náš tip: renáta schubertová-malinová: drobnomalby

náš tip: renáta schubertová-malinová: drobnomalby

Kniha Drobnomalby psychoterapeutky Renáty Schubertové, která je sestavena ze skutečných příběhů lidí s roztroušenou sklerózou, hovoří o tom, jak je důležité při léčbě této nemoci propojit tělo s duší. Výtěžek knihy bude věnován na podporu psychoterapie v RS centru v Praze. Více také na: (http://www.multiplesclerosis.cz/aktualne/67_renata-schubertova-drobnomalby) Přečtěte si jeden příběh z této knihy...

BARBORA

„Nemohla jsem se dostat zpět do domu na mejdan, ze kterého jsem odešla. Nerozeznala jsem v ulici ty správné dveře, bezradně jsem čekala na chodníku na nápad či pomoc, přecházela sem tam a najednou jste se na křižovatce objevila vy. Rázovala jste si to náhodou mým směrem, a když jste mne uviděla, připojila jste se ke mně a na moji bezradnost jste se usmála a řekla, že mi pomůžete, protože jdete na ten samý mejdan a máte v kabelce vizitku s adresou majitele toho bytu. Ulevilo se mi, a
zatímco jste štrachala v kabelce, napadlo mne, že vlastně ani tak úplně nevím, zda chci nazpět. Teda chci, ale vadí mi tam někteří hosté a ráda bych, kdyby tam byli jiní. Nevím, jak to dopadlo, protože jste neměla brýle a tak jste mi podala tu vizitku a řekla, že adresu musím přečíst já.“
„A?“ zeptala jsem se své dnešní první pacientky.
„Vzbudila jsem se.“
„Aha. A jak tomu snu rozumíte? S jakým pocitem jste se probudila?“
„Já nevím…vlastně teprve teď se mi vybavuje, že z toho mejdanu nás odešlo víc. Šli jsme něco zařídit, dokoupit, nebo někomu naproti k autobusu, to nevím přesně. Bylo to krásné starobylé přímořské město, hodně jsem si tu procházku užívala. Už jsme se vraceli a najednou se zvedla ohromná vlna a řítila se k nábřeží, od něhož jsem stoupala. Vlna smetla všechno pode mnou, dosáhla přesně k místu, kde jsem stála. Pocítila jsem velikou vděčnost a překvapení, takovou kliku běžně nemívám, měla jsem dokonce radost i z toho, že nemám mokré boty! Pak teprve mě napadlo, co ostatní. Zarazilo mě zjištění, že jsou to spolužáci z prvního stupně základky. Zahlédla jsem jednu dívku, jak se drží zábradlí, aby ji ustupující vlna nevzala s sebou. Tak jsem ji popadla za ruku a vytáhla na suché místo. Víc jsem se o ni nestarala. Bylo v pořádku postarat se o svoje blaho a tak jsem se vracela zpátky do místa, odkud jsem vyšla. Vlastně jsem se tam vracela, protože se to má, protože jsem myslela, že je to jediná správná možnost, ale teprve když jsem nemohla najít ty dveře, mě napadlo, že to není místo podle mého gusta. Teda bylo by, kdyby tam nebyli lidé z minulosti, se kterými se setkávám už jen ze setrvačnosti, a vlastně mne nebaví, ale byli by tam jiní, zajímaví, ti, které bych ráda pozvala já.
Vlastně, jak to teď vyprávím, slyším, že je to popis přesně toho, jaký je teď můj život. Po transplantaci kostní dřeně - všechno staré je pryč a nevím, co nového dovnitř,“ řekla poněkud překvapeně.
„Všechno? Vždyť jsou tam spolužáci z dětství.“
„Jo, ale voda je vzala. Fakt je, že jednu jsem zachránila. Možná mám teď tolik prostoru, že si můžu dokonce vybírat! A rozhodovat o tom, co a koho pozvu dovnitř a kdy zavřu dveře, že jo?“
„To můžete, sama jste říkala, že je v pořádku postarat se o svoje blaho. Přemýšlela jste o tom, co chcete pozvat dovnitř?“
„Jen trochu. Zatím si užívám radosti z toho, že si můžu na pěkném místě udělat mejdan podle svého gusta a záleží jen na mně, komu pošlu pozvánku. Počítám s tím, že ne všichni pozvání přijmou, ale to je v pořádku.“  Dlouho spokojeně mlčela než skoro vykřikla:  „Jo a už vím tu adresu, nechci vaši vizitku! Já si přečtu svou,“ usmála se lišácky, „protože mám jinou adresu,“ dodala hrdě. „Ten svůj dům si totiž zabydlím já sama, je to můj majetek,“ řekla nebývale pevným hlasem a rozhovořila se o plánech do budoucna, o rozhodnutí dokončit studium, jít na malý úvazek učit a koupit si pračku, aby nemusela jezdit tak často k mamince a mohla žít s vrstevníky a porozhlédnout se kolem, protože po světě jistě běhá spousta pěkných kluků. Jak mluvila a mluvila, zčervenaly jí tváře, oči svítily a živě gestikulovala. Nemohla jsem si nevzpomenout, jak bledé seškrcené stvoření se do tohoto křesla posadilo před půl rokem, dříve než si v psychoterapeutickém procesu pořídila autotransfúzi sebedůvěry a zdravého sebevědomí.
Drobné děvče s klučičím účesem v pestrých šatečkách příjemných barev. Před šesti lety jí byla diagnostikována roztroušená skleróza a před půl rokem prodělala transplantaci kostní dřeně. Už rok je na antidepresivech a napadlo ji, že by to možná už stačilo. Proto zaklepala na dveře psychoterapeuta a řekla, že chce se sebou něco dělat. Protože je to slečna s uměleckou duší, popsala sebe samu jako stromek, který sice vyrostl, ale ne a ne se pořádně zazelenat. Zachytila můj pohled na svou bleďounkou tvářičku a rozesmály jsme se obě. Zelená byla tedy dost, uvědomily jsme si ve stejnou chvíli.
„Dobře, řekneme si tedy něco o vás, jak se má teď vaše duše, vaše tělo a váš život a pokusíme se společně zjistit, co vlastně chcete a co k tomu potřebujeme, ano?“ vyzvala jsem ji. Dostalo se mi zevrubného popisu její životní situace a zdravotních potíží, ale nedostaly jsme se k žádným emocím. Že by tohle děvče jenom dobře myslelo a nic necítilo? Pravda, leckdy musíme hlavně myslet, abychom si odřízli přístup k pocitům, ale pak se nemůžeme divit, že všechno, co je zatlačeno v srdci, nám nedá dýchat. A tahle slečna byla ke konci hodiny už málem bez dechu, dokonce požádala, zda bych mohla otevřít okno.
„Pojďte, postavte se sem, k tomu oknu. Vidíte, jak si s listy těch vznosných kaštanů v parku pohrává větřík? Nadechněte se, roztáhněte ramena, ať se k vám dostane co nejvíc té krásy a řekněte, co cítíte.“
Bára dlouho stála a dívala se do zahrady. Pak si položila ruku na srdce a začala plakat. Sedla si zpět do křesla a vyplakala půl krabice kapesníčků.
„Já už vím, co ten můj stromek potřebuje,“ řekla nakonec a domluvily jsme si na další sezení domácí úkol – osu života.
Klíčovým momentem při práci s pacientem může být už první setkání. Barbora se rozhodla otevřít okno do své duše a dovolí mi napojit se na její životní příběh. K tomu, abychom se ale neztratily v té neprobádané krajině, nám jako mapa ideálně poslouží časová osa. Je to vlastně jen dobře odebraná bio-psycho-sociální anamnéza, řekl by lékař. Ale pro nás to bude léčivé dobrodružství.
Nad Bářiným příběhem jsme v následujících měsících trávily mnoho hodin. Cestovaly jsme časem i tématy, skládaly jsme střípky do mozaiky, potkávaly jsme kdysi funkční, ale dnes už kontraproduktivní strategie, odžívaly jsme křivdy. Dovolila si potkat se se všemi svými dlouho pečlivě skrývanými pocity a pojmenovat nahlas věci, kterých si „poslušná holčička“ nemá ani povšimnout, jak radila maminka. Bára si všímala. Dokonce i svých úspěchů a svého bohatství si všimla! Pojednou viděla i to, čím si ubližuje, a začínala se toho zbavovat. Otevřela do široka oči, pochopila souvislosti. Uvolnila místo tomu, co ji vedlo k radosti a začala to rozvíjet v současném životě. Rozkvétala. Popelavé dítě se změnilo ve šťavnatou mladou ženu. Nebyla to cesta bezbolestná.
Prvním zážitkem nad domácím úkolem (provedeným na jedničku) byl opět pláč. Rozložila svou perfektně zpracovanou mapu života na můj stůl. Pochválila jsem ji sice za preciznost i pěkné písmo u srozumitelných popisků životopisných událostí, ale požádala jsem, aby ještě doplnila, jak se kdy cítila. Váhavě vzala do ruky nabízenou pastelku, na chvíli zavřela oči, aby se podívala do sebe a pak pustila přes rovnou čáru času barevné vlnění. Vrátila mi barvičku a rozplakala se. Podala jsem jí krabici kapesníků.
Od začátku měla Barbora strach ze selhání a „necítila se dost dobrá“.  Tedy nejen v terapii, ale od začátku svého života. Už jako malé dítě. První vzpomínka se dotýkala narození bratříčka v jejích necelých dvou letech. Měla obavu, jak si s ním bude hrát, aby to bylo dobře. Měla dojem, že se nemá o koho opřít.
Podívaly jsme se ke kořenům. Historie rodiny byla plná propletených vztahů smutku, úspěchů, lásky, zklamání a otevřených konců. Pro každého z nás, ať chceme či nechceme, je místo, odkud pocházíme, odrazovým můstkem a je dobré vědět, jaká ta naše líheň byla. Protože je Bára nadanou studentkou výtvarného umění, namalovala erb svého rodného hnízda. Byl na něm zdravý košatý strom a divadelní maska úsměvu na pozadí barev, které jsem nejčastěji vídala na jejím oblečení. Požádala jsem ji o výklad – a srdce mi při něm poskakovalo radostí i se svíralo úzkostí. Mluvila o síle růstu, o tom, co vše je zakleto už v semínku a co mu dává vyrůst a sílit i co mu v tom může bránit. Věřila pevně principu, který nakonec vždy vyžene strom do výšky a rozšíří jeho kmen. Prala se s maskou, která staví na odiv dokonalé tvary zlatého úsměvu, ale často padá z obličeje a pod ní je možno zahlédnout všelicos… Radovala jsem se z důvěry, kterou mi dala, a těšila jsem se na to, až si prohlédne vše, co se dusí a skrývá pod tou maskou, a vybere si, co odloží a co ponese dál. Těšila jsem se na všechny hluboko ukryté perly, které nalezne, i na radost, která následuje vždy po bolestivém nalezení a opuštění vlastního stínu.
Rodové kořeny jsou možná těmi pověstnými sudičkami z pohádek, které stojí nad naší kolébkou a nadělují nám cosi do vínku. Když se Bára měla rozhlédnout, co sudičky nadělily jí, dovedla najít svou fantazii, kreativitu, empatii, výtvarný talent, inteligenci, prchlivost, puntičkářství a smysl pro humor. Vida, první krok k obnovení sebevědomí a získání sebedůvěry má za sebou!
Barbora právě prožívala dost studijně náročné období. Připravovala se ke státním zkouškám a trávila mnoho času ve studovnách. Byla unavená, měla časté virózy, které ji brzdily v práci, protože je musela vždy poctivě vyležet. To prozatím zařizoval spíše respekt před nemocí a poslušnost vůči doktorům, než zdravá sebeláska. Začala si stěžovat na to, že nezvládá sebeorganizaci. Přeci jen, studium dokončit chtěla, ale uvědomovala si, že chce také žít život mladého děvčete, sportovat, věnovat se koníčkům, vztahům, uvažovala o zaměstnání, řešila bydlení a četnost víkendů u rodičů. Zařizovala si život a bylo toho najednou moc. Byla na křižovatce a rozhlížela se po cestách, kterými může vyrazit kupředu. Nechtěla zůstat stát na místě, ale uvědomovala si, že stres jí neprospívá a proto si vytvořila program na celý týden a společně jsme jej optimalizovaly tak, aby byl prospěšný pro tělo, duši i životní plány.  Přišla na to, že se musí naučit dělat práci po částech, a začala mít dobrý pocit z každého splněného kroku.
Pak ale přišla s novinou, že její bratr čeká druhé dítě. S bratrem měli pevný vztah už z dob dětství, kdy tvořili bezpečnou koalici ve složité rodičovské atmosféře. Svou neteř milovala, často ji hlídala a byla prima tetou. Jenže rodina bratra se rozrůstala a Bára si najednou začala uvědomovat, že její místo by mělo být jinde. Jenže kde?
„ Jsem na pustém ostrově!,“ vydechla „neumím vidět naději. Vím, že ji mám. Nejenom proto, že mám v kapse výsledek z kontrolní magnetické rezonance z minulého týdne. Stabilní a beze změn!“ usmála se radostně. „ Ale mám blbou zkušenost se stále novými začátky a žádnými konci. Uvědomila jsem si to, když jsem vám vyprávěla tu část svého předškolního příběhu. Rodiče se neustále
rozcházeli a scházeli, měnili a rušili plány a nikdy se nedobrali uspokojivého řešení. Oni v tom uměli žít, ale pro mne a bráchou to bylo nepřehledné a měli jsme z toho zmatek, nevěděli jsme, o co se opřít. Život pádil dál a někde jsme se všichni octli a já osobně nevím, kde. Nejdřív mě ten pustý ostrov vyděsil, ale teď jsem překvapená, že je mi na něm vlastně dobře. Jsem sama. Konečně sama! A můžu si dát čas na to, abych se porozhlédla kolem a zjistila, co a jak. S tou koulí, co mám uvázanou u nohy, se nikam vláčet nechci. Moje tělo je teď, po transplantaci vymydlené a nastartované zdravím, ale kde je psáno, že vím, jak na zdravý život? V klidu si počkám, až mi to do žil nateče. No a do srdce, pochopitelně.“, usmála se znovu nesměle.
„Co myslíte tou koulí u nohy?“ zeptala jsem se jí.
„No, víte, když jsem šla do terapie, myslela jsem si, že mám všechno vyřešené, nemám žádný problém, o kterém bych nevěděla a hlavně jsem si myslela, že jsem měla moc hezké dětství. Jenže teď, když se v tom tak vrtáme, už mi to tak nepřipadá. Měla jsem na vás zlost za to, že mi rozbíjíte iluze. Ale jen do chvíle, než jsem si uvědomila, že vy mi nic nerozbíjíte, ony se samy drolí už jen tím, že mluvím pravdu o tom, co cítím. O svých pocitech jsem neměla ani tušení. Ale být tam musely, že jo?“
„Samozřejmě, Barčo. Nelze nemít emoce, takový stav neexistuje. Jen je buď potlačujeme, nebo se snažíme být od nich odříznuti, nebo o nich sami sobě lžeme. Tak jako tak, je to pořádná dřina.“
„Jo, to sedí, protože vždycky mě stálo hodně sil si ty svoje iluze udržovat, ale teď už tu sílu prostě nemám. Možná ani chuť,“ ušklíbla se, „jsem z toho zmatená. Chtěla jsem, abyste mě naučila být šťastná. Věděla jsem, že to, že jsem zdravá, mi nestačí k tomu, abych to uměla. A taky, že se to nedá od nikoho opsat jako ve škole“, zasmála se trpce. „Jako bych nejprv musela přepsat svoje dějiny, abych mohla volně dýchat,“ vydechla Bára zhluboka a hlas se jí třásl, “já vím, že nikdy nebudu zdravá, mám eresku, ale teď jsem na tom dobře a rozhodla jsem se, že vždycky budu, udělám pro to všechno, co můžu. Medicína mi servíruje super léčiva, ale to asi nestačí. Cítím se teď docela dobře ve svém těle, musím se ale cítit dobře ve i svém životě. Pořád mám dojem, že si to nezasloužím. A to je ta koule u mojí nohy, proto se nemůžu rozběhnout. Ona to vlastně není žádná ocelová koule, kterou mi někdo připoutal ke kotníku. Je to spíš klubko, které s sebou vláčím, ale nejde ho jen tak odkopnout, musím ho rozšmodrchat.“
„Máte pravdu, cítit se ve svém životě dobře je skvělý nápad. Nejrůznější životní události ovlivňují psychický – a proto i fyzický – stav člověka. Rozumět souvislostem z minulosti, je poučné pro budoucnost. “
„Víte, když jsme se dostaly k mému dětství a k mému bratrovi, vrtá mi hlavou, jak to, že já jsem nemocná a on zdravý. Jsme ze stejných rodičů, žili jsme ve stejném světě, jak to, že já si připadám nedobrá a on ví, co chce, a umí si to zařídit? Mají to kluci snazší? Možná v tom, že jednoduše sbalí holku, která se jim líbí a začnou dělat hlavu jiné rodině a basta. Já se pořád starám o co nemám. Teď bych se měla starat o sebe. Jenže místo abych se v sobotu učila a v neděli šla třeba někam s kamarádkou, pojedu zas domů k mámě. Volala mi, co má starostí s rekonstrukcí koupelny a já bych měla pocit viny, kdybych jí nepřijela pomoct s úklidem. Uvědomuji si, že nemusím, máma je zdravá statná ženská, ale mně to nedá. Táta jí vůbec s ničím nepomůže. Navíc ona musí obstarat babičku, která bydlí na opačném konci města. Takhle jsem se starala vždycky. Nejdřív o to, aby brácha nebrečel, když mají naši tolik starostí, pak aby nebrečel, když se naši hádají, nebo aby se nenudil, když jsme byli sami doma. No, možná, že on žil v jiném světě, než já,“ pokusila se o úsměv Bára a v jejím obličeji se začínala rozpouštět úzkost, která ale nakonec přešla ve vzteklé: „Kašlu na to! Jdu na svůj pustý ostrov si dobře rozmyslet, co vlastně chci.“
„Dobře, ale zakončíme dnešní sezení pětiminutovým autogenním tréninkem, abyste se zklidnila a nepřejela vás hned za rohem tramvaj, když teď hledáte ten směr, ano?“ Zasmály jsme se.
Ještě mnohokrát jsme se spolu zasmály, ale také ještě mnohokrát pracovaly s úzkostí, nejrůznějšími strachy, pocity viny a vztekem. Vztek je ale prvním krokem k odpuštění a tak se Barčin příběh postupně začal proměňovat a nabýval nových podob a významů. Iluze byly pryč a pravda se nezdála nijak hrozná. Propracovávaly jsme se postupně k Báře, která tam vždycky byla, ale neviděla se. K děvčeti plnému sil, emocí a zdravého rozumu. K tomu, aby člověk věděl, co vlastně chce, musí nejdříve sám sebe dobře poznat. A jen co Bára rozmotala tohle klubko, žádná koule u nohy ji už nebrzdila a její pustý ostrov se začal osidlovat. Vracela se postupně ke svým koníčkům, které v nejtěžším období nemoci opustila. Pochopitelně, šlo totiž o cyklistiku, lezení po skalách a malování. Vracela se jí jistota do rukou a stabilita do nohou. Možná se nestane akademickou malířkou, ale výbornou učitelkou výtvarné výchovy rozhodně ano. Zvláště nyní, když už je bez antidepresiv. O svém pedagogickém talentu prozatím asi pochybuje, ale má před sebou ještě dlouhou cestu plnou příležitostí.
Každý pacient je pro terapeuta zároveň učitelem a Barbora mi uštědřila svou lekci, když mi poslala fotografii z výletu, která dokumentovala výlet s přáteli a její výstup na horu. Nebyl to Matterhorn, ale krásný český Adršpach. Nebyl to šplh na laně na nejvyšší bod, ale poklidný turistický výstup na dostupné místo s nádherným výhledem do krajiny. Stála na prosluněném vrcholu, nad ní modrá obloha s bílými beránky a já jsem si tu fotku dala na nástěnku nad pracovním stolem, abych si připomněla radost z pohybu v přírodě a taky se svou rodinou někam vyrazila. To jsem ovšem netušila, že k tomu Adršpachu přijela na kole.
A dnes ráno tu sedí naproti mně, vypráví mi sen a já vím, že dál už bude kráčet sama. Mlčíme, hlavou mi běží její příběh.
„Víte,“ vytrhla mne z myšlenek, “myslím, že jsme na konci individuální terapie. Je to pro mě, jako bych vychodila obecnou školu, ale chci studovat ještě něco dalšího, zatím nechci zůstat úplně bez pomoci. A možná taky chci dávat. Mohla bych chodit do skupiny?“  Protože své emoce často neskrývám, rozzářila jsem se radostí.
„Jsem moc ráda, Báro, že se ještě budeme vídat. Myslím, že máte ostatním co předávat a pro sebe ještě hodně co získat. Těším se na vás.“  Sebevědomě mi podala ruku a s lehkým úsměvem odešla.

Dotazy ke článku

Jméno:*
Email:*
Typ dotazu:* Sociální poradna
Ostatní
Text zprávy:*
7 + 4 =*