Být tak trochu andělem

Být tak trochu andělem | 15.10.2018

Připadá vám titulek tohoto článku trochu nadnesený? Anděl ale nemusí být nadpozemská bytost, která činí zázraky kudy chodí. Konzultantka pacientského programu RS Kompas Jolana Stehlíková i pacientka Martina, nemocná RS, jsou určitě stejně nedokonalé i dokonalé jako my všichni. Ale řekla bych, že ta nedokonalost, ta ochota projít skrz své i cizí trable, jim přinesla moudrost a schopnost alespoň trochu pomoci druhým lidem a podpořit je. Každá z těchto dam našla své poslání, každá po svém. Jolana Stehlíková pomáhá pacientům nemocným RS jako konzultantka pacientského programu RS Kompas a paní Martina si při dialogu s konzultantkou Jolanou našla způsob, jak zvládat stres, který jí občas způsobuje komplikace při aplikaci léku.

Paní Martino, kdy jste se poprvé setkala s konzultantkou pacientského programu RS Kompas?

Hned na počátku léčby za mnou začala docházet konzultantka programu RS Kompas, tehdy ještě jiná než paní Jolana. Byla se mnou i na zaškolování, kdy jsem se učila, jak aplikovat lék. Jsem moc ráda, že mě tehdy se sestřičkou upozornily, že se po aplikaci léku může ojediněle dostavit bouřlivá reakce, která ale odezní. Asi po půl roce léčení se mi po jedné aplikaci léku udělalo špatně a hůře se mi dýchalo. Kdybych nevěděla, že se to může stát, asi bych pořádně zpanikařila. Okamžitě jsem zavolala konzultantku, která obratem přijela, uklidnila mě, zeptala se na všechny potíže a poradila mi, co dělat. Bylo to rychlé a ocenila jsem i to, že jsem nemusela za lékařem. V tu chvíli jsem moc potřebovala normální lidský kontakt, bylo to pro mne takové příjemné setkání s bytostí, která ač lidská, projevila andělské vlastnosti - klid, trpělivost a nadhled.

Jak jste se potkaly s Jolanou?

Jolana přišla, když její kolegyně převzala jinou skupinu pacientů. Nejprve jsme se potkaly na první seznamovací schůzce. Pak jsem jí volala za několik měsíců, protože jsem měla opět silnou reakci na aplikaci. Tehdy mě to hodně psychicky zasáhlo. Do té chvíle jsem si říkala, no tak mám RS, budu si píchat injekce, žít budu jako dříve. Mám RS, no a co. Tehdy mi poprvé došlo, že by se vše nemuselo vyvíjet úplně hladce a začala jsem sklouzávat do deprese. Volala jsem paní Jolanu, která hned přijela, poskytla mi velkou psychickou podporu a nabídla mi kontakt na psychoterapeutku Renatu Malinovou, a to bylo skvělé. Za Renatou Malinovou jsem začala pravidelně docházet a díky tomu jsem se cítila psychicky lépe.

Jolano, jak si na vaše návštěvy vzpomínáte vy?

Asi podobně jako paní Martina. Skutečně se zpočátku cítila dobře, RS si téměř nepřipouštěla. Pak přišla ta nepříjemná reakce na lék a to ji hodně psychicky rozhodilo. To se pacientům na začátku léčby občas stává. Podstatné bylo, že paní Martina chtěla pomoc a dovedla si o tu pomoc říci. To je podle mých zkušeností důležité. Tehdy jsme si hodně povídaly, nabídla jsem jí prostor, ve kterém se cítila bezpečně, a také čas. Nejvíce, co můžete člověku dát, je váš čas. Při takovém setkání se lidé uvolní, protože jsou u sebe doma, nejsou vystresovaní z nemocničního prostředí, lépe se jim mluví o tom, co je tíží a společně pak přijdeme na to, co by potřebovali. Takto se klient může posunout dál.

Paní Martina:
Velkým přínosem konzultanta je, že ví o čem to je. Já mám dobré rodinné zázemí, všichni mě podporují, naslouchají mi, ale přirozeně to vidí z vnějšku, nedokáží si moc představit o čem mluvím, protože mnohé bývá nesdělitelné. Paní Jolana ví, jaké potíže můžu mít, je zde pro mě, kvůli mně a může mi pomoci. Když to říkám manželovi, je tu také pro mě, což je skvělé, ale úplně pomoci mi nemůže, neví jak.

Jolano, jak to je? Protože už máte zkušenosti, některé příběhy jsou podobné, víte lépe jak pacientovi pomoci?

Ano je to tak. Zpočátku pacienta jen poslouchám, aby měl prostor říci vše, co ho trápí. Nejprve se pacienta ptám, jak je na tom a co by potřeboval. Takto obecně položená otázka dává člověku možnost povědět mi nejen o svém aktuálním zdravotním stavu, ale také o své životní situaci a potřebách. Nicméně často lidé nevědí, co potřebují, a tak se pak společně na to snažíme přijít. Až když probíráme život pacienta, tak jak plyne každý den, často zjistí, že i když je rodina při něm, což je důležité, tak mu někdy nerozumí. Zatímco já jsem člověk zvenku, jsem nestranná, jsem k té pomoci vyškolená, nejsem a ani nesmím být v té situaci emocionálně ponořená. V rámci té nestrannosti mohu pacientovi nabídnout různé možnosti, které mu pomohou řešit jeho nesnáze. Patří sem kontakty na odbornou pomoc fyzioterapeuta, rehabilitace, psychoterapii, či ho mohu zapojit do našeho pacientského programu Peer to peer, kde zkušenější pacienti pomáhají těm méně zkušeným. Nebo ho navedu na různé důvěryhodné informační zdroje, kde se může dozvědět vše, co potřebuje.

Paní Martino, pomohla vám Jolana pojmenovat, co vás trápí?

To určitě také. Samozřejmě. V mládí jsem chodila na psychoterapii s jiným problémem. Už jsem se tedy setkala s tímto typem podpůrných konzultací, jsem tomu otevřená, znám i různé techniky, jak se svou myslí pracovat v krizových situacích. Když ale přijde nějaká taková „rána osudu“, všechno je jinak. Najednou máte v hlavě prázdno, všechny poučky jsou pryč. Život, jaký člověk žil doposud, se tím rozsype a mnohé je jinak. V podstatě všechno ve svém životě musíte přeskládat a postavit znovu. I v tomto procesu může člověku konzultantka pomoci, protože naslouchá a dobře se ptá. Navíc je skvělé, že nikam nemusíte, konzultantka za vámi dojede domů, jste v bezpečném prostoru. V té době jsem nemohla spát, necítila jsem se dobře mezi davy lidí, protože mám trochu sklon k panické poruše, takže tohle pro mě byla veliká pomoc. Můj svět, můj život se po oznámení diagnózy RS hodně změnil. Když mám nějaký problém, tak to má hlava ví, akorát jak je toho někdy na mě moc, tak si s tím neumím poradit. Paní Jolana je ten partner pro dialog, se kterým si můžu ujasnit, co by mi asi nejvíce pomohlo. Protože má kontakty na různé specialisty, může mi i prakticky pomoci můj problém vyřešit. Je tu pro mě dlouhodobě, mohu se na ni spolehnout, a to mi dává pocit většího klidu.

Stává se Jolano, že některý pacient třeba ani o vaši pomoc nestojí?

Ano, i to se stává. Je třeba tomu dát čas a netlačit, jen předat informaci, že tu ta možnost je. Někdy se při první návštěvě stává, že se pacient na mě trochu zlobí, že se ho ptám, co potřebuje, jenomže v tom naštvání často vyhrkne co ho doopravdy trápí, i když předtím se mnou mluvit vlastně nechtěl. Také je překvapen, jak se mu ulevilo, že o tom začal mluvit.

Je důležité, Martino, že Jolana není do té situace emocionálně ponořená?

Určitě. Někteří členové rodiny mají sklon situaci dramatizovat. Například rodiče se začnou bát a chovat se k člověku jako k „chudince“, to je ale to poslední, co pacient s RS potřebuje. Chlapi jsou zase nastavení tak, že když se něco stane, chtějí to hned okamžitě vyřešit. Ale já někdy jen potřebuji, aby mě manžel poslouchal. Děti jsou ve svém světě, což je dobře. Tedy i toto je velká pomoc. Paní Jolaně mohu říci vše bez obav, jak to zrovna cítím, zatímco při komunikaci s rodinou se pořád trochu hlídám, co mohu říci, co ne, aby to špatně nepochopili. Aby se nestalo to, či ono a nakonec dost věcí ani neřeknu.

Při komunikaci s rodinou jste opatrnější?

Ano. Je to veliká svoboda moci vše říci tak, jak to je, či jak to v ten moment cítím. Vím, že i když paní Jolaně zůstane v hlavě nějaký můj problém, tak má supervizora a je zkrátka schopná se s tím vyrovnat.

Vaším úkolem Jolano ale není přinášet řešení….

Ano, dávat řešení není mým úkolem. Jsem zde spíše od toho, abych pacienta vyslechla a pomohla mu, aby si to řešení našel sám. Jsem zde pro to sdílení, jsem emocionálně oddělená. Mimochodem lidé jsou často překvapení jen tím, že za nimi přijedu, že jsem zde jenom pro ně. To jim dává pocit bezpečí a pohody.

Jak probíhá vaše standardní komunikace s Jolanou, Martino?

Paní Jolana mi po každé návštěvě volá a velmi taktně zjišťuje, zda se vše děje, jak má. Například když mi dala kontakt na psychoterapeutku Renatu Malinovou, ptala se, zda jsme se zkontaktovaly, jestli mi psychoterapie pomáhá. Zeptá se, jak se cítím. Když se o vás takto někdo zajímá, je to velmi podporující.

Napadne vás, Martino, nějaké významné klíčové setkání s Jolanou, kdy se něco hodně změnilo?

Ano. Tenkrát u mě byla paní Jolana na návštěvě hodně dlouho. Bylo to před Vánoci. Opět jsem měla silnou reakci na lék a navíc jsem byla ve stresu. Řekla bych, že silnější reakce na aplikaci léku jsou u mě právě spojené se stresem. Největší stres mívám právě o svátcích, kdy je v knihkupectví, kde pracuji, nejvíce napilno. Navíc jsem v té době změnila zaměstnavatele. Přestože jsem pracovala u kamarádky, nebyla jsem v novém kolektivu ještě moc rozkoukaná, a tak to na mě doléhalo. Protože se už nějakou dobu zabývám prací se svou psychikou, tak zejména na podzim se snažím udržet v pohodě. Jenomže na podvědomé úrovni, jak se ukázalo, se dělo úplně něco jiného. Při našem setkání s Jolanou jsem se doslova zacyklila, začaly se ve mně probouzet i staré rodinné programy, „ zapomenuté“ křivdy, o kterých jsem si myslela, že je mám zpracované. Zkrátka věci, o kterých jsem si myslela, že už jsou dávno za mnou. Dokonce si pamatuji, že jsem se na Jolanu zlobila, že už ani ona mi nerozumí. Nakonec jsme se domluvily, ale vím, že to ve mně ještě asi týden pracovalo. Paní Jolana mi pak volala, znovu jsme se sešly a nakonec jsem se dobrala k tomu, že přestože je moje práce před Vánoci stresová, mohu být pro lidi dobrým andělem, který jim poradí, jak svým blízkým udělat radost. Jak pro ně vybrat ten nejlepší dárek, nejlepší knihu. To se mi moc líbí. A já to tak beru. Mám svou práci ráda, mám ráda kontakt s lidmi a knihy jsou úžasné samy o sobě. Vlastně to, co dělám, je i trochu poslání.

Tedy tu vaši silnou reakci na aplikaci léku spouštěl většinou tento silný stres před Vánoci?

Ano. Bylo to tak. Uvidím, jak to bude příští Vánoce, když teď mám návod, jak se stresem pracovat.

Jolano, asi i vás potěšilo, že Martina přišla na vaše poslání dobrého anděla?

Ano, mám z toho velkou radost. Potěšilo mě, že to tak vnímá. Dobrý anděl, dobré informace, dobrá cesta.

Jolano, jak vidíte svou roli vůči pacientům? Co můžete a co nemůžete?

Nemohu zasahovat do pacientova života, ale mohu být jeho součástí. Mohu zde být pro něho, samozřejmě v nějakých nastavených hranicích, které si spolu vytvoříme. Když si řekne o pomoc, tak mám tu moc, mohu mu nabídnout ty prostředky, které mu usnadní život. Aby došel k tomu, že si s tou nemocí nevadí a začne ji brát jako součást svého života.

Pacienti prožívají obvykle těžké chvíle, když nastanou nějaké komplikace, jako je třeba reakce na lék, nebo když přijde další ataka. Jak můžete pomoci, Jolano?

Pomoci z ataky nemoci musí pacientovi lékaři v MS centru. Po atace nebo nějaké větší zdravotní komplikaci bývá pacient psychicky i fyzicky dole. Je zahlcen emocemi a obvykle si s nimi neví rady. Já ho mohu vyslechnout, probrat to s ním, nabídnut mu pomoc specialistů. V danou chvíli je ten člověk na rozcestí a já jsem takový správce těch ukazatelů, kterých může být docela hodně a společně hledáme, která cesta bude pro toho člověka nejlepší.

Co je podle vás, Jolano, to nejdůležitější, aby se člověk zvedl a mohl jít dál?

Jeho vnitřní nastavení, jeho uvědomění, co se teď děje. Už jenom to, že si chce nechat pomoct, ale je i sám aktivní. A také je důležité určité vnitřní přesvědčení, že i když přišla nemoc, mohu si dovolit žít naplněný život. Upevňovat v sobě stavy radosti.

Někteří lidé mají ale pocit, že když si řeknou o pomoc, že obtěžují. Co si o tom, Martino, myslíte?

Zde je skvělé, že člověk ten pocit nemá. Myslím, že je to úžasná služba, kterou pacienti mají. Je to veliká pomoc, bonus. Nevím, zda je taková péče věnována i jiným pacientům, kteří mají třeba cukrovku. Tento podpůrný program je takový doprovod, ale velmi důležitý. Lidé nemocní RS bývají úzkostní, skutečně se často bojí si říci o pomoc. Ale je to fakt úleva mít někoho, s kým můžete s klidným svědomím probírat, co vás trápí a nemusíte mít pocit, že obtěžujete, že zdržujete. Udělá si na vás čas, je tam pro vás.

Dotazy ke článku

Jméno:*
Email:*
Typ dotazu:* Sociální poradna
Ostatní
Text zprávy:*
2 + 8 =*
 
Tyto webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Informace o tom, jak tyto webové stránky používáte, jsou sdíleny s třetími stranami. Používáním těchto webových stránek souhlasíte s použitím souborů cookie. Zásady ochrany osobních údajů a používání souborů cookies.
Rozumím