jak to vidí sestřička

jak to vidí sestřička

Mezi důležité lidi, kteří mohou pacientům výrazně pomoci, patří sestřičky v RS Centrech. K těm, které se s pacienty setkávají už dvacet let, patří i Mária Míčová z plzeňské fakultní nemocnice. I ona umí o mužských pacientech zajímavě vyprávět.

Co je podle vás nejdůležitější v prvních dnech, když se muž dozví, že má RS? A co mu vy jako sestra můžete nabídnout?

Důležité je, a to platí pro každého pacienta, aby měl správné informace a aby zdroje, ze kterých ty informace čerpá, byly důvěryhodné. Podle výsledků vyšetření od lékaře pacient získá základní povědomí o své nemoci a pak logicky začne shánět informace ze všech různých stran. Výsledkem někdy bývá, že k nám dorazí člověk zahlcený informacemi, který často neví, co si má vlastně myslet. Hodně záleží i na osobnosti člověka, jestli je zvyklý o věcech hodně přemýšlet, rozumět tomu, někdo chce jen základní informaci a fakta dávkovat postupně. Na mně je, abych odhadla, koho mám před sebou a co nejvíce potřebuje. Také se ptám, co pacient o nemoci ví, co mu řekl lékař, co by potřeboval vysvětlit. Ukazuji obrázky, aby člověk věděl, co se v jeho těle děje. Protože když pacient skutečně pochopí, co je to za nemoc, že je to nemoc, jak říkáme, sice nevyléčitelná, ale léčitelná, může se s ní rychleji smířit. Protože pokud pacient svou nemoc přijme, dokáže být s ní do jisté míry „kamarád“, bude to pomáhat i jeho léčbě. Naopak když tu situaci nepřijme, vede to obvykle k větším zdravotním komplikacím a často i depresím.

Vzpomněla byste si na pacienta, který by mohl být dobrým příkladem, jak lze nemoc přijmout?

Myslím na pacienta, říkejme mu třeba Radek, kterého jsem potkala ještě jako studenta. Když jsem ho uviděla poprvé, bylo to na neurologickém oddělení, seděl v jógové pozici, usmíval se pro sebe a vypadal docela klidně. Ptala jsem se ho, jestli už ví o své nemoci, co je zač, jak probíhá, jak se léčí atd. Odpověděl mi větou, kterou si často připomínám: „Ano, vím, samozřejmě, budu se léčit, musím to přijmout, protože kdybych to nepřijal, tak si tím nijak nepomohu.“ Odpověděla jsem: Radku to je výborný přístup, je dobré, že to takto vidíte, ten lék je takový dar, který vašemu tělu pomáhá tu nemoc zvládnout. My se nyní budeme hodně vídat a povídat si o té nemoci a o všem, co bude třeba.

Abyste mohla pacientům pomoci, musíte si s nimi vytvořit docela hluboký vztah důvěry. Jak to děláte?

Hlavně tím, že do toho vztahu dám i něco ze sebe. Povím jim o svých trápeních a jak je řeším. Protože i já jsem člověk s úplně obyčejnými lidskými problémy – a také si někdy nevím rady. Když je pustím do své intimity, i oni se mi více otevřou.

Jak pokračoval ten Radkův příběh? Co mu dodávalo sílu? A byly nějaké okamžiky, kdy si nevěděl rady, bylo to pro něj těžké?

Vzpomínám si, jak po škole řešil, zda má odejít k rodičům na Moravu nebo zůstat zde. Nakonec se rozhodl zůstat tady, protože zde má kamarády, a k rodičům se vracet na návštěvu. Také si tu našel práci, kterou ale docela brzy ztratil. To bylo pro něj hodně těžké období, vím, že to řešil alespoň brigádami, nezůstával doma a stále hledal zaměstnání. Nakonec se mu podařilo najít práci v IT oboru a je velmi spokojený. Pro muže je práce prioritou a uplatnění má velký vliv na jejich psychiku. Myslím, že bylo hodně důležité, že přes všechno se nevzdával, i ty krátkodobé práce mu pomohly, nejhorší je když člověk složí ruce do klína a nedělá nic. Nedávno také přišel a oznámil nám, že se bude ženit. Potkal věřící dívku, takže se nechal i pokřtít, aby se mohli vzít v kostele. Před námi to dlouho tajil, protože nám to chtěl říci, až to bude jisté.

Jak mu pomáhá jeho nynější žena?

Pomáhá mu hodně v mnoha směrech, podporuje ho po psychické stránce, pomáhá mu v praktickém životě, ale třeba i v tom, aby byl cílevědomý v péči o svou fyzickou pohodu. Na to někdy muži zapomínají. Cvičení je pro pacienty s RS velmi důležité. Já pacientům říkám: Nemusíte chodit zrovna do fitcentra, stačí, když si ráno zacvičíte nebo chodíte pravidelně na procházky. Dobrá je i jóga nebo plavání. Pokud pacient potřebuje poradit, jak správně cvičit, rádi ho doporučíme k fyzioterapeutovi.

Pomáhá lidem lépe nemoc přijmout i nějaká osobní spiritualita?

Spiritualita je myslím velmi obohacující, tito lidé nemoc neberou jako křivdu, ale jako něco dané osudem a je třeba se s tím co nejlépe vyrovnat. Protože i já sama jsem věřící, tak si s těmito lidmi k sobě hledáme snadněji cestu.

Vzpomněla byste si ještě na nějakého pacienta, který vám utkvěl v paměti?

Přišel ke mně pacient, který se na první pohled zdál hodně přemýšlivý, tak trochu zasněný, když jsem mu něco řekla, dlouho mlčel a pak mi dal stručnou odpověď. Měl s sebou paní s dětmi, která o něj hodně pečovala, vše praktické zařizovala, takže jsem si zprvu myslela, že s ním bude těžší pořízení. Když jsem ho ale poznala lépe, ukázalo se, že je velmi úspěšný učitel, děti a celá rodina ho milují a jeho zdánlivá zamlklost a přemítavost je povahový rys člověka, který o věcech hodně přemýšlí, ale říká jen, co je potřeba a kdy je to potřeba. Díky tomu, že o všem přemýšlí, je také pečlivý ve všem, co dělá, v léčbě se to projevuje tak, že do posledního detailu dodržuje všechna naše doporučení. Takže už osm let je stabilizovaný a jeho nemoc nepostupuje. Také je to člověk, který bere věci tak, jak jdou, z ničeho nedělá „velké drama“, situaci promyslí a pak s nadhledem udělá, co je třeba. Pěkně to ilustruje příhoda, kdy jednou přišel a oznámil mi, že nyní bude ke mně jezdit obtížněji, protože pojede veřejnou dopravou. Tak jsem se ptala, co se stalo. A on povídá: „Jel jsem tuhle autem a krajina byla moc hezká, tak se kochám, a najednou jsem kapotou auta v cizím autě. Tak k vám budu jezdit autobusem.“ On mi to nelíčil jako katastrofu, pouze mi oznamoval fakta, která se stala a je třeba se podle nich zařídit. Stejně tak bere i svou nemoc a pravděpodobně i celý život.

Hodně zde mluvíme o rodině a její podpoře, co když ale muži zůstanou sami?

O některé muže pečuje maminka a jim to vyhovuje. Zůstane-li muž úplně sám, bývá to někdy hodně zlé. Muži se stáhnou, přestanou chodit mezi lidi, pečovat o sebe, nemají chuť se léčit, přestanou mít chuť do života. To jsou první příznaky deprese. Zde může pomoci odborník, psychoterapeut nebo i psychiatr. Ne každý ale chce tohoto odborníka navštívit. Co je ale skutečně důležité, aby muži nezůstávali úplně izolovaní. Aby chodili mezi lidi, našli si kamarády, nebo kamarádky. Samozřejmě když se najde přítelkyně, se kterou se shodnou, je to skvělé, znám muže, kteří si našli i starší přítelkyni, někteří muži mají i více krátkodobých vztahů, ale i to je dobré. Hlavně by se neměli schovat doma a zanevřít na celý svět. To ze zkušenosti vím, že mívá dost negativní vliv na průběh nemoci.

Kdybyste měla shrnout to nejdůležitější, co by měl muž udělat, aby jeho léčení probíhalo dobře, co by to bylo?

V prvé řadě se s nemocí smířit, protože bez toho se nemůže pohnout dál. Přijetí je první krok k tomu, aby dokázal být pozitivně naladěný i v této nepochybně těžké životní situaci. Ze zkušenosti vím, že to velmi přispívá k dobrému průběhu léčení. Aby co nejvíce žil, jak žil doposud, byl v kontaktu s lidmi, udržel si rodinu, byl dobrým otcem nebo si našel novou kamarádku či partnerku, jak to jde, pracoval, a také hlavně mluvil s lékařem i s námi o všech svých potížích, protože když nám je otevřeně poví, můžeme mu pomoci.

Dotazy ke článku

Jméno:*
Email:*
Typ dotazu:* Sociální poradna
Ostatní
Text zprávy:*
6 + 4 =*