cesty králů

cesty králů

Přestože se psychoterapeutka Renata Malinová nejprve trochu bránila rozhovoru na téma "jak to vidí chlapi", protože se potkává s menším počtem mužů nežli žen, nakonec se ukázalo, že jsou to muži nesmírně zajímaví, kteří si našli svou cestu odvážných rytířů a silných králů. A Renata Malinová o nich dovede moc hezky vyprávět.

Pro některé muže je obtížné se s příchodem RS vyrovnat. Jak to vidíte vy ze svých zkušeností s pacienty?

Vzpomenu-li si na příběhy mužů nemocných RS, se kterými jsem se setkala, všichni se s nemocí vyrovnali a našli si novou životní cestu. Ženy mají v některých ohledech lehčí situaci, protože mají bohatší a lépe propracovanou síť sociálních kontaktů a mají s více lidmi užší vztahy. Mohou se u těchto přátel vypovídat, zhroutit se, takže tou sítí nepropadnou až na dno. Muži mají kolem sebe také přátele, kteří tvoří jejich podpůrnou sociální síť, ale jaksi se nehodí, aby se do ní položili. Není to z jejich pohledu společensky přijatelné. Jeden klient svůj první pocit z RS vyjádřil moc hezky: „Já jsem měl spoustu plánů se svým životem a RS mi do toho hodila vidle. Úplně mi ty plány přestavěla nebo zrušila.“ To je omyl myslet si, že když mám RS, všechno je v háji. Mužům ale logicky v prvních dnech po sdělení diagnózy defilují hlavou přesvědčení jako: už nebudu silný, už nebudu vydělávat, už nebudu opora, už rodinu neuživím, už nebudu hrdina. Ta první fáze vyrovnávání se s RS je o uvědomění si, že to tak nemusí být, že žádná kaše se nejí tak horká, jak se uvaří. Muži toho ještě mnoho zbývá.

Vrátím-li se ke klientovi, kterého jste zmínila, jak prošel tou první fází vyrovnávání se s RS, kterou jste v jednom našem rozhovoru nazvala „mixér“?

Vztekem. Zatímco holky většinou brečí, chlapi to potřebují vybouchat.

Měli bychom vzkázat partnerkám, že muži se potřebují nejprve vybouřit, než nemoc přijmou, aby na to byly připravené?

Napadá mne, že muži možná psychoterapii potřebují více, protože doma si ty emoce nemohou dovolit pustit. Mnoho mužů se ale ostýchá jít do terapie, protože v naší společnosti není přijatelné, aby muži žádali o pomoc. Pokud ale muž přijme podporu odborníka, obvykle se časem ukáže, že ta agresivita je pozitivní silou, která mu pomůže najít nový životní směr. Vzpomenu-li si na onoho klienta, tak nejprve se zlobil na celý svět, na mě, lékaře, všechno bylo špatně a projekt domu, který stavěl před onemocněním, hodil do krbu. Když vykřičel všechna svá zranění, přinesl nový projekt domu a pro mne tento projekt symbolizoval nejen dům, ale i novou cestu hrdiny. Přestože byl ve velmi dobrém zdravotním stavu, rozhodl se postavit bezbariérový dům, ne do výšky, ale do šířky, zahrada nebyla terasovitá, ale rovná, interiér byl také vyřešen jinak než v jeho původním plánu. Opět tedy něco se zaujetím tvořil, zase měl zálibu ve stavění jako předtím, ale postavil to úplně jinak – a to se mi moc líbilo. Možná zde máme obraz, jak to udělat i v životě.

Našla byste ještě nějaký příklad muže, který se se svou nemocí dobře vyrovnal?

Napadá mne ještě jeden můj oblíbenec. V jeho případě bylo moc dobře, že měl velkou podporu rodiny. Před vypuknutím nemoci to byl doslova mistr svého života, takový ten silný férový rytíř, který dovede spoustu věcí. První ataka nemoci byla hodně silná, a když jsem ho potkala, byl úplně zhroucený. Na první návštěvu s ním ke mně přišla manželka. Jejich vztah působil jako letité dobré manželství, kde témata jako „neopustíš mne“, „nebudu ti viset na krku“ nemají vůbec místo. Jediný postoj, který jsem mohla vyčíst, byl „pomůžeme si v dobrém i ve zlém“. Ta paní mu nemohla reálně pomoci, největší kus práce čekal na něj, ale pomohla mu už tím, že naprosto racionálně domluvila termíny našich sezení a na terapii ho, dokud bylo třeba, i dovezla.

Jak probíhala vaše společná práce?

Tento muž udělal v terapii veliký kus práce a dnes je z něj opět stejný rytíř ducha, ale jeho život se odehrává trochu na jiném jevišti. Zpočátku byl překvapený, že poprvé ve svém životě dokáže o sobě mluvit, říct nahlas, jak ho všechno štve, jak ho to bolí, jak se bojí. Poprvé v životě zkusil vyřknout, pojmenovat vše, nač se léta nepodíval. Jednoho dne mi povídá: „Já vám tady říkám takové věci a vy ani nemrknete okem?“ Bylo zajímavé, jak automaticky čekal odsouzení, zděšení nebo něco podobného. Najednou si víc uvědomil, že daleko více záleží na tom, co je zač, než na tom, co si myslí ostatní. Potřeboval se podívat na svůj život s větším nadhledem. Jednou mi řekl: „Já hlupák jsem se dřel jako šílený.“ Mnoho z toho, co potřeboval vyčistit, měl spojené se vztekem, s tím, že si ve firmě nechával mnoho věcí líbit, a vlastně až nemoc mu pomohla nastavit si lépe vlastní hranice. Uvědomil si, že je ve své práci tak dobrý, že si může i trochu diktovat podmínky. Uvědomil si více svou cenu. Přebudoval si způsob práce, ubral v různých fyzických aktivitách, ve všem zvolnil, ale neopustil to. Také urovnal vztahy v rodině, a to v tom smyslu, že pustil manželku více ke spolupráci, nemusel být na hodně věcí sám, jejich vztah už předtím byl o vzájemné úctě a nyní se tato kvalita v jejich vztahu ještě prohloubila.

Hovoříme-li o těchto rytířích ducha, kteří nechtějí v rodině ztratit tvář, je pro ně dobrá cesta doma nekřičet a jít třeba do terapie?

Jedna z cest. Další mohou být nové koníčky, zájmy, nová parta kamarádů, ale jednou z cest může být také alkohol. Jsou cesty prospěšné a cesty neprospěšné vedoucí do pekel.

Zůstanu-li ještě u počátku nemoci, u té paniky, strachu, co by měl muž pro sebe udělat, aby to vše zvládl?

Nechat to proběhnout. Dobře se vše posouvá a uzdravuje tam, kde lidé umějí komunikovat o komunikaci. Ne vždy to dovedou. Vím, že pro muže je těžké to přiznat, ale je dobré říct: nyní jsem na tom tak a tak, cítím se zraněný, budu asi někdy protivný, prosím vás neberte si to osobně, jsem v šoku, kopu kolem sebe, ale není to o vás. Umět komunikovat o tom, co se děje, je někdy těžké a v tom by mohla terapie také pomoci.

Mohou nějak pomoci mužům i partnerky?

Ano. Jsou ženy, které dovedou věci pojmenovat místo mužů, umějí vycítit, když je spor o něčem jiném, než o čem se navenek mluví. „Zlobíš se, protože se necítíš dobře, ale není to o tom, že jsem rozvařila knedlíky.“ Důležité je také, aby si ženy nenechaly vše líbit, protože to není osobní, aby trvaly co nejvíce na té původní normě komunikace ve vztahu. Jistěže se spousta věcí změní, ale ten vztah není přece o tom, jak rychle člověk chodí, to je přece úplně o něčem jiném, když budou partneři pečovat o kvalitu vztahu, zůstane to v rovině toho podstatného. Netvrdím, že nemoc a příznaky nejsou nedůležité, ale kvalita vztahu se skládá z více ingrediencí, které tvoří jeho bohatství. Pokud se něco nedaří, může pomoci i terapie – a zde mohou ženy také své muže taktně popostrčit.

Velké téma je u mužů práce, ale i nová životní cesta za jiných podmínek. Jak to dělají vaši muži?

Uberou, zvolní, práci nastaví v jiném režimu. Těžší je, když některým pacientům nemoc znemožní pokračovat v práci, vydělávat peníze. Pak se to „lovení mamutů“ přesune na partnerku. Věřím v sebeuzdravující mechanismy, které má každý z nás, ale tohle je pro muže tak těžká situace, že zde je na místě, je-li problém, vyhledat psychoterapeuta.
Je to hodně těžké proto, že i ženy mohou mít pocit, že muže nějak degradují, pak se to ve vztahu zamotává v různých rovinách – a to obvykle nevyřešíte doma v kuchyni. Jsou ale i rodiny, které to umějí nad kávou vyřešit. V zásadě však platí: Tam kde byl vztah dobrý, tak do rodiny přijde sice krize, kterou projdou, ale vyjdou z ní třeba i bohatší. Tam, kde vztah přestává fungovat, tak se krizí ještě více opepří, anebo se vztah rozpadne, i když spolu partneři ještě bydlí, nebo se rozejdou.

Co mohou dělat ti, kterým se vztah rozpadl? Nebo ti muži, kteří byli sami už před vypuknutím nemoci?

Poznala jsem pouze jednoho mladého muže, který byl tehdy osamělý. Ten se naopak během nemoci neskutečně posunul. Z dětského pokojíku u rodičů se dopracoval až k dnešku, kdy právě v těchto dnech podepisuje s partnerkou na bezbariérový byt. Takhle se vyšvihl.

A jak to udělal?

Asi na začátku volal o pomoc, protože byl bezradný. Dostal se do podpůrné sítě psychoterapie, fyzioterapie atd. Hodně mu pomohla pacientská skupina, která ho povzbuzovala, díky tomu dostal chuť do života, zmobilizoval síly a odrazil se ode dna.

A právě ta mobilizace sil mne zajímá. Jak to udělat?

Pro muže jako ty „silné“ je to horší situace, protože bez zhroucení se většinu obtížně pohnou kupředu. Nejde o to položit se do toho hroucení, složit zbraně, jde o to zastavit se na chvíli, lehnout si, vydechnout. To mnozí neudělají. Pořád vše tlačí před sebou, pořád a pořád, takže toho nesou daleko více než ti, kteří se na chvíli zastavili, dovolili si to, všechno na chvíli pustili nebo jim někdo pomohl to udělat. Protože ve chvíli, kdy vše na chvíli pustíme, můžeme se podívat na to, co všechno dovedeme. Každý je v něčem úžasný, něco umí, každý je v něčem borec. A takto to může znovu vidět. Ale když toho člověk nese moc, včetně strachu, paniky, má naprosto nerealistický pohled na věc. Tak to nemůže nikam dotáhnout. Myslím, že pro chlapy je nejdůležitější věta: „Dovolte si to!“ To je samozřejmě pro ně těžké udělat. Ale když se dívám dnes na ty muže, kteří si to dovolili, tak nakonec zvítězili.

Celou dobu tady hovoříme o statečných rytířích, ze kterých se opět stanou silní králové. Když bychom naše povídání shrnuly, jak se z muže, který už ničemu moc nevěří, kterému se hroutí svět, opět stane silný král?

Nejdříve se musí alespoň na chvíli zastavit a udělat si jasno, co se v jeho světě skutečně děje. Je důležité, aby proběhlo to třídění, zaškatulkování, pojmenování hodnot, priorit, toho, co končí, ale i toho, co začíná. Toho, co nemohu a co mohu, co dovedu, v čem jsem nejlepší, jaké cesty tam vedou. To je cesta mužů, muži vše potřebují vidět a přerovnat. To je první část. A pak je tam druhá část, to jsou pocity. A pocity všechny ty roztříděné části života obarví buď do destrukce, nebo do vítězství. Když se rytíři podaří ty destruktivní pocity vidět, pojmenovat a vyčistit, což vyžaduje velkou dávku odvahy, tak pak se může opřít o to, co vnímá jako pozitivní, a vydat se na cestu znovuzrozeného silného rytíře či krále.

Dotazy ke článku

Jméno:*
Email:*
Typ dotazu:* Sociální poradna
Ostatní
Text zprávy:*
6 + 6 =*