nenápadné hledání síly

nenápadné hledání síly

Tak ti děkuji za všechny ty roky, co jsme spolu byli. Aby tuhle větu žena dokázala říci v den rozvodu muži, který po 18 letech manželství odešel za jinou, na to musí mít velkou kuráž. Nejsou to slova zlomené oběti. Je to věta někoho, kdo se umí elegantně vyrovnávat se životem. Jak v sobě tuhle sílu Petra našla? Kdo by čekal v jejím příběhu okamžiky náhlého prozření, jako to vídáme ve filmu, bude zklamán. Petřina cesta se skládá z maličkostí. Ale ty nás často vyvedou z bludného kruhu...

SVOBODNÉHO DUCHA TĚLO NESPOUTÁ

Roztroušená skleróza se u Petry ohlásila brněním konečků prstů a přestávaly ji poslouchat nohy. Měsíce chodila po vyšetřeních, až konečně dorazila na neurologii. Lékaři jí řekli, že má zánět centrálního nervového systému a bude chodit na infuze. Petra vzpomíná: "Tak jsem si řekla, no jo, občas zajdu na kapačky a bude po problému. Až od manžela jsem se dozvěděla, že mám roztroušenou sklerózu. Další informaci jsem dostala od kolegyně. Pověděla mi, že to měla její sestra – a umřela na to." To byl pro Petru šok. Několik nocí probrečela. Naštěstí se tehdy dozvěděla o sdružení Roska a navštívila jejich akce. Přestože zde viděla lidi, kteří na tom byli fyzicky hůř než ona, z mnohých sálala obdivuhodná psychická pohoda. Hlavní složkou jejich přístupu k životu byl asi nadhled a humor. Byli živoucím důkazem, že svobodného ducha tělo nespoutá. To Petře pomohlo překonat první setkání s nemocí. Jak šel čas, RS o sobě přece jen dávala vědět. Petra začala při chůzi používat berle. V té době se z manžela, ředitele úspěšné společnosti, stal workoholik.

ŽIVOT SE SKLÁDÁ Z MALIČKOSTÍ

Jednou na Nový rok manžel Petře oznámil: "Není to kvůli tvé nemoci, ale já odcházím." Dnes Petra rozchod s manželem komentuje.: "My jsme se nakonec nerozešli ve zlém, i dnes spolu docela vycházíme. Člověk časem odpustí, ale nezapomene." Období po tomto Novém roce bylo krušné. Stejně jako by to udělali mnozí z nás, chtěla se Petra schovat do kouta a nechat svět plynout. To ale nejde. Má dvě dcery. Jedna byla v pubertě a druhá téměř dospělá, život měly před sebou. Na Petru se valily každodenní úkoly, a k tomu si ještě pár akcí navíc sama naordinovala. Její podvědomí si asi říkalo, že je třeba tenhle nový život pročistit a srovnat. Proto vygruntovala celý byt. Pustila se i do generální rekonstrukce kuchyně. "No – ti chlapi jsou opravdu na něco dobří, zorganizovat tolik řemeslníků, aby všechno klapalo, to je fakt oříšek," komentuje to Petra. Souběžně tu byla starost o dcery a domácnost. Navíc rozvod samozřejmě ovlivnil celou rodinu. Starší dcera se s ním dokázala smířit lépe a matce pomáhala. "Když jsem jeden čas nemohla jíst, stála u mě tak dlouho, až jsem něco snědla," vypráví Petra. Mladší dcera se s rozchodem rodičů srovnávala hůř. Dlouho nemohla otci odpustit a nechtěla s ním ani komunikovat. Petře trvalo dva roky, než dceru přesvědčila, aby s otcem začala mluvit. V takové chvíli se hodně lidí snaží z partnera udělat padoucha. Zdá se to výhodné. Proč to Petra neudělala? "Očerňování nikam nevede, nepřináší do života nic dobrého," vysvětluje Petra.

ČLOVĚK NA TO NENÍ SÁM

Těžké období pomohl Petře překonat i její neurolog. V pravý čas zafungoval i jako psycholog. Petra patří spíše k lidem, kteří nemají ve zvyku říkat si o pomoc. Nicméně lékař vycítil moment, kdy se potřebovala někomu svěřit. "Patřím spíš k lidem, kteří si věci řeší sami, ale tehdy mi moc pomohlo, že jsem mu to všechno řekla. Za to jsem mu vděčná," vzpomíná Petra. Dalším člověkem, který Petře nabídl pomoc, byla teta. Byla to zdánlivá maličkost. V průměru každých čtrnáct dnů Petře zavolala a vyslechla, jak se má. I ona se stala takovou nenápadnou průvodkyní, s níž si Petra mohla třídit myšlenky a pocity. Velkou oporou byli pro Petru i přátelé ze sdružení Roska. Nedovolili jí, aby zůstávala doma, i když se jí nic a nikam nechtělo. A tak chodila nejen na akce Rosky, cvičit, na výlety a rekondice, ale setkávala se s nimi i ve volném čase. Chodili společně tančit, za kulturou, navštěvovali se, a tak je to dodnes. A tak se poznenáhlu Petra naučila žít svůj nový život. Když se s ní nyní setkáte, je příkladem člověka, kterému nic svobodného ducha nespoutá. Její cesta k nové osobní síla vedla přes maličkosti, ale právě ty ji dovedly až do života, ve kterém je více sama sebou a žije život po svém. Mimochodem – když jsme se po našem povídání loučily, Petra se ke mně obrátila a povídá: "No, když jsem si to teď srovnala… když jsem si uvědomila, jak žiji… že ten chlap neodešel dřív!"

Šárka Pražáková

Dotazy ke článku

Jméno:*
Email:*
Typ dotazu:* Sociální poradna
Ostatní
Text zprávy:*
6 + 2 =*