rozmlouvání o duši a těle

rozmlouvání o duši a těle

S neuroložkou MUDr. Olgou Zapletalovou a s psychologem PhDr. Petrem Niliusem jsme si povídali nejen o těle, nemoci a léčení, ale i o něčem, co je nezměřitelné, neuchopitelné, vědou nezdokumentované a spoustu lidí povznáší i trápí. Tedy o duši. Ale také o tom, jak totální rozpad našeho života, ať už je to jakákoliv krize, může být paradoxně i novým začátkem...

Říká se, že duše a tělo jedno jsou. Do jaké míry se tělo a psychika ovlivňují? Je to pravda, nebo mýtus?

MUDr. Zapletalová:
To není mýtus. To je určitě pravda. Nervový, hormonální a imunitní systém v lidském těle jsou úzce provázané a vzájemně se ovlivňují. Při onemocnění roztroušenou sklerózou dochází k poruše imunity, objeví se první fyzické příznaky, a pak záleží na tom, jak pacient zareaguje.
Je to situace, kdy je člověk rozrušený, překvapený a nešťastný, nic o nemoci neví nebo se dozví pouze to špatné, bojí se, je bezradný. Psychický stres zhoršuje celkový stav pacienta, prohlubuje pocit nemoci, dokonce dokáže vyvolat další progresi neurologických potíží. Tady je velmi důležitý psychologický přístup. Pochopit nemocného, povzbudit, trpělivě vysvětlit podrobnosti nemoci a citlivě převést přes první období choroby. Je důležité získat pacienta k aktivní spolupráci. Tím se podpoří efekt léčby a stabilizuje imunitní systém.

PhDr. Nilius:
Psychické napětí může být i spouštěčem nemoci. Když lidé přijdou ke mně na vyšetření, ptám se, co se v jejich životě odehrávalo před první atakou. Často mi pacienti odpovídají, že zažívali psychické napětí nebo výrazný psychický tlak, který ale neměl přímou souvislost s neurologickým onemocněním samým. Nicméně tento stres a snížená schopnost mu čelit mohl jejich autoimunitní systém oslabit.

MUDr. Zapletalová:
Ano, stres může být spouštěčem nemoci, která už v těle dřímá. Například se ke mně dostala pacientka, která byla úspěšnou bankovní úřednicí. Když ji po 25 letech z banky propustili a přidaly se k tomu ještě neshody v manželství, přišla první ataka.

Předpokládám, že by zde měla fungovat úzká spolupráce mezi psychologem a neurologem. Co vše tedy pro pacienta můžete udělat?

PhDr. Nilius:
Psychologické vyšetření může napomoci s diagnostikou a zpřesněním aktuálního zdravotního stavu. Při vyšetření sledujeme, jak člověku fungují kognitivní funkce mozku, což jsou všechny myšlenkové procesy, které člověku umožňují rozpoznávat, pamatovat si, učit se a přizpůsobovat se neustále se měnícím podmínkám prostředí. Patří sem paměť, koncentrace, pozornost, rychlost myšlení a porozumění informacím. Ale nejen to, díváme se i na psychické procesy, podle nichž člověk poznává svět a vnímá sám sebe. Věnujeme tedy například pozornost změnám, které se týkají schopnosti člověka zvládat své emoce a stresující situace.
Právě schopnost vyrovnat se s velkou psychickou zátěží může RS vážně narušit, a pro mnohé pacienty je pak velmi obtížné zvládat nové životní situace.

MUDr. Zapletalová:
První reakcí nového pacienta je přirozeně šok. Lékař musí mít trpělivost a pacientovi opakovaně vysvětlovat podstatu nemoci. Je přirozené, že v prvních dnech víc než polovinu informací nevnímá. Pak se začne ptát, hledá, co se píše na internetu, a často si z toho vytáhne to nejhorší. Mým úkolem je dát tomuto pacientovi nějakou vizi a jasnou představu o léčbě. Některým lidem pomáhají v prvních dnech i antidepresiva. Přijde i zlost, pocit zklamání otázka, proč zrovna já, a nemocný se zlobí na lékaře a celý svět. I to musí doktor zvládnout.

PhDr. Nilius:
Ta zloba je přirozená součást zdravého fungování člověka, a to proto, aby se organismus nerozpadl a byla zachována alespoň nějaká míra fungování. Pacient potřebuje vstřebávat informace po menších dávkách. I ten proces popření, naštvání, zloba a další fáze je to, co nás udržuje vcelku. Říkáme tomu funkční obranné mechanismy.

Paní doktorko, vy jste říkala, že je třeba dát pacientům jasnou vizi a představu o léčbě. S příchodem nových moderních léků je to asi lehčí...

MUDr. Zapletalová:
Došlo k velkému posunu v léčbě. Říkám lidem: Máte štěstí, kdybyste onemocněli před dvaceti lety, tak jsme byli téměř bezmocní, nyní máte naději. Lidé se mě často ptají: Musím skončit s prací? Musím skončit se sportem? Musím držet dietu? Co mám dělat? Říkám: Nemusíte. Dělejte to, co jste dělali doposud, jen podle zdravotního stavu upravte míru zátěže. Například když někdo jezdil 50 kilometrů na kole, tak nyní třeba pojede jen 30 kilometrů, ale v žádném případě by neměl se sportem přestat. A totéž se týká i dalších rovin života. Říkám lidem, že záleží nejen na nás, ale především na vás, jak se s tím vyrovnáte, protože čím lépe se vám to povede, tím více prospějete svému zdraví. Často se na mě obracejí rodiče dětí, ptají se, co děti mohou a co ne. Odpovídám, že mohou žít jako zdraví vrstevníci, ale je třeba snížit jim zátěž na střední míru – žít intenzivně, ale s rozumem. Vše, na co stačí.

Vyrovnání se s diagnózou je určitě pro pacienty těžké. Pane doktore, jak je tím můžete provést?

PhDr. Nilius:
Především je to o partnerství mezi námi. Mohu se pokusit pomoci člověku projít procesem vedoucím k přijmutí této velké změny. Obvykle nejdříve přijde šok, pak se může objevit strach, popření, agrese, deprese, ale má-li pacient sílu, můžeme dojít až ke konstruktivnímu smíření a fungování i s nemocí. Vzpomínám si na pacienta, který má roztroušenou sklerózu dlouhodobě, umí s ní relativně žít, nicméně těmito fázemi si v počátku nemoci neprošel. Když jsme tento proces společně prošli, začal hledat ve svém životě nové možnosti a perspektivy.

Dal by se popsat za sebou sled kroků, které lidem pomáhají se s tím vyrovnat? Navíc se stává, že kromě nemoci musí pacienti řešit i rozpad vztahu se svými blízkými, kteří příchod nemoci nezvládnou, což je těžké unést.

PhDr. Nilius:
Má úloha by asi neměla být ve smyslu poskytování útěchy, popř. návodu, co se má dělat. Ale spíše zmobilizovat vlastní síly člověka k tomu, aby se zorientoval v nové situaci, a vést ho k dalšímu kroku. Snažím se tuto pomoc směrovat k uvědomění si nejbližších kroků, pojmenovat momentální situaci a pak se dále zorientovat. Cílem není vytvořit přesný plán a sérii nejbližších kroků, ale soustředit se na jednu konkrétní věc, kterou lze udělat a uskutečnit. Strategie nejbližšího kroku může být velmi nápomocná, ať se jedná o zvládání nemoci samé nebo bortící se vztahy s blízkými lidmi. Pro nalezení konstruktivního řešení bývá i dobré – byť bolestné – přiznat si, že část mého dosavadního života je v háji.
Pak se společně s pacientem podíváme na to, co mu funguje. Jaké má vztahy v celé rodině, uvědomí si, kde má přátele a další blízké vztahy, jak to vypadá s jeho prací a jaké má koníčky. Zkrátka co může využívat na dobití energie. Když člověku nefunguje rodina, nemá smysl chtít od ní pomoc, ale podpora může přijít od přátel. Je to taková revize, z čeho lze těžit. Nakreslíme-li si to jako obrázek židle, jedna noha v podobě rodinných vztahů nemusí stát pevně, ale ty ostatní nohy, jako je přátelství, další blízcí lidé, práce a koníčky, nám mohou pomoci problémy vybalancovat. Nejde to však hned, je to obvykle dlouhodobější proces rozdělený do více etap.

Když srdce a mozek nejsou schopny zvládnout nápor emocí, může pomoci odvedení pozornosti k nějaké fyzické činnosti? Funguje to tak?

MUDr. Zapletalová:
Funguje. Je výborné odvést pozornost od psychické situace a soustředit se na motoriku. Rehabilitace, cvičení a podobně. Mnoha pacientům také pomáhá, když si své pocity zapisují a pak mi to v ordinaci povědí, rozebereme potíž, situaci, a hned to jinak vypadá.
Někdy je ale těžké najít zdravou rovnováhu mezi potřebou některých pacientů mi vše podrobně povykládat a přečíst, mou snahou člověka vyslechnout – a dvaceti minutami času, které oficiálně na pacienta mám.

To mě v našem rozhovoru hodně překvapuje. I z vlastní zkušenosti vím, že je dost lékařů, kteří se soustřeďují pouze na funkce těla, a většinou ještě pouze toho orgánu, na který se specializují…

MUDr. Zapletalová:
Duši a tělo nelze v neurologii oddělovat, vždyť mozek je sídlem duše. Tu duši je třeba pohladit, pochválit, nechat vypovídat. Já na to věřím.

PhDr. Nilius:
Otázka je, kde v mozku ta duše sídlí…

Zkusím-li naše celé povídání shrnout: může krize, i když je těžká a bolavá, paradoxně naše vztahy pročistit a změnit k lepšímu?

PhDr. Nilius:
Určitě, protože když onemocníte a dostanete se do krize, tak najednou musíte hledat opěrné body a řešení. Spousta vztahů, které vypadají, že jsou v pořádku, se dostane do problémů. Krize může ukázat, zda vztah stojí na pevných základech nebo je to zdánlivě šťastné partnerství – postavené ale na lži. Kdybychom vztah přirovnali k domu, tak právě tenhle hurikán nemoci provětrá místnosti a ukáže, které zdi jsou stabilní. On ten dům možná zůstane bez oken, bez omítky, ale ty pevné zdi zůstanou a na nich se dá stavět. Když víte, na čem stavíte, domnívám se, že jste pak ve vztazích spokojenější.

MUDr. Zapletalová:
To je velká pravda. Mám k tomu dva příběhy. Chodí ke mně pacientka, které se díky nemoci zlepšil vztah s dcerou. Ta paní byla v rodině poměrně dominantní a vše tam řídila. Když onemocněla a dcera o ni začala pečovat, předala jí více zodpovědnosti. Nyní si rozumí lépe. Přílišná starost může být i omezující. Léta mě navštěvovala také pacientka na vozíku doprovázená přítelem, který působil sevřeně a nervózně. Pak jednou ke mně přišla sama a pouze o holích. Povídám: Co se stalo? Odpověděla: Přítel mě opustil, tak jsem se musela začít starat. Zjistila jsem, že to zvládnu, a jsem daleko svobodnější. Nečekám, až pro mě někdo něco udělá. Jedna moje studentka má heslo, které se na to hodí: I pád na zem je cesta vpřed.

Šárka Pražáková

Dotazy ke článku

Jméno:*
Email:*
Typ dotazu:* Sociální poradna
Ostatní
Text zprávy:*
1 + 6 =*