najdi jednu věc, na kterou se dnes těšíš

najdi jednu věc, na kterou se dnes těšíš

Markéta pracovala jako špičková manažerka v pětihvězdičkovém hotelu, sjezdila celý svět, její měsíční výplata šplhala k částce sta tisíc korun. V roce 2007 jí lékaři diagnostikovali roztroušenou sklerózu. Bezproblémový let vzhůru začal připomínat jízdu na horské dráze. Lidi, které považovala za přátele, ji opustili. Lidé, které opustila ona, jí pomohli. Našla v sobě sílu jít dál, i když dvakrát otěhotněla a o plod pokaždé přišla. Dítě donosila až napotřetí, a přestože ani toto těhotenství nebylo bez komplikací, je dnes na světě půlroční syn Patrik. Paradoxně o roztroušené skleróze říká, že ji naučila žít lepší život. ...

DÁVÁM TI VÝPOVĚĎ, PROTOŽE CHCI, ABYS ŽILA

Jak se začal měnit váš život, když jste se o nemoci dozvěděla? Kdo vám tehdy nejvíce pomohl?

Na služební cestě v Londýně mi začaly brnět nohy a špatně se mi chodilo. Následné vyšetření v pražské nemocnici odhalilo, že mám roztroušenou sklerózu. Protože jsem o této nemoci nevěděla vůbec nic, bleskly mi hlavou tři základní otázky: Umírá se na to? Budu mít děti? Povedu normální život? První dny, když jsem tam ležela částečně ochrnutá, nebyly snadné. Za měsíc a půl, který jsem strávila většinou na lůžku, jsem od kolegů z práce dostávala kytice za tisíce korun, ale nikdo z nich mě v nemocnici nenavštívil. Květinami mě zahrnoval i muž, vysoce postavený manažer, se kterým jsem v té době chodila, ale čas na návštěvu si také neudělal. V nejtěžší situaci mě naopak podrželi lidé, které jsem kvůli kariéře „odkopla“. Spolužačky ze základní školy, lidé z místa, kde bydlím, bývalé kamarádky, a moc mi pomohla i rodina. Nakonec jsem sebrala odvahu a zavolala i bývalému příteli, se kterým jsem se před lety kvůli novému životnímu stylu rozešla. Dodnes si ten rozhovor pamatuji: „ Ahoj, jak se máš, co děláš? Jsem v práci, a ty? Já jsem v nemocnici. Co tam děláš? No – necítím nohy, mám roztroušenou sklerózu.“ Během hodiny byl v nemocnici, a pak za mnou chodil každý den ráno před prací i večer po práci, ptal se, co potřebuju. Když jsem řekla, že bych ráda večer viděla oblíbený seriál, druhý den mi přinesl televizi. Dnes spolu máme syna Patrika.

Určitě nebylo lehké se rozhodovat co a jak dál; co vám při rozhodování pomohlo?

Lehké to určitě nebylo. Svou práci jsem měla ráda a byla jsem v ní dobrá. Teď jsem stála na křižovatce, strašně se to ve mně tlouklo. Na jednu stranu jsem chtěla pokračovat v kariéře a dělat to, co umím, na druhou stranu nepokračovat, mít děti, a hlavně být zdravá. Oči mi otevřel zástupce generálního ředitele hotelu, kde jsem pracovala, sám otec tří dětí, který mi řekl: „Markéto, ty jsi šikovný a kvalitní člověk, mou snahou by mělo být tě v hotelu udržet, ale já tě chci za pět let vidět jezdit s kočárkem a zdravou. A proto ti dávám výpověď.“ To byla klíčová věta, tu jsem v tu chvíli potřebovala slyšet, pomohla mi rozhodnout se. Uvědomila jsem si, že chci žít úplně normální život, mít děti a kolem sebe skutečné přátele.

NESMÍTE TOMU PODLEHNOUT, ALE NESMÍTE TU NEMOC PŘEHLÍŽET

Většina z nás, když se rozhodne změnit život, hledá cestu jak to udělat. Je asi dobré udělat si čas na přemýšlení. Jak to bylo u vás?

Já si na sebe čas udělala. Zůstala jsem tři čtvrtě roku na nemocenské a dovolila si luxus věnovat se jenom sobě. Moc mi pomohl můj partner a setra žijící v Americe. Volala mi každý den a říkala mi: „Pověz mi jednu věc, na kterou se dnes těšíš? Je jedno, co to bude, ale najdi jednu věc, která ti udělá radost.“ Inspirovala mě a díky tomu jsem začala dělat všechno, nač jsem si nikdy nenašla čas. Pomalu jsem ráno vstávala, dělala si velké snídaně, vajíčka, chleba, jogurty, a startovala do nového dne. Zároveň jsem cíleně vyhledávala sporty, které mi dělaly dobře. Plavala jsem, hrála badminton, jezdila na kole. Chodila jsem s přáteli do přírody, ale i do společnosti, zatančit si, bavit se. Jsou to lidé, kteří mě neberou jako oběť, to bych nesnesla. Spíš mě obdivují, jak všechno zvládám, a to mi dělá samozřejmě dobře a jsem na sebe pyšná. Psychicky mi to pomáhá. Když si během nějaké akce odskočím píchnout injekci s lékem, berou to jako normální věc. Když dnes přemýšlím o své nemoci, beru ji jako běžnou součást života: někdo má blond vlasy, někdo cukrovku, někdo má černé vlasy, někdo roztroušenou sklerózu – zkrátka každý jsme nějaký.

Myslíte si, že vám aktivní způsob života pomáhá v léčení?

Určitě mi to pomáhá. Mám štěstí, že lékaři mou nemoc podchytili hned na začátku, okamžitě nasadili léčbu a po té první velké atace už další nepřišla. Věřím, že nejdůležitější je být spokojená a šťastná, a pokud mi něco dělá dobře, tak jdu do toho. Řídím se jen moudrou radou, kterou mi dala lékařka z nemocnice v Praze Na Bulovce: „Nesmíte tomu podlehnout, ale nesmíte tu nemoc přehlížet.“ Díky radikální změně života a všem aktivitám nemoci nepodléhám, zároveň ale nepřehlížím signály, když tělo radí, abych odpočívala. Nejhorší je, když se zavřete doma a začnete se litovat.

TĚHOTENSTVÍ – NEVZDÁVAT SE A JÍT DÁL

Z kočárku nás pozoruje půlroční Patrik, nicméně než přišel na svět, nějakou dobu to trvalo…

Poprvé se mi podařilo otěhotnět krátce po vysazení antikoncepce. Pak jsem o dítě přišla. Za rok jsem to zkusila znovu, a zase se mi nepodařilo dítě donosit. Dnes za mnou chodí zdravé kamarádky, které také přišly o dítě, a ptají se, jak jsem to psychicky zvládla. Myslím, že to musí přejít samo, bolí to. Dostala jsem se z toho díky vidině, že to příště zkusím znovu, nevzdám se, a budu na to ještě lépe připravená. Podle mě je nejdůležitější nesnažit se zjistit, proč se to stalo, kde se stala chyba, nepitvat to. Je lepší si říci – štve mě to, je to škoda, teď si dám několik měsíců klid, a pak to zkusím znovu. Měla jsem tehdy možnost odjet za sestrou do Ameriky, odpočívala jsem, chodila podle moře a rovnala se psychicky i fyzicky. Vrátila jsem se a otěhotněla jsem potřetí. Samozřejmě člověk nemusí jezdit tak daleko, stačí odjet na místo, které máte rádi.

Potřetí jste miminko donosila; je něco, o čem si myslíte, že to bylo to klíčové?

Byly dva klíčové momenty. Zaprvé mi paní doktorka Horáková z nemocnice na Karlově náměstí v Praze vynadala, a měla proč. V obdobích, kdy jsem nebyla těhotná a brala léky, jsem si občas dala cigaretu, a tak mi jednou doktorka drsně řekla: „Jestli si myslíte, že my vás tady budeme léčit a vy budete kouřit, tak jste na omylu. Klidně si kuřte, a až za tři roky budete ochrnutá, tak si nestěžujte. Naproti je klinika na odvykání kouření, koukejte tam hned napochodovat.“ Šla jsem tam a přestala kouřit ze dne na den. Druhá věc, o které si myslím, že mi pomohla, je, že mě převedli na Copaxone. Začala jsem se cítit o moc lépe a dnes si myslím, že tato nová léčba měla dobrý vliv i na to, že jsem napotřetí dítě donosila. Přestože i tohle těhotenství bylo komplikované.

Jak probíhalo?

Protože opět hrozilo, že o dítě přijdu, strávila jsem většinu těhotenství doma. Trápily mě různé ženské problémy, přidaly se chřipky, dvakrát mě odvezli se žlučníkovým záchvatem. Měla jsem ale štěstí. V právnické kanceláři, pro kterou jsem pracovala, mi vyšli obrovsky vstříc a dovolili mi pracovat z domova. Měla jsem na starosti zajištění služebních cest zaměstnanců i cestování a ubytování klientů firmy. Díky tomu mi nezbyl čas věčně myslet na to, jestli miminko udržím, pořád jsem se nekontrolovala a nepropadala depresi. Práce mi pomohla to psychicky ustát. Když jsem odcházela na mateřskou dovolenou, poslala jsem všem kolegům dlouhý děkovný mail za to, jak mě podpořili.

Jak přišel Patrik na svět?

Ani porod nebyl jednoduchý, protože mi plodová voda normálně nepraskla, ale odkapala. Pár dní před termínem porodu jsem se necítila dobře a jela jsem na kontrolu. Už si mě tam nechali. Nakonec museli lékaři porod vyvolat, ale všechno dopadlo dobře. Musím ocenit perfektní spolupráci mezi gynekology a neurology, kterou jsem měla od začátku těhotenství až po porod.

NEMOC MI UKÁZALA NOVOU ŽIVOTNÍ CESTU

Za nejkritičtější dobu – kvůli možnosti zhoršení nemoci – považují lékaři dobu, kdy matka začne kojit. Jak to bylo u vás a jak se cítíte nyní?

U mě všechno proběhlo v pohodě. Magnetická rezonance po porodu dopadla dobře a doktoři se mě dokonce zeptali, jak dlouho chci kojit. Řekla jsem, že minimálně půl roku, že se teď cítím skvěle. Mám pocit, že mi těhotenství zdravotně pomohlo, dokonce se mi zdá, že se ta nemoc úplně zastavila. A až začnu brát zase léky, přijde mi, že to bude spíš jen prevence, abych zůstala stabilizovaná.

Různé alternativní trendy dnes doporučují kojit dítě co nejdéle a pod vlivem těchto trendů některé maminky s RS dobu kojení hodně řeší. Co si o tom myslíte?

Já tohle neřeším. Dítěti je třeba dát to nejlepší, ale musí tu být rovnováha. Pokud by se mi kvůli kojení zhoršila nemoc, je to špatně a dítěti tím nepomůžu.

Co je podle vás nejdůležitější, aby se člověk s tím vším vyrovnal? A jak nyní vnímáte svůj život?

Nevzdávat se, ať se děje cokoliv, nevzdat se a jít dál. Asi to bude znít hloupě, ale já jsem za tu nemoc vděčná. Díky ní jsem poznala skutečné přátele, přehodnotila jsem přístup k sobě, k lidem kolem sebe, k rodině, žiju úplně jiný a plnější život; skutečně je všechno zlé k něčemu dobré. Nemoc mi ukázala novou životní cestu. Každý den se na něco těším. Dnes jsem se těšila na to, že si spolu sedneme, popovídáme, a já si k tomu dám dobré latté.

Šárka Pražáková

Dotazy ke článku

Jméno:*
Email:*
Typ dotazu:* Sociální poradna
Ostatní
Text zprávy:*
1 + 2 =*