Vášeň pro život

Vášeň pro život

Cestovatel Aleš Zajíček žije s RS už čtyři roky. Když ho potkáte, sálá z něj dobrá nálada a vášeň pro život. V rychlém sledu na vás sype zážitky, příběhy a nápady, že máte co dělat, aby vaše kognitivní funkce jeho tempu stačily. Aleš Zajíček se svou partnerkou stále cestuje na daleká i bližší místa. O těch také byla řeč, ale dnes jsme si povídali o cestování jako o přirozeném tréninku kognitivních funkcí. A protože Aleš Zajíček věděl, o čem si dnes budeme povídat, poctivě se na to připravil, a než jsem se stačila nadechnout a položit první otázku, tak bez ptaní spustil.

Jak to vnímám já, myslím, že pro mozek je důležitá relaxace. Zní to asi trochu zvláštně, když si máme povídat o tréninku kognitivních funkcí. Ale já nemluvím například o pasivním sledování televize, ale spíš o tom, že když se celý den věnujete jedné činnosti, která je stále stejná, a tedy vás nutí zapojovat jen určité části mozku, tak pak je důležité začít dělat úplně něco jiného, kdy vlastně ta část mozku, která přemýšlela, relaxuje, a ta, která spala, začne pracovat. Nevím, jestli tento můj laický dojem je úplně v souladu s pohledem neurologů, ale já to tak cítím.

Asi mluvíte o aktivní relaxaci. Jak relaxujete?

Jdu fotit. Při focení trénuji kondici i kognitivní funkce. Protože nejdříve musím dojít na zajímavé místo, kde je co fotit. Pak, když chci udělat nevšední fotku, vyfotit obrázek ze zajímavého úhlu, tak se všelijak kroutím, abych toho dosáhl. Takže si pěkně procvičím celé tělo. Zároveň se ale musím rozhodnout, kam půjdu, vymyslet, co budu fotit, a soustředit se na focení, aby fotka vyšla dobře. A to je zase přirozený trénink kognitivních funkcí. Přemýšlet musím i ve fázi, kdy obrázek zpracovávám. Díváte se na fotografii a říkáte si: nechám ji tak, nebo ji trochu upravím? Jak ji upravím, aby byla zajímavá? Další formou aktivní relaxace může být obyčejné popovídání si s někým. Rozhovor si nemůžete naplánovat, má svůj přirozený vývoj, vy nevíte, kam se řeč stočí, a musíte na to reagovat. Hlavně si tím osvěžujete slovní zásobu. Proto také rád potkávám nové lidi, zejména když jsou z prostředí, které neznám. Dobré je psát články nebo si psát deník. Já pravidelně píši deník z našich cest nebo některé příspěvky na sociální sítě.

Dobrá; berme cestování jako přirozený způsob tréninku nejen kognitivních funkcí, ale i kondice. Kde jste byli s partnerkou naposledy?

Letos jsme byli z našeho pohledu docela blízko, ve Slovinsku. Objevili jsme úžasnou zemi. Výjimečně jsme nezjišťovali informace a šli jsme, kam nás nohy donesly. Několik dní jsme tak byli u moře v Portoroži. Je tam městečko Piran, kde žije italská menšina, ulice mají italské i slovinské názvy a ve školách se učí italština. Je tam zkrátka moc krásně a fajnově. Na zbytek dovolené jsme odjeli pro změnu do hor. Vydali jsme se k Bohnijskému jezeru. Jeden z výletů nás přivedl na krásné místo s vodopády, které ale po horkém létě skoro vyschly. Což vůbec nevadilo, neboť jsme je našli v jiné podobě, a i tak byly podmanivé a krásné. Toulali jsme se i po horách, což bylo skvělé nejen pro mou kondici, ale i pro nácvik soustředění. Lezli jsme místy po stezkách, které by snad nezdolal ani kamzík, a já se musel pořádně soustředit, abych věděl, kam šlapat mám a kam ne. Je pravda, že i u nás doma hodně chodíme, a také po kopečkách, ale to je přece jen lehčí terén. Ale abyste zdolali větší hory, musíte být v kondici, abyste přešli to menší kamení.

Pokud člověk není zvyklý cestovat, tak cesta do Slovinska může být dobrý začátek.

Přesně tak. Není-li člověk zvyklý cestovat nebo před onemocněním cestoval rád, ale nyní se kvůli nemoci bojí odjet za hranice, měl by se vypravit do země, odkud je blízko domů. Jde o to, aby člověk uvěřil, že i s RS se dá cestovat – a jde to. Je dobré to vyzkoušet v destinaci, kde sednete do auta a za pár hodin jste doma, pokud nastane problém. Můžete také jet na Šumavu nebo do Rakouska do Alp. Opravdu si myslím, že je to hlavně o důvěře v sebe sama, že to zvládnu. Ostatně RS na vás může zaútočit doma v posteli stejně jako na druhém konci světa, ale tam si alespoň něco hezkého prohlédnete; svůj obývák znáte.

My jsme spolu hovořili ještě v době, kdy jste měl RS diagnostikovanou relativně čerstvě. Nyní už s ní žijete zhruba čtyři roky. Zasahuje vám nějak do života?

Jedenadvacet měsíců zasahovala, a pak jsem se s tím srovnal. Bylo to až při naší druhé cestě na Filipíny. Poprvé jsme se na Fidži vypravili devět měsíců po sdělení diagnózy. Mnoho lidí nás od té cesty odrazovalo, ale my jsme prohlásili: „Buď to přežijeme a půjde to, nebo to nedáme a nepůjde to!“ Cestu jsem zvládl, ale přesto jsem cítil ještě mnoho otazníků ohledně své fyzické kondice a dalšího fungování. Pak jsme celý rok chodili s partnerkou na takové pokusné výlety. Jeli jsme na týden do Alp a zdolávali jejich vrcholky. Řekli jsme si totiž, že tu RS musíme utahat. Nepříjemné bylo, že mě z toho někdy bolely nohy. Byli jsme i ve Vysokých Tatrách, kde jsme při výstupu na Kriváň našli plantáž brusinek, takže jsme ochutnávali, zda jsou dobré, a na Kriváň jsme vůbec nedorazili. Přesto jsme byli už nad mraky, kde krásně svítilo sluníčko. Tam jsem si poprvé naplno uvědomil, že to půjde. Potom jsme podruhé jeli na ty Filipíny a zhruba v půlce cesty se všechno srovnalo.

To znamená, že jste se s RS smířil?

Ne, ale poznal jsem, že mě neohrožuje. Uvědomil jsem si to na pláži jihočínského moře blízko rybářské vesnice. Měl jsem za sebou dvouhodinovou cestu, teploměr ukazoval 45 stupňů Celsia a jediné, co utrpělo vážnou újmu, byla má láhev s vodou, ve které se obsah téměř vařil, takže se to nedalo pít. Došlo mi, že když jsem zvládl takovouto zátěž, tak že to půjde; že s RS mohu normálně fungovat, normálně žít.

Nicméně každé tělo je jiné, každé vydrží jinou zátěž. Vaše cesty jsou místy dost náročné; posloucháte každý den své tělo, nač ten den má a na co ne?

Určitě. Poslouchám ho i v takových maličkostech, jako když se ráno nemohu probudit, tělo chce ještě chvíli spát, tak ho ještě půl hodiny nechám. V práci vědí, že někdy zkrátka na sedmou nedorazím a přijdu až v osm. Vrátím-li se k cestám, určitě i tam jsem pozorný k tomu, jak se cítím, a tak každodenně volíme i aktivity. Většinou je to také o domluvě s mou drahou polovičkou, neboť naše aktivity nejsou pouze o mé maličkosti. Když to prostě nejde, nemá cenu tlačit na pilu, je třeba respektovat tělo, jeho momentální kondici, a také svůj věk. Proto když se mě má neuroložka tuhle ptala, jak se cítím, řekl jsem jí, že úměrně fyzické zátěži a věku.

Asi je to znamení, že tu RS nemůžete ignorovat…

Ano, nemůžete ji ignorovat. Protože aby na vás neútočila, je třeba dávat jí co nejméně podnětů. Je třeba ji respektovat, vypozorovat, co jí svědčí a co ne. Sice s ní můžete vnitřně uzavřít kdejakou dohodu o neútočení a kamarádství, ale není jisté, že ona ty dohody vždycky dodrží.

Co děláte pro to, aby na vás neútočila?

Hýbu se, udržuji se v kondici. Snažím se zdravě jíst, tedy zhruba šedesát procent mého jídelníčku tvoří ovoce a zelenina, ale i mléčné výrobky jako jogurty a sýry. A k tomu pak přidávám maso, ale je ho méně než těch ostatních potravin a vybírám si maso kvalitní. Piju čaje a vůbec doplňuji tekutiny. Alkohol jsem téměř pít přestal a samozřejmě nekouřím. Prostě poslouchám tělo, aby dostávalo tu výživu, kterou potřebuje.

Kdybychom si ještě jednou představili vaši cestu někam na druhý konec světa jako přirozený trénink kognitivních funkcí, co všechno při té cestě trénujete?

Podle mě už to začíná hledáním informací na internetu. Díváme se, kdo kde byl, co pěkného tam viděl. Pak musíte naplánovat cestu, mít představu, která místa chcete navštívit, jak se na ně dostanete, zda tam například jede autobus, minibus, vlak nebo jestli půjdete pěšky. V jakém pořadí ta místa navštívíte. Také pokud jedete na druhý konec světa, jako jsou třeba Filipíny, jsou všechny články většinou v angličtině, takže si trénuji i angličtinu, ve které se pořád mám co učit, a tak namáhám mozek zase jiným způsobem. Často si pomáhám překladačem, ale i tak si spoustu věcí musíte odvodit. Navíc potřebuji uhlídat, aby ty informace byly aktuální. Pak zpracuji plán cesty, a když přijedeme na místo, tak ověřujeme, zda jsou naše informace aktuální a pravdivé. Potom různě náš plán cesty upravujeme i podle počasí, denně se rozhodujeme, kde a co budeme jíst, kde spát apod. Kromě toho já fotografuji a vždy se snažím, aby ta fotografie vyprávěla nějaký příběh, aby to nebylo jen: podívejte se, kde jsme byli. Samozřejmě při těchto cestách netrénuji takto pouze kognitivní funkce, ale také kondici. Navíc funguji v úplně jiném režimu než v běžném životě v Čechách, a to si myslím, že mému zdraví také prospívá.

Velkým tématem při cestování je očkování; jak to řešíte?

Já už mám všechna očkování včetně žluté zimnice propadlá. Navíc kromě tetanu se lidem nemocným RS očkování spíše nedoporučuje. Takže jsem to konzultoval s mnoha lékaři včetně specialistů z očkovacího centra v Ostravě, a ti mi doporučili spíše se neočkovat. Kdybych na cestě přece jen onemocněl, po návratu se vyléčím, protože většina těchto nemocí se léčit dá, pokud se diagnostikují včas. Je to menší riziko, než když bych se nechal naočkovat a týden před cestou dostal v důsledku očkování ataku, nebo ještě hůře – onemocněl během cesty někde v zapomenutém koutě světa. Existuje také placená služba, kdy vám zjistí, zda máte v krvi protilátky na některé nemoci, pokud jste byli třeba v minulosti očkováni. Ale je to placená služba. Já jsem tuto službu nevyužil; ale když mi nedávno dělali rozbor krve v nemocnici, tak zjistili, že mám v těle protilátky na tetanus, které mě budou chránit ještě pět let.

Všiml jste si za ty čtyři roky, co máte RS, že byste měl nějaké problémy s kognitivními funkcemi?

Já jsem o tom přemýšlel, protože jsem očekával, že se mě na to zeptáte. Ale poctivě řečeno, nevím. Nevšiml jsem si. Je to tím, že té své nemoci nedávám zase takový prostor, nevěnuji jí příliš pozornosti. Došla mi ale jedna věc: Uvědomil jsem si, že když je někdo nemocný, a nemusí to být zrovna RS, ale třeba úplně něco jiného, tak na tu nemoc svádí i věci, které s ní vůbec nemusí souviset.

Když vás člověk potká, sálá z vás radost ze života… Jak to děláte?

Musíte mít doma mou partnerku Janu. Je důležité, jaké lidi kolem sebe máte a jak umíte reagovat na situace, kdy není úplně dobře. Je to, jako když jdete s kamarády na túru na Kokořín, a ono najednou začne lít jako z konve. Tak si vezmete pláštěnku. No – a v životě je to stejné.

Co je vaše pláštěnka na dny, kdy prší?

Má pláštěnka je, že jdu dělat něco, co mě baví. Například upravuji fotografie. Nebo si hraju hry na počítači, což Jana nerada vidí. Ale on je to také trénink, když pohybujete touch padem a přemýšlíte a přendáváte různé figurky, nebo hraju na počítači piškvorky, šachy nebo slovní fotbal. To se člověk musí hodně snažit, aby za 90 vteřin poslal co nejvíce slov podle zadání. Vytváříte i přesmyčky, takže třeba z písmen k a r můžete vytvořit rak, kra, akr a kar i ar. Máte-li písmena o m k a, tak například sestavíte koma, omak, amok, mako, moka, a ještě k tomu můžete přidat mok, moa a oka. Je také důležité, aby si člověk vybíral nové aktivity. Když budete luštit křížovky, tak po čase už to budete dělat automaticky, protože ta slova se dost opakují, a už to žádný trénink nebude, jenom rutina.

Asi je dobré vybírat si vědomě aktivity, které vás nutí zapojit jiné mozkové závity, než jste třeba zvyklý v práci…

Určitě. Tak například kdybyste byla účetní a celý den koukala do nějakých papírů, tabulek a faktur, musela to pozorně číst, tak si asi neodpočinete u knížky. Takže jak byste odpočívala, kdybyste byla účetní?

No – já se svým psychologickým profilem bych být účetní nemohla, příroda ochraňuj mé klienty, ale kdybych byla účetní, třeba bych se učila skotské tance…

No vidíte, to je přesně ono. Tam byste přece zapojila úplně jiná mozková centra.

My jsme se celou dobu našeho rozhovoru nezmínili o vaší profesi. Vy děláte něco technického, jestli se nemýlím?

Já dělám technickou údržbu nemovitostí. Takže v práci musím zapojit hlavu, abych věděl jak daný problém vyřešit nejlépe, a pak samozřejmě ruce. Navíc někdy pracujete vleže nebo na kolenou, někde v koutě se musíte zkroutit. Takže si musím najít tu nejlepší polohu, aby mě tělo nebolelo a abych to udělal s co nejmenší námahou. A také odpočívám, když začnu mít pocit, že něco už příliš tlačím přes svůj limit. Kdybych si trochu zafilozofoval, tak deset minut v životě vesmíru nic neznamená, tak proč si neodpočinout. Samozřejmě musím práci stihnout včas, ale to se dá zvládnout.

Myslím, že kdyby vás nyní slyšel nějaký fyzioterapeut, tak by z vás měl radost. Protože ti věčně nabádají pacienty, aby si hledali u různých činností optimální pohyb.

Kdybych to nedělal, tak se večer nehnu. A je to také určitý trénink. Navíc, protože chodíme většinou do kanceláří, tak tam těm lidem musíme vysvětlit, co budeme dělat, proč to budeme dělat, jak dlouho to bude trvat a tak podobně. Někdy jim vyprávím i zážitky z cest a snažím se, abych ten příběh vyprávěl vždy trochu jinak.

Mám pocit, že pro vás je důležité to objevování něčeho nového, místa, lidí, vztahů s nimi. Spousta lidí se ale na Fidži asi nepodívá, ale možná nejde o to, kde jste, ale jak dokážete vnímat krásu místa a jací lidé tam jsou…

Je to vnímání bytí tady a teď, prožívání přítomnosti. A opravdu podle mě až tolik nezáleží na tom, kde jste, ale s kým tam jste. S partnerkou, s kamarády.

Co je podle vás ještě důležité?

Myslím si, že je důležité o téhle nemoci mluvit, o tom, jak se s ní žije. Protože pak na to díky tomu nejste sami a spousta věcí a problémů, když se o nich mluví, se může dialogem s okolím vyjasnit. Je to také způsob, jak tu nemoc pochopit. Pochopit její smysl.

Proč si myslíte, že RS vstoupila do života zrovna vám?

Asi proto, abych mohl ukázat, jak s ní aktivně žít.
A zřejmě i proto, abych spoustu věcí ve svém životě přehodnotil a začal více přemýšlet o svém pravém JÁ.

Doporučené články


Dotazy ke článku

Jméno:*
Email:*
Typ dotazu:* Sociální poradna
Ostatní
Text zprávy:*
4 + 1 =*