Cesta pokojného bojovníka

Cesta pokojného bojovníka

Lukáš má RS už pět let. Při rozhovoru s ním jsem si vzpomněla na knihu D. Millmana Cesta pokojného bojovníka. Lukáš je takový pokojný bojovník, který přijímá to, co mu život přináší, a sám si vybírá, jak na to bude reagovat, a vybírá si i čas, kdy vytáhnout zbraně a jak je použít.

  Jak si vzpomínáte na dobu těsně před sdělením diagnózy RS a poté, když jste se o své nemoci dozvěděl?

Nemoc se u mě ohlásila drobnými potížemi. Například když jsem dlouho hleděl do počítače, začal jsem špatně vidět na levé oko. Říkal jsem tomu, že se to oko „fláká“. Oční lékařka nenašla žádný vážný zdravotní problém. Pak jsem začal pozorovat, že jsem více unavený, bolí mě záda a neujdu velkou vzdálenost. Praktická lékařka mě poslala za fyzioterapeutkou, která udělala i nějaká základní neurologická vyšetření a nasměrovala mě k neurologům. Za čtrnáct dnů další vyšetření ukázala, že mám RS. V nemocnici mi obratem nasadili léčbu kortikoidy.

Bál jste se, když jste se dozvěděl, že máte RS?

Jasně, že jsem měl strach. Bál jsem se následků, kdyby se nemoc dál rozvíjela. Měl jsem také strach z léčby kortikoidy. Babička mi v té době umírala na rakovinu a moje máma měla už mnoho let vážnou chronickou nemoc, která se také léčila kortikoidy. Uklidnil jsem se, když mi lékaři sdělili, že na RS existuje biologická léčba, se kterou mají desítky let zkušeností, že se tím tato nemoc v primární podobě dá zastavit.

Co vám ještě pomohlo se toho strachu zbavit?

Především jsem se vyhýbal všem internetovým diskusím, protože tam jsou lecjaké, i zavádějící informace. Pak mi hodně pomohl náš rodinný přítel, já o něm říkám, že je „hlavolog“. Má obrovský dar empatie. Vyzná se i v možnostech, které nabízejí alternativní cesty léčení těla a duše. Úplně první jeho rada byla hodně jednoduchá: „Můžeš se s tím vypořádat, když se o sebe začneš starat. Nauč se hlavně odpočívat.“ Také mi řekl, že zná dost lidí, kteří tuto nemoc mají a zvládají to. I díky němu jsem se rozhodl, že chci s tou nemocí bojovat. Sám si hledat, co ještě mohu pro své léčení udělat. Začal jsem brát nemoc jako zpětnou vazbu těla, že je něco špatně. Protože pracuji u počítačů, měl jsem pocit, jako by do mého těla, „toho hardwaru“, byl nahraný špatný „software“ – a s tím já mohu něco dělat, to je v mé hlavě, to mohu změnit. Navíc jsem si s překvapením uvědomil, že prožívám stres, ale nevím o tom. Mám to štěstí, že mám práci, která mě moc baví, těší mě do té míry, že nerozeznávám, kdy jsem v práci a kdy doma, pořád o tom přemýšlím, chci od svých spolupracovníků, aby dělali vše na maximum, a pokud možno tak, jak to chci já. Do okamžiku, než jsem se na to podíval, jsem měl stres zařazený do škatulky něčeho, co se odehrává, když se děje něco negativního, a vůbec mě nenapadlo, že stresovat se člověk může i z něčeho, co ho baví.

Přijde mi docela důležité, že jste si uvědomil, jak chcete, aby vše bylo podle vás. Hrálo to pak v těch změnách, které jste udělal, nějakou roli?

Určitě hrálo. Asi bych měl říci, že jsem manažerem projektů ve středně velké firmě, takže v některých věcech musím mít poslední slovo, musím rozhodnout já. Nicméně tahle nová životní situace mě donutila ostatní lidi více poslouchat. Více se na věci dívat i z jejich úhlu pohledu a zkusit pochopit, jak to cítí oni, co chtějí. Vzpomínám si, kdy jsem si to poprvé naplno uvědomil. Seděl jsem na poradě a byl jsem hodně unavený, takže jsem spíše byl zticha a poslouchal. A najednou mi došlo, že tady u stolu sedí několik stejně zapálených lidí jako já – i oni chtějí, aby to bylo co nejlepší, jenom to někdy vidí jinak. Když jim dám prostor, aby to udělali po svém, budou spokojenější a třeba to tím jejich způsobem bude také fungovat, a když ne, tak se domluvíme, jak to udělat. Přece kvůli tomu, že to není hned po mém, neskončím na vozíku. Dříve, když někdo něco řekl a nevypadalo to, že to je v souladu s tím, co si myslím, že je nejlepší, jsem to bez přemýšlení shodil ze stolu. Teď už si říkám: Počkej, zkus o tom přemýšlet, třeba na tom něco je.

Jak jste začal pečovat o své tělo a duši?

Už dříve jsem tíhl k východním filozofiím nebo jiným pohledům na náš život. Začal jsem tedy ještě více vyhledávat myšlenky moudrých lidí. Hodně mě oslovila Moc přítomného okamžiku od Eckharta Tolleho. Jiří Dušek má moc hezké divadelní představení Čtyři dohody podle stejnojmenné knihy dona Miguela Ruize, to mi také hodně dalo. I další knihy mě inspirovaly k tomu, abych si více všímal toho, co se v mém životě děje, a například i toho, co v tom kterém okamžiku cítím. Než jsem onemocněl, tak jsem se moc svými emocemi nezabýval, neřešil jsem to. Abych se mohl uvolnit, musel jsem věnovat více pozornosti tomu, co mne stresuje. Také jsem obrátil svůj osobní život naruby. Vše, co jsem už nějakou dobu měl naplánováno, ale vznášelo se to někde v budoucnosti, jsem udělal. Oženil jsem se, změnil jsem si příjmení a s manželkou jsme počali dítě. Také mi v té době zemřela máma. Táta nejdřív nechápal, proč si beru manželčino příjmení, ale já mu vysvětlil, že stejně v dnešním světě mne různé skupiny lidí znají v různém kontextu, pod různými jmény, a v internetovém prostředí jsou lidé, kteří znají pouze mou přezdívku, takže proč bych se nemohl jmenovat, jak chci.

Co jste dělal a děláte pro tělo?

Když už jsem se naučil méně trápit a stresovat, začal jsem své tělo trénovat, aby se udrželo ve fyzické kondici. Paradoxní na této nemoci je, že cvičíme, abychom si udrželi kondici, a zároveň tělo potřebuje stále odpočívat. Takže já mohu jít na nějakou svou hranici fyzických možností, ale nesmím jít za ni. Chodím k fyzioterapeutce, která mne učí cviky, abych mohl dělat pohyby, které jsem dříve neuměl. Díky fyzioterapii mi začaly fungovat svaly, které mě předtím odmítaly poslouchat. Od té doby, kdy mi před pěti lety diagnostikovali RS, jsem neměl žádnou ataku nemoci, můj zdravotní stav se nezhoršuje. Spíše naopak, mám pocit, že se mi fyzicky i mentálně daří stále lépe. Ráno mi jako rozcvička na protažení těla dělá dobře jógové cvičení Pozdrav slunci. V práci mám štěstí, že když potřebuji, tak si mohu na půl hodiny odskočit a někde v ústraní si odpočinout. Totéž dělám i večer, když přijdu ze zaměstnání. Cvičím aikido, kterému jsem se věnoval před atakou RS. Zatímco ale dříve jsem byl více zaměřený na techniku, výkon a boj, nyní mě toto cvičení učí většímu vnímání těla, konfliktů a samozřejmě rovnováze. Jak jsem mluvil o tom zlepšování, dnes už jsem na tom tak, že mohu jet na seminář aikida, kde se cvičí tři dny za sebou, denně celkem až pět hodin. Samozřejmě pak musím adekvátně odpočívat. Kromě toho chodím pravidelně plavat. Odlehčil jsem i jídelníček. Není to ale o tom, že bych držel nějakou dietu, spíš jen více poslouchám své tělo. A samozřejmě se snažím dobře vyspat. Spánek, to je takový můj indikátor stresu – když začnu špatně spát, snažím se přijít na to, co mne stresuje, a změnit v dalších dnech chování.

Kam vás toto vše posunulo?

Žiji bohatší život. Jako je to v té Werichově pohádce o třech bratrech – ten nejmladší vše vyhraje, ale život kolem něho profrčí. No a já už nechci, aby vše kolem mě pádilo. Začal jsem si více užívat věcí, které jsem předtím jakoby míjel. Dříve jsem také nevěnoval pozornost tomu, co cítí ostatní lidé. I když máme s někým zrovna konflikt, není to o tom, že bychom se neměli rádi, ale o tom, že to zkrátka každý vidíme trochu jinak. To, že má někdo jiný názor nebo cíl, nemusí být nutně důvod ke vztekání.

Když vás tak celou dobu poslouchám, nepřijde mi, že máte problém se sebevědomím.

Je to tak. Já odmala jsem člověk, co si to chce vždy udělat po svém. Nikdy jsem netrpěl nedostatkem sebevědomí, spíše jsem lidi kolem sebe „válcoval“. Takže jsem se své sebevědomí musel naučit trochu krotit, a jak už jsem říkal, poslouchat lidi a snažit se je pochopit.

Dá se říci, kde vede hranice mezi sebevědomím a arogancí?

Tam není žádná přesná hranice. Někde jsem četl, že snad dalajláma řekl: „Kdo neumí milovat sám sebe, nemůže umět milovat někoho jiného.“ Všeho moc škodí. Určitě mému životu neprospěje, když si na nic netroufnu, nic nezkusím, nebudu zvědavý na nové věci, nebudu se ptát. Ale také není dobré, když má člověk, jak se říká, moře po kolena, když má pocit: já jsem král, vše vím nejlépe, všude jsem byl, od všeho mám klíče. Všechno chce rovnováhu – a o té také život s RS je.

Kdyby za vámi přišel muž, který se právě nyní dozvěděl, že má RS, co byste mu poradil?

Řekl bych mu to, co řekli lékaři a jiní lidé mně. RS se dá léčit a lékaři mají s touto léčbou desítky let zkušeností. Ale tu péči o své zdraví nenechávej jen na lékařích. To nejdůležitější je, aby ses naučil vypořádat se se stresem. Je třeba, abys byl více vnímavý a citlivý ke svému tělu a tomu, co prožíváš. Napadá mě k tomu obraz: když člověk vběhne do silnice a neví, že tam jedou auta, tak ho dříve či později něco porazí. Když se ale zastaví a pořádně se na tu silnici podívá a pak do ní vstoupí, dojde, kam potřebuje a nic se mu nestane. Podle mě ten stres, co jsem prožíval, se podobal vběhnutí do silnice bez rozhlédnutí, kde zpoza rohu náhle vyrazí auto. Někde jsem si přečetl, že existují dvě otázky, které člověku mohou pomoci vyřešit jakýkoliv problém: Co nyní cítím? Co chci? Protože když jsem pozorný ke svým pocitům, mohu si všimnout, že tělo mi tou stresovou reakcí v podstatě říká: tlačíš se někam, kudy to nepůjde, někam, kde ti to nesvědčí. Zastav se, protože když nezabrzdíš, možná tě posadím na vozík a už se nehneš vůbec.

Napadá vás ještě něco důležitého na závěr?

Sebevědomí, o kterém zde mluvíme, je důležité, aby člověk sám sobě věřil, nebral RS jako překážku, ale jako příležitost, která se mu zkrátka stala. Buď s tím bude sám aktivně něco dělat, a pak věřím, že se s tím dá vypořádat, nebo bude plakat nad rozlitým mlékem, a pak se to může jen zhoršovat. Můj pohled na RS je, že je to moje nemoc, moje zkouška a já mám na to, abych se s ní vypořádal.

Dotazy ke článku

Jméno:*
Email:*
Typ dotazu:* Sociální poradna
Ostatní
Text zprávy:*
6 + 1 =*