každý je mladý, jak starý se cítí

každý je mladý, jak starý se cítí

Aleš Zajíček za svůj život poznal nejednu exotickou zemi. Navštívil Nepál, Kamčatku, kousek Evropy a Barmu. Právě po návratu z Barmy mu lékaři oznámili, že má RS, a tak se vydal na další cestu, cestu k sobě. Přistoupil k ní tvořivým způsobem, který může být pro leckoho inspirací..

ODPOČINU SI A MOHU JÍT DÁL

Jak jste se dozvěděl, že máte roztroušenou sklerózu a jak si vzpomínáte na první dny po určení diagnózy?

Bylo to více než před rokem po návratu z Barmy. Po dlouhé cestě klimatizovaným letadlem jsem dostal velkou rýmu a cítil jsem se hodně unavený. Pak mi náhle ochrnula levá ruka a noha, takže jsem se vypravil do Thomayerovy nemocnice na ambulanci. První diagnóza zněla zánět dutin. Nicméně souběžně mi udělali důkladné neurologické vyšetření a po několika dnech mi oznámili, že mám roztroušenou sklerózu.

Co jste v tu chvíli dělal? Zjišťoval jste si informace třeba na internetu? Jak jste se s celou situací vyrovnával?

Konzultoval jsem to především s lékaři v MS centru a pak se svou partnerkou. Oznámil jsem to nejbližším kamarádům. Po internetu jsme moc nešmejdili, protože je tam moře zavádějících informací, které vyjadřují pouze osobní a třeba zkreslující názory pisatele. Zkušenost z cestování mě naučila, že v cizí zemi vidíte dobré nebo špatné věci a přitahujete inspirativní nebo nepříjemné zážitky i podle toho, jak jste na tu cestu vnitřně naladěni. Mám-li spíše pozitivní vidění světa, na cestě se mi daří. Podobně jsme s partnerkou Janou přistoupili i ke sdělení, že mám RS. Šli jsme na to od lesa, vyhledávali jsme pozitivní podporující informace a ty špatné jsme si neříkali. Slyšeli jsme o lidech, kteří ihned po oznámení RS šli do invalidního důchodu, tak tyhle informace jsme okamžitě zapomněli. Pak jsme viděli člověka, který má RS sedm let, píchá si injekce a je v pohodě ve svém profesním i osobním životě, a ten nás zajímal. Jeho zkušenosti jsme si ponechali v paměti.

Zmínil jste svou partnerku; jak tu zprávu, že máte RS, přijala, jak jste o tom spolu komunikovali v prvních dnech, co vám nejvíce pomohlo?

První co mi řekla, bylo, se na to neumírá a my to zvládneme. Necháme tomu čas a uvidíme, jak to bude dál. Bez její podpory bych to nezvládl. Na počátku jsem byl tři měsíce na neschopence, po nějaké době léčba zabrala, ale tělo, jak se moc nehýbalo, bylo trochu lenivé; tak jsme vymysleli s partnerkou další terapii. Řekli jsme si, že co tě nezabije, to tě posílí, a jeli na výlet do Špindlerova Mlýna. Ze Špindlerova Mlýna jsem vyšlapal na Luční Boudu a zpět kolem Bílého Labe. Tedy jsem si dal 20km procházku po horách. A ono to šlo! To byl ten první klíčový impuls pro mou psychiku. Vyzkoušel jsem si, že mohu chodit a lézt po horách; když jsem unavený, tak si na pět minut sednu na šutr a mohu jít dál. Zrovna tak to mohu dělat i v životě. Když nebudu moci, tak si zkrátka chvíli odpočinu a zase mohu jít dál.

Psychika hraje určitě velkou roli, měl jste i nějaké krizové momenty?

Samozřejmě jsem měl chvíle, kdy jsem si v duchu říkal, co z toho života mám, a proč a nač. Na Janu jsem bručel a ona říkala: no jo ty máš tu svou psýchu, vydržela to a počkala, až to odezní. Pak jsem se jí omluvil. Uvědomil jsem si, že mám kolem sebe lidi, kteří mě mají rádi, Janu, kamarády… Vytáhl jsem si fotky z cest a uvědomil si, že jsou místa, kam se chci vrátit. A že jsou místa, kam se chci nově podívat s někým, koho mám rád, a něco pěkného tam prožít, vyfotit si to. Když tam ale chci jet a mít tyto zážitky, musím jet pozitivně naladěný a nějaká nemoc mi v tom nemůže zabránit. Protože ta nemoc je nemocí mého těla, ne duše. Duši mám zdravou. Jen tělo je nemocné. Mám životní heslo: Každý je mladý, jak starý se cítí aneb Každý je starý, jak mladý se cítí, a posuneme-li to, každý je nemocný, jak zdravý se cítí, a zdravý, jak nemocný se cítí.

MOHU SI DĚLAT, CO CHCI

Vzpomenete si na nějaký moment, který vás třeba překvapil?

Překvapilo mne sdělení, že můžu dělat, co chci, jenom se musím více hlídat. Odpočinout si, když jsem unavený. Pomyslil jsem si: když si mohu dělat, co chci, tak si budu dělat, co chci.

Je to pro vás hodně o volbě postoje k té nemoci…

Určitě. Nedávno mě zaměstnavatel poslal na pravidelnou preventivní prohlídku do nemocnice, která se zabývá nemocemi z povolání. A paní doktorka se podivila: „Vy máte roztroušenou sklerózu? Odpověděl jsem: „Paní doktorko, sklerózy mám celkem dvě, a tu jednu navíc potvrzenou od lékařů.“ „ Já se učila, že člověk s roztroušenou sklerózou končí na vozíku,“ pokračovala. Tak jsem ji rozhodně ujistil: „Já skončím jedině v krematoriu, ale tam skončíme všichni.“

Jakou práci děláte a jak to přijali?

Pracuji v údržbě nemovitostí, a když jsem se to dozvěděl, hned jsem jim volal. Jakmile zabrala léčba, vrátil jsem se do práce. Ptali se mě, zda potřebuji nějakou úlevu, tak jsem řekl, že možná budu muset občas více odpočívat, ale jinak nic.

Já vás ještě vrátím na úplný začátek léčby. Mnoho pacientů se bojí aplikace injekcí; jak jste se s tím vyrovnával vy?

Problém jsem s tím neměl, protože jsme kdysi měli psa, který měl cukrovku, tak jsem mu píchal inzulin. Věděl jsem, jak se píchá injekce. Ono je to jedno, jestli pícháte injekci sobě nebo někomu jinému, ten strach z injekce je spíše psychický blok, že si ubližujete. Kolikrát se bouchnete kladivem nebo se o něco uhodíte a bolí to víc než nějaké píchnutí. Vím-li, že mi ta injekce pomáhá vrátit se do života, pomáhá mi žít, tak ji beru jako nejmenší zlo pro podporu svého zdraví.

Ten fígl je tedy v tom, že slova ubližuji si vyměníte za pomáhám si?

Přesně tak. Já si pomáhám!

Máte ještě nějakou speciální vychytávku pro aplikaci injekce?

Mám. Vždy jedu prstem po těle a nechám intuici, aby mi řekla, kde je dnes to správné místo. Pak si řeknu: tady je to dobré, tady to nebude bolet, a píchnu si injekci. A ono to nebolí.

Ještě nějak si pomáháte?

Můj životní styl je hodně o zdravé stravě.

Co to znamená?

Ohlédnu-li se, nyní mám 186 cm a 77 kg. Dříve, před 11 lety, jsem měl 186 cm a 100 kg. Říkám, že jsem všežravec, jím maso, zeleninu a ovoce. Vyhýbám se tučným těžkým jídlům typu svíčková s tunou smetany. Vybírám si například spíše bílé maso a ryby. Jím tak, aby to, co tělo přijme, také hned spálilo. Mé tělo nenosí kila navíc, cítím, že je to dobré pro kosti, klouby a celkovou kondici. A věřím, že stabilizaci RS to prospívá také.

VZHŮRU NA FIDŽI

Poslední vaše cesta vedla na Fidži. Proč jste si vybral Fidži a co tomu říkala neuroložka?

Vybíráme si lokality, kam Češi moc nejezdí, a chtěli jsme do tropů na jižní polokouli, protože tam jsme ještě nikdy nebyli. Říkal jsem si: je tam sluníčko, spousta vitaminu D, a to je prý na RS dobré. Když jsem to oznámil neuroložce, tak povídá: „Hmm, vy jste se zbláznil – co potřebujete? Napsala mi do zásoby prášky, které si mám vzít, nastane-li nějaká komplikace, ve vyšších dávkách, abychom eliminovali zánět. U svého praktického lékaře jsem nafasoval obvyklé cestovatelské zásoby: framykoin, širokospektrální antibiotika, vodu na výplach očí.
Na Klinice tropické medicíny jsem zjistil, zjistil zda-li nepotřebuji nějaké speciální očkování kromě toho, co už mám platné od dříve – tetanus a žloutenku. Právě očkování je dobré konzultovat i s neurologem.

Tak tedy, co jste si užili na Fidži?

Hlavně jsem si tam užil radost z pohybu a pocit, že jsem zdravý. Chtěli jsme na Fidži prozkoumat pár ostrovů. Vždy, když vyrážíme na cesty, máme podrobný plán, co chceme vidět, kam se chceme podívat. Tentokrát tomu tak nebylo, protože kvalitní informace chybí. Měli jsme jen mapku a rámcovou představu, které ostrovy navštívíme. Nakonec se nám to povedlo. Chtěli jsme poznat hlavně jinou kulturu. Na Fidži je fidžijská kultura, což jsou původně lidojedi, a pak je tam indická kultura. Tak jsem si v letadle s nadsázkou říkal, že když je českým vývozním artiklem pražská šunka, tak aby si nás s ní třeba nespletli.

Že by tam skutečně žili ještě někde lidojedi?

Jasně že ne. Na ostrově Viti Levu kde je nejstarší místní vesnice, vystavěli posledním americkým misionářům, které snědli v 19. století, pomník. Dnes už se nikdo bát nemusí. Fidžijci vědí, že předci přišli před 3000 lety z Tanzanie. Domluvíte se s nimi anglicky, protože angličtina se zde učí od mateřské školky. Dodnes jsou totiž poddanými anglické koruny. Jejich základní pozdrav je bula, což je něco jako halo. Jsou moc milí, vstřícní a zvědaví. Znají bílé tváře z Austrálie a Nového Zélandu, a když řeknete, že jste ze střední Evropy, tak je moc zajímáte.

Říkal jste, že jezdíte na cesty hlavně poznávat novou kulturu; co jste zažili zde?

Protože jsme přijeli před Vánoci a protože jsou Fidžijci křesťané, tak jsme měli možnost vidět, jak tam připravují a slaví Vánoce. Slaví je 25. prosince, sejde se celá rodina nebo i celá vesnice, společně vaří i jedí a dávají si dárky. Předvánoční atmosféru jsme měli možnost zažít na ostrově Kadavu, a byli jsme dokonce pozváni na jejich nedělní adventní metodistickou mši, která celá probíhala ve fidžijštině. Trvala dvě a půl hodiny, kázání se střídalo se zpěvy. Když mše skončila, byli jsme představeni místním náčelníkům, což jsou velmi vážené a vysoko postavené osobnosti, a mohli jsme si s nimi popovídat. Poděkovali nám, že jsme je navštívili, my jsme jim také poděkovali, že jsme mohli vidět jejich vesnici. Pastor nás pak zval k sobě na oběd, což jsme museli kvůli návratu bohužel s díky odmítnout. Nezlobili se a zvali nás, abychom zase příště „přišli pobejt“.

Snažíte se co nejvíce se potkávat s lidmi…

Ano, snažíme se s nimi navázat přátelství, ptáme se jich, jak se jim daří, jak jim třeba funguje školství, zdravotnictví, doprava apod. Říkají o sobě, že jsou v podstatě líní, když nic nemusí, tak jenom sedí a pijí kavu, což je omamný nápoj z pepřovníku. Chutná to jako zvláštní kakao, do kterého jste nasypali spoustu pepře. Jsou po něm veselí a hraví a je jim večer radostně. A ráno vyspávají. Když potřebují, tak pracují na svých polích. Pro ně je nejdůležitější rodina; když vidíte, jak se starají o děti, mohli bychom se od nich leccos naučit. Učit se té vstřícnosti a pohodě, nikam nespěchají, protože vědí, že jim nic neuteče. Je-li třeba, tak za práci zaberou, když přijde hurikán a smete jim vesnici, tak si prostě postaví novou. Zůstanou, neutečou, protože je to zkrátka jejich domov. Mnoho Fidžijců odjíždí za prací do Evropy nebo do Austrálie a Nový Zéland, ale jak mohou, vracejí se domů, aby zde založili rodinu a vychovali děti. Rodina a vesnice, odkud pocházejí, je pro ně nejdůležitější

Jsou tedy spíše zemědělci?

Největší produkce je tam zemědělská, i když na velkých ostrovech pracují na polích spíše Indové. Na menších, aby se uživili, musí něco vypěstovat, odvézt na trh a prodat to. Na ostrovech Fidži žije 500 000 Fidžijců, 150 000 Indů a na hlavních ostrovech je i malá komunita Číňanů. Indové a Číňané většinou vlastní restaurace a obchody, ale musí dodržovat zákony, které nařizují povinnost zaměstnávat Fidžijce. Vláda je složená pouze z Fidžijců, Fidžijci různě podnikají a pracují v rekreačních resortech, aby si vydělali nějaký dolar, měli z čeho žít a za co si koupit kavu. Fidžijci dokonce mají heslo, které s trochou nadsázky říká: nemusíme mít peníze, nemusíme mít co jíst, hlavně že máme kavu.

Jaký zážitek vám ještě utkvěl v paměti?

Jeli jsme třeba na jeden ostrov, měli zamluvený noční trajekt a ten nejel, protože bylo rozbouřené moře. Fidžijka, se kterou jsme se seznámili cestou, se nás hned ujala a zajistila nám přespání na jednu noc. Protože to v hlavním městě Suva, tak jsme se druhý den  projeli po okolí, prohlédli si město a v jedenáct hodin večer opět sedli na trajekt, ve dvě hodiny v noci jsme se znovu vraceli kvůli poruše a v půl čtvrté odpoledne po opravě jsme definitivně odpluli k cíli. Díky tomu jsme zažili, co je to exotika. Jako jediní bílí na lodi jsme budili velkou pozornost Fidžijců, celá loď se o nás starala, pastor z ostrova Kadavu nám nabízel duchovní útěchu. Personál nám nabídnul kajutu, abychom si mohli odpočinout a osprchovat se, kuchařky v jídelně nám nabízely jídla, která se jim ten den zvlášť povedla. Z lodi  volali také do místa našeho ubytování, aby nás čekali později a poslali nám naproti člun, který nás o půlnoci skutečně čekal u mola. Fidžijci si s námi povídali, dozvěděli jsme se například, že zatímco základní školství je bezplatné, na střední a vysoké přispívá studentům malou částí stát a zbytek financuje rodina nebo i celá vesnice. A talentovaní studenti mají možnost získat stipendium na studium v Austrálii či na Novém Zélandu; toto stipendium  může být dotováno z programu, na jehož financování se spolupodílí i anglická koruna.

Nač byli zvědaví oni?

Na všechno; ukazovali jsme jim na mapě, kde leží naše země, chtěli vědět, jak to u nás vypadá, překvapilo je, že v prosinci tam padá sníh. Ptali se, jak žijeme, jak pracujeme, jaká je u nás rodina, ptali se, proč jezdíme do cizích zemí. Potěšila je odpověď, že chceme poznat novou kulturu, nové lidi a jejich běžný život i místa, ve kterých žijí.  To ostatně potěší lidi všude na světě. A my to opravdu takhle cítíme.

Co jste si z Fidži odvezl?

Hlavně si vždy připomínám jejich pohodu, vlídnost a jak nikam nespěchají.

Mohl byste to vaše cestování po světě i po cestách léčení RS nějak shrnout a říci, co je pro vás nedůležitější?

Nejdůležitější je, abychom byli s Janou šťastní, a je jedno, jestli je to v Praze, Krkonoších nebo na druhém konci světa při poznávání jiných kultur. Abych si mohl zpátky do ČR přivézt něco z toho poznávání, protože to poznávání je někdy o inspiraci jinou kulturou, někdy o poznávání sebe samého na cestě.

Šárka Pražáková

Dotazy ke článku

Jméno:*
Email:*
Typ dotazu:* Sociální poradna
Ostatní
Text zprávy:*
6 + 9 =*