Vychutnávám si život víc

Vychutnávám si život víc | 01.03.2018

Zdá se to jako protimluv, že když člověk onemocní, nebo se v jeho životě přihodí jiná velká změna, začne si život více vychutnávat. Je pravda, že paní Iva není první pacientkou od které jsem to při rozhovoru slyšela. Možná je to tím, že najednou, když přijdeme o některé jistoty, které jsme považovali za samozřejmé, tak si uvědomíme, co všechno v našem životě je hezké a jsme za to více vděční. Nebo je to úplně jinak. Přečtěte si příběh paní Ivy.

Musím říci, že setkání s Ivou bylo potěšením a obohacením i pro mě. Za prvé to bylo setkání s hodně pozitivním člověkem, který má co říct. Za druhé jí v prvním období pomohl a inspiroval ji příběh jedné pacientky, která nám poskytla rozhovor pro RS Kompas. Věřím, že i příběh a zkušenost Ivy někomu pomohou lépe žít s RS.

Já bych řekla, že jste příkladem člověka, u kterého lékaři nějakou dobu tápali, než diagnostikovali RS. Jak to probíhalo?

Bylo to před třemi lety. Nejdříve jsem přestala slyšet na jedno ucho, pak jsem začátkem léta měla křeče v ruce a noze a to se stále stupňovalo. Když jsem začala vážně uvažovat o návštěvě lékaře, tak jsem jeden den omdlela. Do nemocnice mě vezla sanitka, protože se zdravotníci obávali, že jsem dostala mrtvici. Ukázalo se, že to tak není, doktor usoudil, že jsem hypochondr, a poslal mě domů. Můj laskavý a pečlivý manžel ale chtěl mít jistotu, a tak jsme byli ještě v motolské nemocnici, nicméně i tam jsem se nakonec dozvěděla, že mám své potíže rozchodit. Chvíli jsem to rozcházela a byla bez příznaků. Pak jsem se konečně dostala na vyšetření magnetickou rezonancí, kde se na mozku prokázaly „nějaké změny“. Dostala jsem se k neurologovi, který mi udělal lumbální punkci, protože měl silné podezření na RS. Můj manžel se opět postaral o to, abych se dostala do MS centra v Motole, kde jsem narazila na skvělou lékařku MUDr. Meluzínovou a ta mi po vyšetřeních potvrdila, že se jedná o RS, a nasadila mi biologickou léčbu.

Co jste si řekla, když jste se dozvěděla, že máte RS? Mnoho lidí se poleká.

Pro mne to bylo svým způsobem uklidnění, že se konečně něco řeší. Tehdy mi hodně pomohl i váš časopis, kde jsem se dočetla o lidech, kteří dál žijí, jak chtějí, a jsou v pohodě – v podstatě více než před diagnózou. A hlavně jsou to lidé, kteří mají RS dlouhá léta. Nejvíc mě asi oslovil příběh pacientky, která poté, co se dozvěděla, že má RS, začala dělat šperky a nakonec vyrobila i jednu brož, kterou nosí Madeleine Albright. Už nějakou dobu jsem chtěla zkusit tvořit šperky a nyní to se mnou hodně souznělo. Navíc ta paní byla původně učitelka jako já. Řekla jsem si také, že udělám všechno pro to, abych byla zdravotně v pořádku. Léky jsou samozřejmě dobré, ale záleží mnohem více na mně samotné, jak se má RS bude vyvíjet. I to jsem si uvědomila při čtení příběhů v časopise RS Kompas.

Jste učitelka, což může být někdy hodně stresující povolání. Pokračovala jste ve své profesi?

Zkoušela jsem se vrátit do práce, dokonce dvakrát, ale nešlo to. Začala jsem vidět dvojitě, má neuroložka mi sdělila, že to je další ataka nemoci, léčili mě kortikoidy a tím se potvrdila má diagnóza definitivně. Předtím mi ještě lékařka říkala, že je to RS tak na 60 %. Poté mi manžel navrhl, abych zůstala doma. Svou profesi jsem ale úplně neopustila. Protože mám aprobaci matematiku a k tomu jsem si ještě dodělala německý jazyk, tak nyní z obojího dávám soukromé hodiny. Je to výhodné i v tom, že učím lidi, kteří se to naučit chtějí, a to mě baví.

Mluvila jste o tom, že jste chtěla udělat vše pro to, abyste byla v pořádku. Jak se změnil váš život poté, co jste dostala RS?

Podle mě je nemoc takový impuls, aby se člověk zastavil a uvědomil si, co mu v životě nedělá dobře, že jeho tělo z toho až onemocnělo. Já jsem si toho v jednom okamžiku nabrala trochu moc. Učila jsem na škole, pak jsem, když se narodila dcera, odešla na mateřskou dovolenou, ale během ní jsem studovala, dodělávala jsem si němčinu. Dlouho jsem si plánovala, že bych ráda měla doktorát, čehož jsem docílila, ale stresovala jsem se maličkostmi a brala si mnohé osobně. To si myslím, že nepochybně přispělo k mému onemocnění RS.

Mohla byste více popsat, co vás stresovalo a brala jste si to osobně?

Učila jsem na střední škole, kde v prvním roce na obor přijmou velký počet studentů a pak postupně někteří z nich musí odejít, protože zkrátka na to studium nemají. No a já jsem navíc dostala na starost děti z těch problematičtějších oborů. Musela jsem je vyhazovat, protože na studium nestačily, což se mě jako člověka velmi dotýkalo. Tak to je jeden z příkladů. Když jsem o tom zpětně přemýšlela, došlo mi, že jsem často chtěla řešit věci, které mi řešit nepříslušely a mnohdy jsem je ani nijak ovlivnit nemohla. Přišla jsem na to, že takto to mám už od dětství. Vzpomínám si, jak mi mamka, když jsem byla trochu větší, říkala: „Prosím tě, postarej se o to, ať taťka nekouří.“ To je také dobrý příklad. Mně se tenkrát o tom i zdálo, protože jsem nevěděla, co s tím mám dělat. Dnes samozřejmě jako matka mám starost o své děti, ale už vím, že můj dospělý syn, kterému je 21 let, se zkrátka o své věci musí postarat sám a já bych si s tím neměla ani dělat starosti. Je to obtížné, ale když si to člověk uvědomí, časem se to začne dařit. Velmi často si vzpomenu na citát, co jsem kdesi četla: „Bože, dej mi sílu, ať dokážu změnit to, co změnit můžu, tolerovat to, co změnit nemohu, a moudrost, abych to dokázala rozeznat.“

Ano, ten citát znám. Vy jste věřící?

Ano, jsem. Jsem katolička.

Promiňte, že se takto zeptám, ale hodně lidí, když onemocní, se zlobí na universum, Boha, přírodu, nebo jak to kdo nazývá, a ptá se: Co jsi mi to udělal? Proč? Je pro věřícího člověka lehčí přijmout nemoc? Nebo se také na Boha hněvá?

Já jsem si tímhle pocitem prošla už dříve, když jsem v pátém měsíci přišla o dceru. Vidíte, když o tom mluvím, ještě pořád jsem z toho smutná. Hodně jsem o tom tehdy mluvila s kamarády faráři, bylo to těžké období, byla to velká ztráta, ale zpětně si uvědomuji, že věci v životě se nám dějí z nějakého důvodu, i když v tu chvíli nevíme proč. A takto to mám i s RS, která mi vstoupila do života. Beru ji jako příležitost, žiji daleko více v souladu se svými hodnotami, a dokonce mám pocit, že můj život je v některých ohledech lepší. A jako věřící mě i posiluje, že Bůh se o mě postará, což je ale samozřejmě moje cesta. Každý to může mít jinak.

Co to znamená, že žijete daleko více v souladu se svými hodnotami a že je váš život v některých ohledech i lepší? A mohla byste popsat, jak jste se k tomu dostala?

I dříve jsem si uvědomovala, co jsou moje hodnoty, ty se nezměnily, ale někdy jsem podle nich nežila. Na prvním místě pro mě vždy byla rodina, láska a dobré vztahy s lidmi a potom někde později tam byly i ty materiální věci a peníze. Nicméně někdy jsem měla pocit, že se musím postarat také o rodinu, vydělat peníze atd. Jsem moc vděčná manželovi, že mi navrhl, abych zůstala doma. Starám se o rodinu a o to, abychom tu měli pohodu, a dělám trochu i svou profesi. Ale tak, jak já mohu a chci. Navíc mi dělá radost i tvoření šperků. Cítím daleko více vnitřní klid a pohodu. K tomu jsem se ale také propracovávala postupně. Nějakou dobu jsem se s vědomím, že mám RS, vyrovnávala. Měla jsem, jak se říká, blbou náladu. Pak jsem si ale přečetla ten rozhovor se šperkařkou a dalšími lidmi a řekla jsem si, že mohu také zkusit tvořit šperky a najít si způsob, jak se o sebe starat, aby mi bylo dobře. V té době jsem také hodně malovala obrázky a dost mi to pomáhalo. Pamatuji si dokonce, že mi jednou má dcera jeden obrázek přemazala – a mě to tak strašně naštvalo, že létalo nádobí. Při tom jsem si uvědomila, že ty „ čáranice“ jsou pro mě něčím moc důležité, pomáhají mi vyčistit to, co mě zraňuje nebo i zlobí, a také jsem si vyzkoušela, že někdy je pro mě zdravé „upustit páru“.

Byla jste v dětství spíše tzv. poslušná holka?

Ano, to máte pravdu, chovala jsem se slušně a měla jsem dobré známky, aby rodiče byli rádi. Dělala jsem i pro jiné lidi to, co jsem si myslela, že po mně chtějí a očekávají. Motivací mi byla často ta povinnost. A když mě manžel přesvědčoval, že bych měla ze školy odejít, protože mě to stresuje a je tam velké množství bacilů, i když já jsem samozřejmě měla svou profesi ráda, vyvedlo mě to zprvu z míry, že něco nemusím, nemusím mít tu jistotu pravidelného měsíčního příjmu. Dnes jsem mu skutečně moc vděčná za život, který teď můžu žít. Také, když jsem se vnitřně zklidnila a vyčistila se i od negativních emocí a stresu, ke mně přichází daleko více lidí, kteří mají v sobě pohodu, láskyplnost, jiskru. Nějak si tyto vztahy s kvalitními lidmi přitahuji. Jsou to lidé, kteří nedělají něco, protože je z toho prospěch, ale protože je to dobré. Moc mi také nyní dělá dobře, že mohu být peerkou, tedy pomáhat pacientům, kteří se právě dozvěděli, že mají RS. Nejdřív byla má motivace opět spíše ta „povinnost“, že budu peerka, protože jako křesťanka jsem měla pocit, že dělám málo dobrých skutků. Dneska jsem moc šťastná, protože setkávat se s ostatními peery je hodně obohacující a potkávat lidi jako peerka je také zajímavé. Co člověk to jiný příběh – a mám radost, když někomu má zkušenost pomůže a dá naději.

Hodně jsme si říkaly, co vám pomáhá být v duševní pohodě. Staráte se nějak i o své tělo, o jeho zdraví a kondici?

Cvičím pravidelně a daleko více než dříve. I když netrávím čas ve vydýchané tělocvičně, ale každý den alespoň 20 minut cvičím sama doma. Je to taková moje sestava složená z cviků z různých cvičebních systémů, snažím se hodně posilovat vnitřní svalstvo. Chodím s naší fenou Aurou hodně ven. I když mám pořád skoro stejnou trasu procházky, tak každý den je příroda jiná, jiné barvy, jiné světlo, počasí… Těší mě pozorovat Auru, jak je krásná. Protože mám ráda divoké byliny a kytky, nejen na pohled, ale i chuťově, tak zatímco Aura hrabe myši, já žvýkám jetel, sedmikrásky, pampelišky… Někdo by řekl, že to je trochu bláznivé, ale mě to těší. Dělají mi radost maličkosti.

Je to o tom, že si daleko více vychutnáváte přítomný okamžik?

Ano, je to tak. Vychutnávám si daleko více každou chvíli a cítím se dobře.

Dotazy ke článku

Jméno:*
Email:*
Typ dotazu:* Sociální poradna
Ostatní
Text zprávy:*
5 + 6 =*