i život ohrožující stavy při vysazení např. benzodiazepinů. Moderní antidepresiva způsobují v mozku zvýšené vychytávání serotoninu, což má pozitivní vliv na náladu; navíc se v knihách o těchto preparátech píše, že pomáhají lidem lépe se soustředit, učit se apod. Podle mě: pokud je člověk v takové úzkosti, že není vůbec schopen o své situaci přemýšlet, nemůže spát, v hlavě mu běží kolotoč nutkavých černých myšlenek, navíc musí často souběžně řešit mnoho praktických problémů, práci, někdy hypotéku, běžný provoz domácnosti, pak mu antidepresiva mohou pomoci to lépe zvládnout, získat trochu větší nadhled, a díky tomu i vidět řešení svých problémů a více cest ze svých trápení. Svým pacientům říkám: „Ty prášky to za vás nevyřeší, ale trochu vás posílí, podrží vás, abyste se mohl/mohla rozhodnout a problém vyřešit.“ Ve chvíli, kdy se situace stabilizuje, domlouváme se na vysazení – jako se pomalu zvyšuje účinná dávka směrem nahoru, stejně snižujeme, až úplně vysadíme. Nebo také na malé dávce fungují pacienti léta.

Slýchám od odborníků, že deprese je jedním z příznaků RS, na druhou stranu potkávám lidi, kteří se s RS vyrovnali, jsou aktivní, zdají se spokojení… Je podle vás deprese příznakem RS, nebo důsledkem těžké životní situace?
Abych pravdu řekla, nevím. V různých brožurách jsem také četla, že je to příznak, ale tato nemoc se týká mladých lidí se spoustou plánů na počátku života, ten šok je veliký. Takže nevím.

Na druhou stranu psychoterapeuti často říkají, že je třeba, aby si lidé svůj smutek, zoufalství atd., odžili, aby mohli jít dál, a v tom jim ty prášky mohou třeba zabránit. Kde je hranice, kdy prášky ještě ne, a kdy už ano?
To je u každého individuální, každý jsme jiný. Ale stává se, že když někoho necháte do jeho žalu ponořit příliš hluboko, tak ho to může přivést ke špatným koncům. A přitom kdyby byl po ruce někdo, kdo by mu dal v tu chvíli prášky, nemuselo to tak dopadnout. To je ta věčná debata mezi psychology a psychiatry, kdy se to dá ještě rozmluvit – a kdy už je třeba podat prášky. Proto je tak důležitá úzká spolupráce mezi psychologem a psychiatrem, aby pacient dostal přesně tu péči a podporu, kterou potřebuje.

Pro některé lidi je ale těžké se na psychologa, nebo dokonce na psychiatra obrátit. Co mohou dělat tito lidé?
Někdy může pomoci blízký člověk z rodiny nebo kamarádka, kteří dají člověku potřebnou podporu.

Hodně jsme si povídaly o začátcích nemoci, jenomže po každé atace je to opět takový další začátek. Jak zde mohou pomoci psycholog nebo psychiatr?
Ze zkušenosti, kterou mám se sebou i s jinými lidmi, mám pocit, že nic se nestane jen tak. Aby mohl člověk s touto nemocí bojovat, musí se podívat na to, co do té doby dělal a co z toho mu škodí. Samozřejmě nedokážeme ovlivnit to, že se nám z nějakého důvodu v těle zbláznily buňky, neodstraníme tu nemoc, ale tím, že změníme svůj život, můžeme zkusit ovlivnit její průběh, můžeme léčbě pomoci. Můžeme se podívat na to, jaký život jsme doposud žili, co z toho nám prospívá a co můžeme opustit. Člověk na to může přijít sám nebo mu pomůže nějaký průvodce – psycholog či psychiatr. Člověk se na některé věci může podívat i v psychoterapeutické skupině, kde je odborník-průvodce, ale také lidé, kteří mají podobné zkušenosti jako on. I to je moc dobrý způsob.

Kdybychom měly ze všech věcí, které zde zazněly, shrnout to nejdůležitější, co by to bylo?
Psychologická pomoc by měla být nedílnou součástí léčby. Měla by tu fungovat úzká spolupráce mezi neurologem a odborníky na lidskou psychiku. Protože však pojišťovny bohužel nehradí práci psychologů, ne vždy je tato podpora v MS centrech a na neurologiích po ruce. Je ale důležité, aby to tak bylo, a věřím, že se to změní.

Dotazy ke článku

Jméno:*
Email:*
Typ dotazu:* Sociální poradna
Ostatní
Text zprávy:*
9 + 4 =*