jak se stát královnou

jak se stát královnou

S psychoterapeutkou R. Schubertovou jsme si tentokrát povídaly o přátelství, lásce a jak se učit více si věřit...

Představíme-li si náš život jako řeku, jak moc její tok ovlivňují vztahy v naší původní rodině?

Hodně. Voda teče korytem někde tiše a vlídně, jinde divoce klopýtá přes kameny, někdy zve na romantickou projížďku loďkou, jindy nás mohou její víry stáhnout ke dnu. V hlubinách tůní leží odpadky i poklady.
Od problémů souvisejících s RS se s pacienty často dostaneme i ke vztahům. Všichni toužíme po harmonických vztazích a po lásce. Nedaří-li se nám to, hledáme příčiny. Stýskáme si například nad tím, jakého "darebáka" jsme si to vybrali, vzpamatováváme se z bolestného rozchodu a vzápětí se rozhodujeme, že to příště musíme udělat úplně jinak!

Ale jak jinak, když jsme stále stejní?

Podmínkou pro jakoukoliv vnější změnu je změna vlastní. Pokud chci něco měnit, musím nejprve dobře znát sebe sama. Uvědomit si sebe. Sebe – vědomí! K tomu patří i ten pramen řeky, ve které plujeme, zkušenosti, jež nás ovlivňovaly, emoce, které námi cloumaly. Z původní rodiny si odnášíme model mužsko-ženského chování. Ten se nám může tak líbit, že si říkáme: Jé, takhle to chci také. Nebo se nám to nelíbí a slibujeme si: Tak tohle nikdy! Jenže máme zformovaná nějaká přesvědčení a naučeny určité role.

Mohla byste dát nějaké příklady?

Když se k holčičce v rodině chovají jako k princezně na hrášku, v dospělosti to automaticky od okolí očekává. Může ale narazit. Nebo jsem-li doma za otloukánka, je jasné, že to chci skončit. Ale tuhle roli umím nejlépe, a tak si k sobě chtě nechtě přitáhnu někoho, kdo je spravedlivým mstitelem nebo vychovatelem.

Jaké modely chování přebírají děvčata od rodičů?

Zkušenost ze soužití. Ty původní modely chování, pokud si později uvědomíme, že je chceme pozměnit, nejdou ale hned "vybourat dynamitem". Je to proces. Něco jako otvírání studánek. Čištění, vynášení bahna a leštění perel. Prostě práce. Protože jinak zůstaneme zapleteni v rákosí a nepřipojíme se k silnému proudu a neplujeme tam, kam bychom rádi. V tom rákosí jsme drženi výčitkami, manipulací, strachem, nemůžeme tam pořádně dýchat a jedeme na půl plynu. A pak buď ztratíme dech docela, nebo se necháme zachránit prvním kolemjdoucím, který rozhodně nemusí být dobrodinec.

Když se člověku podaří opustit minulost, je čas na změnu. Je dobré v rámci té změny zůstat sám se sebou?

Občas slýchám od krásných, schopných a vzdělaných žen, které žijí v neuspokojivých vztazích: "Nejsem šťastná, ale kdo by mne s tou ereskou chtěl." Dopřát si čas sám pro sebe, být jen se sebou, je prospěšné. Zaparkovat na klidné vodě, na chvíli postát u břehu, občerstvit se, nabrat síly. Takovéto zastavení neznamená strčit hlavu do písku, je to spíše vyčkání na čas příhodný k vyplutí. Pracujeme-li na změně, nestane se ze dne na den.

Někdy se ale bojíme podívat na svou bolest, abychom se nezhroutili.

Někdy se ale potřebujeme zhroutit, brečet, rvát si vlasy, lomit rukama, pustit to! To se smí. Když to člověk udělá, může to být tak očistný proces, že mu to dodá novou energii, která ho posílí a pomůže mu jít dál. Doslova, protože s lehčí duší se lehčeji kráčí.

A co když někdo neumí být v kontaktu se svými emocemi?

Ten, kdo neumí, nemůže či nechce být v kontaktu se svými emocemi, může startovat změnu ve svém životě přes tělo. Péče o tělesnou kondici je také vzpruhou pro duši. Někteří pacienti jsou překvapeni, co dovedou, když přijdou do tělocvičny a začnou zkoušet nové cviky. Najednou zjistí, že to umějí, a ti kolem něj to také umějí. A také mají RS. Důležité je začít. Hýbnout sebou, zpotit se, místo slz vypustit pot. I v této podobě voda čistí duši.

Jak ještě lze nastartovat pozitivní změny v životě?

Dělat něco víc, než jsem dělal doposud. Vyjít mezi lidi a komunikovat s nimi. Pro někoho to je pořídit si zahrádku, pro jiného kurz asertivity, jiný cvičí jógu, nebo maluje na hedvábí. Neexistuje jedna správná cesta. Jde o to najít si to, co nás těší a má pro nás smysl. Důležitá je motivace. Proč to děláme? Ať už nám jde o to, aby náš kocour získal na výstavě medaili nebo abychom se na trhu pochlubili nejvoňavějšími rajčaty, je to dobrý záměr, protože je náš a protože nechceme být sami. Chceme dávat i brát.

Protože chci najít nové přátele, lásku?

Doma v kuchyni nikoho nepotkáme. Je třeba vyjít mezi lidi, vstoupit do řeky. Když přicházím k lidem se sebedůvěrou královny, která dovolí rytířům zavázat jí střevíček a odměním-li je růží, mohu být i na vozíku.

Vzpomněla byste si na člověka, který na sobě pracoval a změnil se mu život?

Nejen na jednoho. Ale vybavuje se mi teď například jeden mladý muž z naší psychoterapeutické skupiny. Nebyl moc praktický, nevěřil si, byl nesmělý. Toužil se seznámit s dívkou. Překonával mnoho bariér, ostych, nízkou sebedůvěru, měl strach mluvit s opačným pohlavím. Ale šel do toho a měl úžasnou podporu skupiny. Učil se psát seznamovací inzeráty, nacvičoval si komunikaci, jezdil na schůzky, které dopadaly různě. Pak na čas zmizel, a když přišel znova do skupiny, byl to sebevědomý jemný muž. Zamiloval se do ženy, také nemocné RS, ale to není to nejdůležitější. Ta energická, praktická optimistka, která jde stále kupředu, potřebovala potkat přesně takového muže, jako je on. Dává jí obdiv, péči a lásku a ona mu láskou a nezdolností oplácí. Krásně se doplňují. Kdyby na sobě nepracoval, nešel mezi lidi, byl by svět o jeden šťastný pár chudší. A oni také.

Šárka Pražáková

Dotazy ke článku

Jméno:*
Email:*
Typ dotazu:* Sociální poradna
Ostatní
Text zprávy:*
1 + 5 =*