pohádky pro každého

pohádky pro každého

Proč na náš web dáváme zrovna pohádku? Protože jsme často svázáni a stresováni nedostatkem času, nebo si alespoň myslíme, že tomu tak je. Stres RS rozhodně neprospívá. Proto vám přinášíme pro potěšení a inspiraci pohádku Hodinky, z knihy Jany Heffernanové Pohádky pro každého. Podle Jany Heffernanové jsou pohádky malé poklady, jež vypovídají o životě a myšlení lidí v průběhu staletí, ba tisíciletí. Nejsou to prostě smyšlenky či jen přání splněná v představách, jak se někdy říká. Bývají to často příběhy, které sloužily k hlubokému poučení, obvykle jsou to pozůstatky dávných velkých mýtů.

Hodinky

O lidu Čibča, žijícím kdysi dávno na východních svazích And, se vyprávělo, že žijí jako divoši bez zákonů, zemědělství, řemesel a náboženství, dokud k nim odkudsi nepřišel muž zvláštního vzhledu, který tam zavedl pořádek. Někteří vypravěči mu fandí, jiní ne. Jak to bylo doopravdy? Což třeba takhle?
Naše pramáti Huitáka nepřebývala na nebi ani na vysoké hoře, nýbrž na travnatých pláních a v lesích kolem vesnic, blízko svému lidu. Každý den byl tehdy radostný a nejveselejší dny nastaly, když Huitáka přišla do vsi na slavnosti a obřady, a takových dní bylo v roce hodně.
Ne snad že by lidé nepracovali. Živit se museli, vykonávali, co bylo třeba, ale když se unavili, odpočívali, ať měli hotovo, či ne, a když měli hlad, najedli se, třeba by ještě nebylo poledne. Zkrátka, žili si bez zákonů a pravidel a dny jim ubíhaly příjemně. Navíc měli takové nadání, že v přírodě ve všem spatřovali krásu své pramáti a zobrazovali ji na svých výrobcích. Každá miska, šperk či pokrývka byla vyzdobena obrázky zvířat a ptáků, květů a plodů, stromů i hvězd… I sami se rádi zdobili: květinami, barevnými semeny a ptačím peřím.
Měl-li člověk štěstí, spatřil Huitáku na lukách mezi květinami, míhat se s rybami v jezerech, či jak vysedává na stromě, pozoruje zvěř a dohlíží, aby každý druh měl své živobytí, dravec jako trávopas — chci říci býložravec. V noci se proměňovala v sovu, aby jí ani ve tmě nic neuniklo. Když se lidem zdálo, že ji už dlouho vídají jen z dálky, vyslali posla, natřeli se vonnými oleji, zastrkali si do vlasů květiny a peří, vyšli jí vstříc s píšťalkami, bubínky a chrastítky a volali:
„Huitáko, ty krásná, s ovocem ve vlasech! Pojď mezi nás! Pojď si s námi zatančit!“
Huitáka totiž mívala ve vlasech zapletené ovoce či květy a listy a jinak nechodila. Pozvání nikdy neodolala, tančila velmi ráda. Na návsi utvořili lidé kruh, Huitáka se točila uprostřed, všichni na ní mohli oči nechat. A což teprv, když začala zpívat! Nikdo nezpíval jako ona! Všichni se cítili tou písní spojeni, jako by jim srdce obtáčela něžnou nitkou a navzájem je svazovala. Její písně plnily vesničany takovou radostí, že tleskali, skákali a objímali se jako opilí. Když je skákání a hudba unavily, ztišili se, ulehli do trávy a pozorovali oblaka, jak plynou a mění tvar: z draka v beránka a zase obráceně… až z toho usnuli. A zdálo se jim pak o bytostech, jež nespatříme než ve snu, ale o to mocněji působí, dávají rady a vyjevují pravdy. Druhý den pak lidé s ještě větším nadšením malovali na misky obrázky, krásné a fantastické podoby vetkávali do pokrývek.
Rajské doby nemívají dlouhého trvání, vždycky je někdo zkazí. A tak do vsi lidu Čibča přišel jednoho dne Bočika, chlap se zachmuřenou tváří, a v ruce držel cosi kulatého, třpytivého. Vesničané se kolem něj zvědavě shromáždili, vypadal totiž nevídaně, zcela jinak než oni: měl vousy! A v rukou tu zvláštní věc.
„Co je to?“ osmělil se malý kluk a šťouchl prstíkem do lesklého řetízku, visícího od kulaté věci.
„Nasahej na to!“ ucukl muž a zamračil se ještě víc. „Jsou to hodinky.“
„A co jsou hodinky?“ ptali se teď už všichni.
„Hodinky měří čas.“
„Čas? Proč? K čemu?“
„Abyste věděli, kdy jíst, kdy spát, kdy se milovat, ale hlavně odkdy dokdy pracovat,“ vysvětloval Bočika.
Čibčové oněměli úžasem.
„Hodinky mají obrovské výhody, které brzy objevíte a pochopíte. Nemusíte si s ničím sami lámat hlavu, hodinky vám všechno ukážou a řeknou!“
„Nepotřebujeme hodinky, máme Huitáku, ta nám říká, co a kdy…“
„Huitáka! Huitáka je rozmarná jako každá ženská, není na ni žádné spolehnutí! Jednou se ovoce urodí, až se větve ohýbají, jindy je ho zas málo nebo jsou v něm červi. Někdy sotva zaprší — a náhle potopa! Huitáka nezná řád ani kázeň. Hodinky potřebujete! Odteďka budou řídit váš život a všechno bude v pořádku!“
Lidé nevěděli, co říci, takováhle řeč jim byla nová. Šuškali si mezi sebou:
„To o tom ovoci, to je pravda.“ „A o zvěři, o rybách to také platí…“ „A ty záplavy vloni…“ „Jestli ty hodinky tohle všechno lépe zařídí, nebude to špatné. Přijmeme hodinky namísto Huitáky.“
Bočika to slyšel, zaradoval se a hned začal vykřikovat:
„No tak, nestůjte a nečučte tu zbůhdarma! Teď například,“ — pohlédl na hodinky — „teď například hodinky říkají, že je čas k práci. Tak ke stavům, k hrnčířskému kruhu, k hromádkám proutí, každý k tomu, co má rozděláno.“
„Ale my zrovna nic rozděláno nemáme, nic nepotřebujeme,“ namítli lidé.
„To je dobře, že nic nepotřebujete!“ zvolal radostně Bočika. „Vše, co uděláte, můžeme prodat!“
„Prodat? Co to je?“
„Ach, jak vy jste nevědomí!“ rozčiloval se Bočika a hned začal vykládat, co je prodávat a kupovat a že budou mít mnoho nových věcí, jaké jaktěživi neviděli. Někteří nechápali, nač jim ty nevídané věci budou, když nic nepostrádají, zato jiným se nové myšlenky zalíbily a hned usedli ke stavům, k hlíně a k proutí, a co tak kdo obyčejně dělal, a už se těšili na nové, dosud nepoznané věci. Váhaví a nerozhodní se brzy přidali, protože mezi lidem Čibča vládla odjakživa jednota a soulad.
Bočika obcházel s hodinkami v ruce a přikazoval, kdy sednout k práci, kdy vstát, kdy jíst. Když si lidé chtěli odpočinout kvůli únavě, pro tmu či polední vedro, ťukal Bočika prstem na ciferník: „Hodinky v tuto dobu odpočinek nepřikazují!“
Tak spolu vládli, Bočika a jeho hodinky, a dny Čibčů se již nepodobaly svátkům ani za mák. Slavnosti a obřady se nekonaly, Huitáku nezvali, nebyl čas se krášlit, ozdobná pírka sežrali moli.
„Není na to čas,“ říkal Bočika. „A krom toho, hodinky oslavy a svátky nevyžadují, jsou skromné. A ty si pospěš s tou miskou, nemehlo!“
„Ale obrázky se musí malovat pomalu a pečlivě!“ namítali lidé.
„Neztrácejte čas s obrázky! Misek a ošatek musí být mnoho! Třebas bez obrázků, jen hodně!“
Huitáka se divila, že ji nikdo nezve, že se nekonají slavnosti a tance. Zašla se podívat do vsi. Když spatřila Bočiku, jak obchází s hodinkami, jak jej lidé na slovo poslouchají, že již netkají ani nemalují obrázky, velmi se zarmoutila. Už ji netěšilo být krásnou bohyní s ovocem ve vlasech. Proměnila se v sovu, létala jen v noci a smutně houkala. I co viděla v noci, ji rmoutilo: lidé se nemilovali, nevyprávěli si příběhy, jen tvrdě, beze snů, spali.
Huitáka nechtěla vidět víc. Hledala, kde by se ukryla, přilétla až k chýši, kde spal Bočika. Vedle něj ležely hodinky. Jsou jako kulaté vajíčko, pomyslela si Huitáka. Udělala se malinká, vlétla do hodinek a schovala se v nich.
Všichni lidé však na Huitáku nezapomněli. Lovci v lese, ženy u jezera se po ní často rozhlíželi, ale nikde ji neviděli. Bylo jim smutno, přestože měli doma spoustu nových věcí. A nejhorší to bylo s obrázky: lidi netěšilo kroužit misky a tkát pokrývky bez nich. Nejčastěji vzpomínal na Huitáku děda vypravěč: teď seděl zticha a pletl ošatky jako o závod, poháněn Bočikou a jeho hodinkami.
A čas plynul, i když hodinky ho lidem braly, sekaly ho na kusy a jen ty nejmenší minutky jim ponechaly na odpočinek.
Jednou byl opravdu parný den.
„Snad můžu polevit v dohlížení, snad jsou již dost vycvičení a nepřestanou pracovat,“ pomyslel si Bočika. „Jen pět deset minut.“ Položil hodinky do trávy a usnul.
Šla kolem malá holka. Hodinky nikdy neviděla zblízka.
„Jéje, vajíčko!“ podivila se a zvedla hodinky. Něco tam tíkalo. „Líhne se kuřátko!“ Běžela domů, ukázat mamince. Ale nedoběhla, hodinky upustila. Rozbily se, vylétla z nich sova. Zamávala křídly a usadila se pod střechou blízké chýše.
Holčička neznala hodinky, zato znala staré příběhy.
„Huitáko!“ zvolala překvapeně.
Všichni vzhlédli od díla, ustali v práci. Nebylo ve vsi člověka, který by dávné jméno nezaslechl.
„Huitáko!“ opakovali jako v okouzlení, nejprve tiše, ale pak nahlas:
„Huitáko! Huitáko!“
A jeden po druhém vycházeli na náves.
Volání, výkřiky radosti, smích probudily Bočiku. Vyskočil, sháněl se po hodinkách — nebyly tam.
„Co se to děje?“ vykřikl, když uviděl to shromáždění. „Do práce! Do práce!“ křičel, až mu hlas přeskakoval, ale lidé ho neposlouchali, ani se neobrátili. Stáli před sovou:
„Huitáko, odpusť nám, Huitáko, zatanči, zazpívej nám…“
Bočika běhal jako pominutý, cloumal lidmi, sháněl svoje hodinky, ale všechno marno; nikdo si ho nevšímal. Sova mávla křídly, proměnila se v bohyni, jak ji znávali, vlasy plné ovoce. Lidé se roztančili, Huitáka zpívala. Bočika viděl, že je poražen.
V tom reji jedna dívka na cosi šlápla. Sehnula se: řetízek od Bočikových hodinek! Jak řada hvězdiček se třpytí. Vpletla si ho do vlasů.
„Tobě to sluší…,“ řekl její milý a objal ji.
Uviděla to Huitáka, ten řetízek, i co s ním mladá žena udělala, a dala se do náramného smíchu, do velikého smíchu se dala, a nikdo nevěděl, proč se tak směje, ale všichni se smáli s ní.
Za toho velikého smíchu odcházel Bočika ze vsi, zachmuřenější, než když přišel. Dlouho si nikdo nevšiml, že je pryč; tance a oslavy trvaly kolik dní. A když si konečně všimli, nikomu nebylo líto, že odešel.
Ale co když se za čas vrátí?

Dotazy ke článku

Jméno:*
Email:*
Typ dotazu:* Sociální poradna
Ostatní
Text zprávy:*
9 + 1 =*