Poslouchejte! Tělo mluví

Poslouchejte! Tělo mluví

Mgr. Klára Novotná je fyzioterapeutkou v MS centru 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. Pověděla mi, jak by měl člověk věnovat pozornost svému tělu, jak moc se na fyzioterapii pozná, když má duše velké trápení. Lidé, kteří pracují s hlasem, často nabádají své žáky, aby se ptali svého těla, jak se dnes má. Dává vám to nějaký smysl? Určitě. My se sice primárně nezabýváme pocity pacienta ani se na ně tolik neptáme. Ale když začneme s pacientem pracovat a uvolňovat jeho svalová napětí, často se nám začne svěřovat s nějakým trápením, které se pak otisklo i do těla v podobě zvýšeného svalového napětí, blokád apod. Při práci s fyzioterapeutem si to pacient najednou uvědomí a s uvolněním svalů někdy dojde i k uvolnění toho, co ho svíralo na emoční úrovni. Tyto zkušenosti má většina fyzioterapeutů. Má-li pacient chronickou nemoc, která je už ze své podstaty provázena emočními zátěžemi, tak tělo je sevřeno nejen fyzickou zátěží, kterou nemoc přináší, ale i psychickým tlakem.

Měly by se podle vás ošetřovat tělo a duše dohromady?

To je úplně ideální. My se o to na našem pracovišti snažíme. Máme velmi dobrou spolupráci s naší psychoterapeutkou a moc se nám to osvědčuje. Pokud je nějaký pacient otevřený těmto typům pomoci a chodí souběžně na psychoterapii i fyzioterapii, tak je to na jeho zdravotním stavu hodně znát. Jeho zdravotní stav se zlepšuje rychleji, uvolňují se různé blokády na fyzické úrovni, ale i v psychické rovině. Setkávání pacienta s psychoterapeutem má pozitivní vliv i na naši práci s tělem pacienta a naopak. Někdy se při psychoterapii člověk není schopen na něco podívat, protože je to příliš bolavé, a najednou, když uvolníme sevření na fyzické úrovni, pomůžeme mu rozpustit tento „mrak“ i na duši a on je schopen s tímto trápením něco dělat. Pak se obvykle mění k lepšímu i celková kvalita jeho života.

Co když se pacient nechce takto věnovat obojímu?

Ano, jsou lidé, kteří na práci s duší moc nevěří. Takový člověk nejprve začne chodit na rehabilitaci. Tam si povídáme a on se nám někdy svěří se svými těžkostmi v životě, protože tyto problémy se samozřejmě ukládají jako stres do těla a způsobují zatuhnutí svalů. Přestože se ty svaly snažíme protahovat, zůstávají trochu napjaté, protože ten člověk má trápení. V tom okamžiku mu navrhneme, zda nechce přece jen na konzultaci k naší psychoterapeutce, a najednou jde vše snáz. Tento přístup se nám velmi osvědčuje. Na druhou stranu někteří pacienti na setkání s psychoterapeutkou zjistí, že by zkrátka potřebovali zvýšit svou svalovou sílu a kondici, a obrátí se proto také na nás. Jsem moc ráda, že u nás tak dobře funguje tato interdisciplinární spolupráce, takhle by to ideálně mohlo fungovat všude.

Chápu-li to dobře, tak tímto rozhýbáním těla často pomáháte pohnout i tak trochu duší…

Neříkám, že je to tak vždy, ale opravdu se stává, že k nám někdo přijde s bolestí zad a ukáže se, že příčinou mohou být emoční trápení a starosti v rodině nebo zaměstnání. Když mu pak pomůžeme záda rozhýbat, třeba mu i vytrysknou slzy a uleví se mu od bolesti zad i od bolesti na psychické úrovni. Ostatně na tom jsou postaveny i mnohé relaxační techniky, které psychologové používají. Ta duše je zkrátka v té fyzické bolesti nějak přítomná, nějak schovaná, a proto, jak jste se ptala na začátku, skutečně se vyplatí poslouchat tělo, co nám říká, ptát se, co nám vlastně chce říci.

Může cvičení pomoci člověku, který má sklony vidět svět spíše z té černější strany?

Ano, může. Vždyť při cvičení se tvoří endorfiny, které vyvolávají dobrou náladu. Přepadne-li některé lidi smutek nebo mají sklony k lehké depresi a nechtějí to řešit farmakologicky, pohyb je dobrým řešením. Znám mnoho pacientů, kteří do svého programu zařadili pravidelné cvičení, aby nemuseli brát antidepresiva. A funguje jim to.

Když má pacient ataku nemoci, jak mu můžete pomoci? Jak fungují při této práci představy?

Ataka se může projevit různě, ale vše je samozřejmě nepříjemné. Pacienta mohou brnět některé části těla (poruchy citlivosti), mohou ho postihnout parézy (svalové oslabení nebo ochrnutí) nebo mnohé další. Na prvním místě je farmakologická léčba, ta je nejdůležitější. Nicméně i když lékaři nedoporučují člověku, aby se v akutní fázi ataky příliš namáhal, už si může alespoň pohyb znehybněné části těla představovat, to velmi pomáhá. Samotná představa aktivuje v mozku spoje, které pohyb provádějí, a tím se vlastně „paměť těchto spojů“ udržuje, aby schopnost mozku vyslat správný povel končetinám nezanikla. Ideální je, po doporučení neurologa, aby se pacient dostal k nám na rehabilitaci co nejdříve a cvičil s námi několikrát týdně, dokud nedojde ke zlepšení. Samozřejmě pokud je někdo v nemocnici pár týdnů, tak se nemusí bát, že by mozek na vše zapomněl, ale čím delší je prodleva mezi atakou a rehabilitací, tím mohou být naše možnosti pomoci omezenější. Má-li pacient po farmakologické léčbě jen menší pohybové potíže, nemá potřebu nás vyhledat. Jenomže z dlouhodobého hlediska se nemusí pohyb naučit správně a časem začne pociťovat nepříjemné bolesti šlach nebo zbytečně zatížených kloubů. Ono jde v prvé řadě o to, aby pacient opět mohl hýbat znehybnělou končetinou, ale je také podstatné, aby tento pohyb dělal tak, aby se nepřetěžoval a tělu tak neškodil. Proto si myslím, že i pacient, který má po atace pouze menší potíže, by měl navštívit fyzioterapeuta alespoň na konzultaci o vhodném cvičebním režimu.

Hodně mluvíme o tom, co může udělat fyzioterapeut pro pacienty, ale co může pro sebe udělat sám pacient?

Lidé si často říkají, že když chodí jednou týdně na rehabilitaci, tak vlastně cvičí, a víc se doma cvičení nevěnují. To je málo. Opravdu bych doporučila, aby pacienti cvičili těch pár cviků, které od fyzioterapeuta dostanou i doma. Nemusí to být velká dávka cvičení, je to jako když si pravidelně čistíme zuby. Stejně tak je dobré věnovat chvilku svému tělu. A to platí pro pacienty nemocné RS i zdravé lidi. Stejně tak, i když někdo nemá příznaky RS, ale třeba dlouho necvičil a chce začít s novou pohybovou aktivitou, doporučovala bych, aby k nám zašel na konzultaci také. Protože i zdravý člověk, když se najednou pustí zhurta do cvičení, si může ublížit, když si svaly nadměrně přetíží. Chystá-li se například nějaký pacient cvičit v posilovně, i zde bych doporučila, aby svůj cvičební plán s námi probral, aby si nenaložil příliš. Trenéři v posilovně jsou profesionálové, ale o RS většinou mnoho nevědí. A mohou tak v dobré víře člověka přetížit.

Jak by se měl pacient starat o svou kondici optimálně?

Klasicky bych doporučila kombinovat aerobní a posilovací trénink, který se může individuálně upravit podle možností a schopností každého pacienta. A nejedná se pouze o zdravotní hledisko. My chápeme, že matka tří dětí určitě nemá moc času na dlouhé sportování, zatímco svobodný mladý člověk čas má, ale chce se věnovat aktivitě, která mu dělá radost. Obecně z aerobních cvičení doporučujeme jízdu na rotopedu nebo třeba trénink na běžícím pásu. Ideální jsou procházky, zejména nordic walking, chůze s těmito hůlkami nutí člověka se napřímit, a také má větší výdej energie. Vhodná jsou i různá skupinová cvičení, protože když má člověk cvičit sám v domácím prostředí, je těžké se přinutit. U nás v RS centru mohou lidé chodit na kruhový trénink, který kombinuje jak aerobní, tak posilovací cvičení. Nicméně pokud člověk cvičí doma a má třeba malý byt, kam by se žádný stroj nevešel, umíme vymyslet i různé cviky s posilovací gumou a dalšími drobnými pomůckami. To nejdůležitější ale je, aby cvičení člověka bavilo. Také to neznamená, že bude cvičit celý život totéž. Někdo třeba začne v posilovně a nakonec zjistí, že mu vyhovuje více jóga. Ideální je kombinovat různé aktivity, aby byly co nejkomplexnější.

Pokud pacient cvičí ve skupině, pomáhá i to, že se potkává s lidmi, kteří vědí, co je život s RS?

Určitě. Pacient s RS mívá větší pochopení pro trápení druhého, protože zažívá něco podobného. Některé věci jsou nesdělitelné, některé zkušenosti se nedají pojmenovat, i když jsou si lidé v rodině blízcí. Při cvičení se nejen lidé nabijí endorfiny, ale navíc zde mohou potkat nové přátele. Zkrátka přicházejí do chápajícího prostředí.

Kdybychom měli shrnout to nejdůležitější o komunikaci s tělem, co by to bylo?

Pro lidi s RS je velmi důležité naučit se správně vnímat své tělo, aby ho nevhodně nepřetěžovali, a naopak mu dopřáli pohyb, který potřebuje. Pomůže jim, když se naučí správné držení těla a pár základních cviků, kterými se mohou udržovat v kondici. Toto základní domácí cvičení je pak vhodné doplnit i další pravidelnou pohybovou aktivitou, může se jednat o aerobní cvičení, posilování, jógu či pilates. Díky pravidelnému pohybu se tak udrží v lepším zdravotním stavu než pacienti, kteří necvičí. Cvičení a pohybovou aktivitu je vhodné zkonzultovat s fyzioterapeutem se znalostí neurologické problematiky a ideálně se zkušeností s RS. Kontakty na fyzioterapeuty dá pacientům ošetřující neurolog nebo je pacient může najít na stránce www.msrehab.cz.

Doporučené články


  • Otázky na tělo
    Čtěte  také rozhovor s primářkou Kliniky rehabilitace a tělovýchovného lékařství 2. LF UK a FN Motol MUDr. Martinou Kövári
  •  

Dotazy ke článku

Jméno:*
Email:*
Typ dotazu:* Sociální poradna
Ostatní
Text zprávy:*
9 + 3 =*