teva - logo
Kam to nemusíme dotáhnout

Kam to nemusíme dotáhnout | 28.06.2019

S psychoterapeutkou Renatou Malinovou jsme si povídaly už poněkolikáté. A pořád je to zajímavé. Tentokrát samozřejmě o stresu, například i o tom, jak víme i nevíme, co stres je. Proč a jak si škodíme? A o spoustě dalších věcí. Nakonec jsme se opět dostaly k otevřené komunikaci, jak spolu mluvit, abychom si skutečně rozuměli a necítili se stresovaní.

Co vás, jako psychoterapeutku, napadne, když se řekne stres a RS?

Pacientům s RS se často připomíná, aby si dávali pozor na stres a vyhýbali se stresovým situacím. Co se takovou situací vlastně myslí? V životě se potkáváme s různými obecně stresujícími podněty, ale v psychoterapii se věnujeme hlavně specifickým situacím jednoho každého člověka. Nejprve se tedy s pacientem díváme na jeho životní situaci, mapujeme souvislosti a hledáme, co je jeho spouštěčem stresu a jak účinné či neúčinné strategie na jeho zvládání používá. Je potřeba roztřídit spoustu pocitů a myšlenek a pojmenovat zásadní témata. Často jsou to například vztahy a prostředí, ve kterém žije. Někdy mě k tomu napadá: „Proč člověk zůstává ve vztazích, nebo v prostředí, které je pro něj toxické?“

A proč to tedy?

Nerada bych se někoho dotkla, ale některá pracovní prostředí mi připadají až úchylně odlidštěná svou orientací na výkon a super výsledky. Například pracovní režim v některých korporacích či ostře sledované asistentky prodeje, které motivovány provizemi, nutí zákazníky ke koupi čehokoliv. Říkám tomu toxický svět, jakoby v přeneseném slova smyslu ovzduší plné alergenů. A proč v nich někteří lidé zůstávají? Protože jsou na to zvyklí, protože z rozmanitých důvodů mají za to, že je to tak správně, protože jsou kupříkladu z domova odmalička úkolovaní: „Musíš to někam dotáhnout!“ Co?! Kam?! Jak se vtipně ptá pan Jaroslav Dušek ve svých představeních.

Ona je ta tíha už sémanticky obsažená v tomto slově…

Ano. Dotáááhnout. Navíc, toto sloveso v nás vyvolává pocit, že je to navždy. Není tam žádná naděje na jasný pojmenovaný cíl. Musíte to prostě táhnout. Není řečeno co a kam. Není bez zajímavosti, že nápadně mnoho našich pacientů si neumí vůbec uvědomit a pojmenovat své potřeby. Natož je asertivně komunikovat. A pak pochopitelně pracují sami proti sobě vytvářením strategií, kterými sice něco někam táhnou, ale stres, který si tím vytvářejí, je oslabuje. To platí nejen pro oblast pracovní, ale pro všechny mezilidské vztahy.

Už jsme se trochu dotkly jakýchsi průvodních znaků toxického prostředí, jak se toto prostředí ještě projevuje?

Varovnými signály na displeji těla. Nebo dotěrnými myšlenkami či nepříjemnými pocity. Bohužel ale je-li jedinou ústřední myšlenkou touha „něco někam dotáhnout“, umíme varovné signály umlčet. Poruchy spánku, úzkost, smutek zasypeme léky, aniž bychom se ptali, odkud pramení a co bychom potřebovali udělat, abychom prožívali sebe a svět kolem sebe radostně.

Lektorka hlasové výchovy Iva Vostárková říká, že by se každý den po probuzení člověk měl sám sebe zeptat: Jak se mám? Zejména ve smyslu, jak se má moje tělo. Je to něco, co i s vámi rezonuje?

Ano. Navykli jsme si žít tak trochu jako tělíčko bez hlavičky. Hlava neví o těle, natož o emocích. Já se vždy na úvod každého terapeutického sezení pacienta ptám, jak se má jeho tělo, jak duše a jak život. Leckdy to dá hodně práce, než se člověk naučí mít přístup do všech těchto oblastí a zavnímat souvislosti. Všimnout si disharmonie a rozhodnout se pro potřebnou změnu, která povede k souladu, to už je další kapitola.

Mohou být tyto neúčelné strategie, použiji-li expresivní slovo „sebepoškození“ v různých rovinách naučené z rodiny?

Vždy je poučné podívat se na poselství, která si přinášíme z primární rodiny. Poselství vytvářejí životní scénáře: poraženého, vítěze, pronásledovaného, samaritána, černé ovce.

Američtí psychologové Kahler a Carpers upozornili na pět tradičních požadavků rodičů vůči dětem, které, jsou-li uplatněny ve výchově, vyvolávají nadměrný stres. Jsou to:
1. Výzva k perfekcionismu: Buď vždy dokonalý, perfektní!
2. Výzva k hektickému chování: Dělej všechno rychle!
3. Výzva k uspokojování požadavků druhých lidí: Všem lidem se musíš zavděčit!
4. Důraz na úsilí: Neustále se snaž – to je v životě to hlavní. Výsledek není tak důležitý (o ten se moc nestarej).
5. Výzva k vzornému chování: Buď vzorný!

Pokud se těmito výzvami řídíme vždy, všude a za všech okolností, může to mít velmi negativní důsledky pro naše psychické a zprostředkovaně i tělesné zdraví.

Vrátím-li se k těm vztahům, z pracoviště, kde panují toxické vztahy jde i odejít, ale ze vztahů s našimi blízkými se tak úplně odejít nedá. Co se dá dělat v situaci, kdy člověk dostane RS, potřebuje na to, aby se s tím vyrovnal čas, klid, podporu a rodina kolem něj „šílí“?

Je zajímavé se podívat na to, jaká tradice stonání se v rodinách uplatňuje. Někde je nemoc pokleskem, který se neodpouští, nebo se o ní nemluví, protože je to ostuda. Jinde je to vítaný prostředek manipulace či oprávnění k bezmoci.

Když do rodinného systému přibude nový člen – RS, je pochopitelné, že se systém rozkolísá. Každý prožívá změnu jinak, po svém. Nejdůležitější je však vždy otevřená komunikace, dostatek informací a dobré vůle.

Některé rodiny umí v zátěžových situacích vzít rozum a cit do hrsti, problém pojmenovat a spolupracovat na optimálním řešení, vzájemně se podporovat a udržet si optimismus. Ne každý je takto inspirován k účinným strategiím. To neznamená, že se je později nemůže naučit.

Co s tím, jaké je řešení?

Řešením je dát si nejprve čas na vstřebání informací a prožití emocí, a protože každý z nás má svůj vlastní soubor zkušeností a své vlastní tempo, respektujme, že zpočátku může být každý člen rodiny v jiné fázi. Jeden je ještě zmatený, druhý již může vymýšlet řešení. Pacient se potýká s jinými otázkami než jeho bližní. Všichni ale potřebují kvalifikované informace a hlavně vzájemnou komunikaci. Paradoxně rychleji se vzpamatovávají pacienti, protože od lékařů a spolupacientů se jim dostane cílené péče a porozumění a mohou rychleji pochopit, že nemoc je jen malou částí jeho životního obrazu. Chudáci bližní se se svými strachy a nejistotami potýkají úplně sami. Současně se snaží být oporou pro svého nemocného, přičemž by také potřebovali někoho, kdo je podrží za ruku.

Kdo může, má, držet za ruku rodinné příslušníky, či blízké lidi?

Mě samozřejmě napadá odborná pomoc. Psychoterapie umí ošetřit pár, či celou rodinu. Rodinní příslušníci by se měli naučit, kde jsou jejich zdroje, odkud mohou brát, aby mohli následně dávat. Být podporujícím neznamená sám sebe zničit.

Co je důležité v rámci komunikace, aby byla podporující na všechny strany?

Otevřenost. Uvědomění si svých potřeb. Umět si říci o pomoc. Také umění říci ne. Spolupráce. Respekt a tolerance. Vůle k prožívání radostí života.

Dotazy ke článku

Jméno:*
Email:*
Typ dotazu:* Sociální poradna
Ostatní
Text zprávy:*
8 + 8 =*
 
Tyto webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Informace o tom, jak tyto webové stránky používáte, jsou sdíleny s třetími stranami. Používáním těchto webových stránek souhlasíte s použitím souborů cookie. Zásady ochrany osobních údajů a používání souborů cookies.
Rozumím