teva - logo
Náš mozek a stres

Náš mozek a stres

Vydáno:

Odborníci říkají, že stres je jedním ze spouštěčů onemocnění roztroušenou sklerózou. Proto jsme si na téma stres povídaly s MUDr. Olgou Zapletalovou, vedoucí Centra pro diagnostiku a léčbu RS Neurologické kliniky Fakultní nemocnice Ostrava.

Co se děje v těle pacienta, když tam probíhá stres?
Pro lepší pochopení bych vám nabídla krátkou definici, která říká, že stresovou reakci těla může vyvolat nadměrná fyzická nebo psychická zátěž. Protože jsme každý jiný, tak zatímco jeden člověk může určitou situaci vnímat jako nadměrnou zátěž, jiný si sotva uvědomí, že se něco přihodilo. Stres krátkodobě může být i pozitivní, protože vyvolá obranou či únikovou reakci na aktuální nebezpečí. Pokud se ale člověk cítí kvůli něčemu dlouhodobě ve stresu, tělo je neustále v napětí, škodí to zpravidla více orgánům a celému organismu. Tělo si postupně zafixuje nezdravou fyzickou reakci, vznikne řetězec pochodů,  které změní imunologickou stabilitu na patologický stav,  který může vést k zjevnému onemocnění.

Stres je jedním ze spouštěčů onemocnění roztroušenou sklerózou a může být i spouštěčem ataky. Mohu si to představit jako jakýsi chybový software, který spouští nezdravou reakci, je-li člověk vystaven nějakému velkému tlaku?
Dnes se tento příměr používá, ale já to nemám ráda, člověk přece není stroj! Jak už jsem řekla, jeden druh stresu – odborně eustres – může člověka stimulovat k reakci, která ho ochrání, například život zachraňující útěk, rozhodná změna životní situace nebo bouřlivé vyřešení konfliktů.Na druhou stranu odborníci mluví o stresu – odborně se nazývá distres – který je typicky provázen nezdravou opakující se reakcí. Charakter této reakce můžeme mít geneticky daný po rodičích. Některé formy chování, které našemu zdraví nesvědčí, si osvojíme i během života. Člověk se pak často dostává do zajetí těchto škodlivých stereotypních reakcí, které se opakují. Je to takový koloběh, který u některých lidí vede až k onemocnění. Je pravda, že tyto geneticky dané nebo během dlouhých let naučené stereotypní reakce se někdy těžko ovlivňují

Nicméně možná těmto stereotypům můžeme lépe čelit, když je lépe poznáme. Mohly bychom se ještě blíže podívat na nezdravé reakce na stres? Co se pak v těle děje?
Odborně tyto reakce rozdělujeme na psychické a fyzické. Psychických se pouze dotknu, protože to je pole psychologů. Například člověk, který se naučil nebo má geneticky dáno, že na stresovou situaci reaguje hodně úzkostně, může se po čase propadnout do deprese, při které vše přijímá pasivně nemá sílu se bránit a situaci se poddá. Dalo by se říci, že je to také  forma úniku a toto psychické naladění má neblahý vliv na jeho fyzické zdraví. Snad bych ještě doplnila, že v odborné literatuře je popsán tzv. adaptační syndrom se třemi fázemi. První fází je poplach doprovázený pocitem: něco se děje a nevím co s tím, následuje sice jakoby adaptace, při které ale člověk sklouzne do stereotypní nezdravé reakce, a třetí fází je vyčerpání. Nejprve je to hlavně psychické vyčerpání, které se však přenáší i na fyzickou úroveň projevující se sníženou iniciativou, apatií, lidé často říkají: já už s tím nic nesvedu, já se z toho nedostanu apod. Na fyzické úrovni stres působí na nervový, hormonální a imunitní systém. Imunitní systém se tolik nezdůrazňuje, ale já bych ho dala na první místo. Popíši-li alespoň stručně, co se v těle děje tak, tyto tři jmenované systémy jsou stresem vyprovokovány a vznikají propletené reakce, které se projevují na psychické i fyzické úrovni. Ve fyzické oblasti neblaze působí například na vegetativní a endokrinní systém, hormony ovlivňují příjem tekutin a metabolismus, jsou například ovlivněny žlázy s vnitřní sekrecí .V kůře nadledvinek se do těla vyplavují hormony, které jsou také nazývány stresovými hormony, jsou to adrenalin a glukokortikoidy. V důsledku těchto a dalších dlouhodobě opakovaných vzájemně provázaných reakcí na psychické i fyzické úrovni může být celý organismus, nebo některý z těchto systémů natolik oslaben, že člověk onemocní. A vrátím-li se zpět k imunitě a onemocnění imunitního systému, tak je dobré si připomenout, že roztroušenou sklerózu léčíme například glukokortikoidy.

Jak mohou například neurologové někdy i ve spolupráci s psychoterapeuty pacientům pomoci?
Na prvním místě je skutečně péče o psychiku. Ze zkušenosti vím, že velmi pomáhá rozhovor, rozebrání příčin stresu, a samozřejmě v závažných případech by měl pomoci psycholog, psychoterapeut. Když ke mně přijde pacient, jehož už nějakou dobu znám, poznám na něm, že se něco děje. Někdy se mi nesvěří hned a problém se fixuje.  Hodně strachu mohou vyvolat zavádějící informace, které si člověk někde přečetl, a já je pak vysvětluji a vyvracím. Negativně ho mohou ovlivnit i sousedé a známí neobratným nebo nevhodným chováním. Někdy je to nějaký projev nemoci, který ho obtěžuje a dělá mu starost, například mravenčení v jedné končetině, začne mu věnovat velkou pozornost a znepokojuje ho to. Tady je nutné vysvětlení a probrání problému, to většinou pomáhá.

Tedy například dialog a cíleně zaměřená léčba. Co pro sebe může udělat pacient sám, aby svému tělu i psychice pomohl? I když jsem někde slyšela, že sám sebe člověk těžko zvedá za tkaničky od bot.
To je hezký příměr. Pokud člověk vykazuje příznaky deprese, měl by mu neurolog navrhnout pomoc psychoterapeuta. Nicméně ostatní pacienty povzbuzujeme k různým aktivitám, aby neupadli do pocitu absolutní bezmocnosti a apatie. Takže určitě pomáhá cvičení, existuje i brožura speciálních cviků přímo pro lidi s RS, ale dobrá je i jóga. Velmi doporučuji chůzi v přírodě, která člověka potěší, přitom všechno procvičí a mozek se přitom neunaví přemýšlením nad tím, zda zvednout pravou či levou ruku, nebo postupem cvičení. Dobrým antidepresivem jsou i domácí mazlíčci, kteří dávají lidem spoustu radosti a zároveň se o ně musejí starat; má-li člověk psa, tak je nucen chodit s ním pravidelně na procházku apod. Samozřejmě pomáhají všechny další aktivity, vzpomeňme si na Svěrákovu písničku, ve které se zpívá: dělání, dělání, všechny smutky zahání – to je velká pravda. Takže pokud pacienti rovnou usilují o invalidní důchod, tak jim to často rozmlouvám, říkám: podívejte se, vždyť vám práce dělá dobře, jste mezi lidmi, udržujete si kontakty, a to je pro psychiku velmi dobré. Spousta pacientů maluje nebo vytváří jiná umělecká díla. Někdo peče dorty, někdo vyšívá, to všechno jsou léky proti stresu. Důležitá je pravidelnost a soustavnost aktivity, někdy pomůže zažitý stereotyp jako je překonat ranní nechuť k vstávání a jít do zaměstnání.

Tedy vlastně soustředění se na tuto aktivitu pacienta zaujme natolik, že nemá čas přemítat nad věcmi, které ho stresují? A co když je někdo tím úlekem z příchodu nemoci tak strnulý, že neví, co by mohl podniknout? Snažíte se mu také pomoci?
Ano, je-li člověk aktivní, méně přemítá. Těm, kdo si nevědí rady, se snažím pomoci něco si najít. Například jednoho pacienta jsem přivedla k fotografování. Díky focení je na tom psychicky lépe a i jeho zdravotní stav se zlepšil. I já sama se moc ráda dívám na stromy a fotím si je, dělá mi to moc dobře. Ženy na tom jsou někdy lépe, protože se musí postarat o děti a rodinu, takže nemají příliš času přemýšlet. Někdy si v rodině vymyslí společné aktivity; vzpomínám si na jednu maminku, která začala s dcerou plést a vyšívat a moc je to baví. Nebo mě napadá příběh, kdy dcera nemocná RS se dala na tzv. špatnou cestu, začala se zdravotně zhoršovat a matka je obě přihlásila ke studiu. Nyní se předhánějí, která bude mít lepší známky. Dcera se opět stabilizovala. Cest je mnoho…

Jsme-li u studia, hodně se mluví o neuroplasticitě mozku; prospívá lidem s RS studium, měli by se učit?
Rozhodně. Každý na té své úrovni. V centru máme mnoho mladých lidí, kteří studují u nás i v zahraničí. Pacienti se věnují například mezinárodnímu právu, diplomacii, studují v Praze, Paříži, v Americe, Norsku. Samozřejmě je to pak obtížné s léčením na dálku, s léky, ale s pomocí rodiny se situace dá zvládnout.  Jsou mezi nimi také aktivní cestovatelé, zrovna se vrátila dvojice po ročním putování po Novém Zélandě, další děvče se vrátilo z Kanady, z Norska. Nemoc je nijak nehandicapuje, žijí normálním životem mladého člověka.

Jak takové studium či jiný trénink mozku může při RS pomoci? Hodně se o tom hovoří právě v souvislosti s neuroplasticitou mozku; jako laik si představuji, že nějaká část mozku může nahradit tu, která není zcela zdravá.
Trénink mozku, ke kterému patří i studium, určitě pomáhá. Část mozkové kúry nevyužíváme, dalo by se říci, že spí. Škodit můžeme například tím, když mladý, ještě ne zcela zralý mozek zatížíme alkoholem nebo drogami. Když mozek trénujeme, učíme se nové věci, vstřebáváme nové informace, vznikají spoje mezi nejstarší oblastí mozku, což je limbický systém, velkou mozkovou kúrou a podkorovými strukturami. Vstřebáváním a opakováním nových poznatků tvoříme novou paměťovou stopu. Tedy pokud při RS trénujeme mozek, napomáháme tomu, abychom využili zdravé rezervy, které mozek má.

Jsou nějaká speciální cvičení pro pacienty s RS?
U nás v nemocnici máme kognitivní laboratoř, kde jsou různě zaměřené speciální počítačové programy, ale když tam někdy pošlu své pacienty nemocné RS, kteří mají subjektivně pocit, že si už méně pamatují, tak se velmi často vracejí s větou: „Oni my řekli, že jsem na ně moc chytrá.“ Je to pravda; zatímco subjektivně máme všichni pocit, že nám paměť už tak neslouží, schopnost něco si dobře zapamatovat lidi přesvědčí, že na tom nejsou tak špatně. Aby si člověk trénoval mozek, nepotřebuje mít nic speciálního. Stačí si opakovat například básničky, které máme rádi, písničky, někdo si pamatuje spoustu citátů, někdo třeba má rád zahrádku a pamatuje si jména rostlin. Stačí se věnovat učení zajímavých témat. Někoho zajímají knihy, a tak si může zapamatovat obsahy oblíbených knih, někdo trénuje jména slavných herců. Protože opakování nám pomáhá si věci lépe zapamatovat, uložit do mozku, slovo trénovat je zde namístě. Pro toho, kdo by chtěl, existují navíc i různé knihy zaměřené speciálně na trénink mozku. Každý může najít individuální cestu, jak mozkové funkce posilovat.

Může aktivní pacient, který se například nyní dozvěděl, že má RS, studiem či tréninkem mozku podpořit své léčení a zároveň ho to může odvést i od myšlenek, které by ho stresovaly?
Neříkáme novým pacientům, že musí studovat, ale motivujeme je, aby od začátku trénovali paměť. Nemusí to být zrovna studium, ale třeba nějaká jiná forma, rozvíjení záliby apod., jak už jsem říkala. To přenesení pozornosti jinam je odvádí od přemýšlení o tom, co by je mohlo stresovat. Pomáhá jim to překonat i okamžiky, kdy se necítí psychicky nebo fyzicky dobře. Aktivita a upření pozornosti na to, co člověka těší, jsou dobrou obranou proti patologickému přemítání. Nový zájem spojený s kladnou emocí dovede léčit. Nejlépe to vidím na lidech z naší regionální organizace Roska, kteří cíleně a s rozmyslem pečují o vše, co jim dělá radost. Scházejí se, pořádají společné akce, dokáží se radovat z maličkostí, cestují a poznávají nová místa. Je to důležitá součást tzv. psychické hygieny a prevence stresu.

Chcete-li pravidelně trénovat mozek, zkuste Kognitivní trénink s RS Kompasem.

Sdílet článek

Dotazy ke článku

Jméno:*
Email:*
Typ dotazu:* Sociální poradna
Ostatní
Text zprávy:*
tři plus dva =*
 
Nechte si posílat RS KOMPAS Novinky


Souhlasím se zpracováním svého osobního údaje - emailové adresy, a to za účelem zasílání novinek.

Informace o používání souborů cookies

Tyto webové stránky používají k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Informace o tom, jak tyto webové stránky používáte, jsou sdíleny s třetími stranami. Máte-li zájem, můžete si upravit nastavení. Své rozhodnutí můžete kdykoliv změnit na stránce "ochrana osobních údajů".
Povolit všechny soubory
Vedle nezbytných souborů tyto stránky k analýze návštěvnosti používají službu Google Analytics. Pokud si nepřejete data sdílet, můžete tuto službu zakázat.