jít na to jinak

Nedávno jste změnila zaměstnání. Na to musí mít člověk dost odvahy. Proč jste se rozhodla změnit práci?

Dvacet let jsem pracovala v jedné nadnárodní farmaceutické firmě, prošla jsem mnoha pozicemi a posledních sedm let jsem řídila tým několika lidí v pediatrické divizi. Takže jsem byla na střední manažerské pozici. Ve firmě ale proběhla reorganizace, mé místo bylo zrušeno. I když mi firma nabídla jinou práci, řekla jsem si, že je čas na změnu a odešla jsem. Přes prázdniny jsem si udělala čas pro sebe a nyní jsem nastoupila opět do firmy pohybující se v oblasti zdravotnictví, kde budu dělat projektovou koordinátorku. V rámci celé ČR budu mít na starosti zdravotnické prostředky, sondy a sety, jež pomáhají pacientům, kteří nemohou přijímat potravu ústy.

Budete opět řídit nějaké lidi?

Ne, nebudu. To je pro mne docela úleva, protože když se musíte starat o tým lidí, je to hodně stresující. Stres pak musíte v sobě nějak zpracovat, a to při diagnóze RS není příliš optimální. Proto jsem při hledání nové práce vybírala takovou, která bude klidnější, a zároveň jsem si splnila sen, protože už dlouho jsem chtěla práci, kde budu hodně samostatná, budu si moci lépe řídit čas a budu ho mít více pro sebe.

Dost pacientů má problém oznámit v práci, že onemocněli RS. Jak to bylo u vás?

V předchozí firmě jsem to řekla hned týmu i nadřízenému. Ono ani dost dobře nešlo to neříci, protože jsem deset dní byla v nemocnici, nikdo nevěděl, co se mnou je, a po firmě se rojily různé spekulace. Takže jsem předstoupila před lidi z týmu a na rovinu jim to pověděla. Ujistila jsem je, že vše půjde normálně, protože lékaři mi sdělili, že se RS dá léčit, a já nemám důvod jim nevěřit. V nové práci s tím také nebyl problém, protože zde už pracovala kolegyně, která o mé diagnóze věděla, a než jsem nastupovala, řekla jsem to všem klíčovým lidem ve vedení firmy. Navíc ve společnostech zaměřených na zdravotnictví to nikdo moc neřeší, a pokud člověk splňuje profesní předpoklady, tak s tím nemají žádný problém.

Někteří pacienti v manažerských pozicích po čase zjistí, že jim kvůli RS nejde práce tak od ruky. Stávalo se i vám něco podobného? ¨

To se mi nestávalo. Je pravda, že v každé firmě, kde se musí plnit nějaké obchodní cíle, jste neustále pod tlakem. Musíte vyvíjet tlak i na podřízené, a kvůli tomu se cítíte ve stresu. Jenomže ten tlak a stres jsou dnes všudypřítomné a cítila bych je, i kdybych nebyla nemocná RS. Obecně jsem se ke své nemoci snažila přistoupit pozitivně a neměla jsem s tím žádné problémy.

Člověk, který onemocní RS, by se asi měl zamýšlet nad mírou stresu, jemuž je vystaven?

Určitě. Cítí-li se člověk už pod velkým tlakem a ve velkém stresu, měl by se na chvíli zastavit a zamyslet se nad tím, co mu dělá dobře, co pro sebe potřebuje, aby se cítil v pohodě. Může to být i profesní změna, ale nemusí kvůli tomu změnit zaměstnavatele. Stačí se jen poohlédnout v rámci firmy po práci, kde nemusíte řídit lidi, ale vedete projekt, kde řídíte jen sami sebe. Důležité je, aby si člověk uvědomil, že odchod třeba i z manažerské pozice není prohra, ale to nejlepší, co pro své zdraví může udělat. Někdy dospějete k názoru, že je třeba změnit firmu, a je to také v pořádku.

Hodně lidí, když se dozví, že má RS, je v šoku. Pro vás to možná takový šok nebyl, měla jste asi více informací, když pracujete v oblasti zdravotnictví?

Pro mne to byl také šok, protože nepracuji v oblasti neurologie. Takže mi hned hlavou proběhla vzpomínka na paní, která s námi bydlela v domě, když jsem byla malá. Byla to krásná žena. Pak jsem ji dlouho nepotkala, a když jsem ji viděla, měla hůl. A za čas byla na vozíku, a pak už ani nevycházela z bytu. Tak jsem si v prvních dnech říkala, že jestli dopadnu takto, tak nevím, co budu dělat. Žila jsem tehdy hodně aktivně, sportovala jsem, jezdila na lyže, hrála badminton. Říkala jsem si, že takhle skončit nechci. Navíc jsem měla dlouho i hodně komplikovaný osobní život; můj předchozí partner zemřel na rakovinu. Když jsem se dozvěděla, že jsem onemocněla RS, žila jsem relativně krátkou dobu s novým partnerem, který mě poznal jako hodně aktivního člověka, takže jsem začala mít strach, co bude, když třeba už nebudu moci být tak aktivní. S prací jsem si nedělala starosti, to jsem si říkala, že nějak dopadne. Ale tyto dvě věci mě trápily.

Co vám pomohlo se s tím vyrovnat?

Velmi mi pomohla lékařka ve Fakultní nemocnici v Brně-Bohunicích, paní doktorka Okáčová. Přišla za mnou poté, co jsem se dozvěděla diagnózu, a řekla mi, že jakmile si o tom budu chtít promluvit, tak jí mám zavolat. Při rozhovoru mi pak vysvětlila, že léčba RS je úplně jinde než před těmi třiceti lety, kdy jsem vídala nemocnou sousedku. Ujistila mě, že i s touhle diagnózou mohu stále žít aktivně, vyprávěla mi příběhy pacientů, kteří mají dobrou práci, sportují a žijí normálním rodinným životem. Také nový partner se mnou zůstal. Moji diagnózu přijal jako fakt, byl mi nablízku a pomáhal mi.

Myslíte si, že si váš partner hledal někde informace o RS?

Já jsem ho s nimi sama seznámila. Vzala jsem ho na informační kolečko v nemocnici, byl se mnou i na schůzce u praktického lékaře. Zde se dozvěděl o této nemoci vše, jak se může vyvíjet, protože jsem vůči němu chtěla být otevřená a dát mu možnost případně i odejít. Možná si i hledal nějaké informace na internetu, ale to nevím. V každém případě jsme spolu a on mě utvrzuje v tom, že to je a bude dobré.

Někdy má ale pacient pocit, že na něj lékař nemá čas.Zároveň ale se v té situaci ztrácí. Co by měl podle vás udělat? Co byste udělala vy?

Vždy bych komunikovala s odborníkem. Na internetu je leccos, ale pacient se nemusí dostat k aktuálním důvěryhodným informacím. Určitě bych lékaře oslovila i trochu asertivně: pane doktore, já vím, že nyní nemáte čas, ale kdy ho budete mít? Mám opravdu spoustu otázek, na které potřebuji odpovědi. Většina lékařů je zvyklá odpovídat pacientům na dotazy. Dobrý lékař také ví, že i prostřednictvím takového rozhovoru může s pacientem navázat vztah postavený na důvěře. To je pro léčení velmi důležité, protože pokud pacient lékaři nevěří, tak ani léčba nemůže fungovat.

Ano slýchám od neurologů, že pro úspěch léčby je důležité, aby pacient lékaři věřil.

Já si to opravdu myslím. Trochu odbočím a dám vám příklad: Můj partner, který zemřel na rakovinu, neměl důvěru k lékařům. Kdykoliv mu naordinovali nějakou onkologickou léčbu, tak okamžitě začal pochybovat, přemítal, zda by neměl zavolat do jiné nemocnice, kde by ho třeba léčili lépe. Tato neustálá vnitřní nejistota mu podle mě ubírala šance na uzdravení.

Určitě to bylo těžké pro něj, ale i pro vás. Ten, kdo se stará, vydává také spoustu sil.

Ano bylo to i pro mě těžké. Společně jsme s touto nemocí bojovali pět let a nakonec to dopadlo, jak to dopadlo. Když odešel, bylo mi 41 let. Zůstala jsem bez dětí. S bývalým partnerem jsme chtěli mít děti, ale nevyšlo to. Myslím si, že všechen ten stres a smutek mohly mít vliv i na to, že jsem nakonec onemocněla RS.

Hodně lidí mi říká, že když dostali RS, žijí daleko více v přítomnosti a moc neplánují dopředu, i když před onemocněním plánovali hodně. Máte to také tak?

Ano, vždy jsem si hodně plánovala budoucnost, a teď už to tolik nedělám. Nyní se spíš učím přístupu: co nemohu ovlivnit, tím se nezabývám. Daleko více se snažím vychutnávat si přítomný okamžik, například hezkou procházku. Nežiji ze dne na den, trochu plánuji, ale beru věci tak, jak jdou. To se týká třeba i práce. Věřím, že vše půjde dobře, ale když to dobře nepůjde, tak to prostě vyřeším. Už se tím ale nestresuji jako dříve. Jenomže k takovémuto postoji musí člověk dozrát, třeba zrovna díky té nemoci.

Mluvila jste o čase, který chcete věnovat sobě, více se o sebe starat. Co to znamená v praxi?

Já jsem se o sebe starala už dříve. Hodně jsem cvičila, ale spíše rychlejší formy cvičení, jako je aerobic. Nyní jsem se musela trochu zklidnit a věnuji se pomalejším cvičením, jako je jóga a power jóga. Posiluji záda a dělá mi to moc dobře. Chodím také brzy spát, klidně v půl osmé, když jsem unavená. Hlavně jsem se ale naučila více říkat ne. Předtím jsem často nedokázala říci ani na to, co mi nevyhovovalo. Nyní už to nedělám. Klidně řeknu i příteli, já tam nepůjdu, jsem unavená, jdi klidně sám. A svět se překvapivě nezboří. Také hodně čtu.

Jaká kniha vás nejvíce v poslední době zaujala?

Mám hodně ráda knížku, která se jmenuje Debordelizace hlavy od Iva Tomana. Díky ní jsem si uvědomila, jak je důležité prožít naplno to, co je tady a teď. Jinak čtu hodně beletrii, severskou krimi apod. Abych byla v pohodě, je pro mě hodně důležitý pohyb. Jóga, ale třeba i jízda na kole. Je pravda, že se mi nyní hůře šlape do kopců, tak jsem si pořídila elektrokolo. Zpočátku jsem si říkala – elektrokolo mají staré dámy, jak se na mě budou lidi koukat? Ale nyní už to neřeším. Došlo mi, že pro mě je nejdůležitější žít stejně plný život jako dříve. Někdy je jen třeba hledat jiný způsob, jak to udělat, a to v každém aspektu života. Když nemohu pracovat na plný úvazek, mohu pracovat na úvazek zkrácený. Když někdy příteli nestačím na kole, mohu s ním jezdit na elektrokole. Když nemohu cvičit aerobic, mohu cvičit jógu. Když nemám kvůli RS chodit do sauny, jdu alespoň do páry. Ve většině případů se dá najít jiný způsob, jak to či ono udělat.

Je ještě něco, co pro své zdraví děláte a dává vám to energii?

Pravidelně chodím na masáže, investuji do toho, protože mi to dělá moc dobře. Moje situace je asi trochu jiná, než když má někdo například dvě děti a rodinu. Mohu více času věnovat sobě. Ale myslím si, že hlavně jde o to hledat, co člověku prospívá. Zjistila jsem, že třeba lázně pro mě nejsou, protože bych se tam tak dlouho nudila a zároveň přemýšlela, co se děje v práci, a zbytečně se stresovala. Ale jednou do roka si udělám týden pro sebe, jsou to takové moje „lázně“. Celý týden čtu, chodím na procházky, odpočívám, jak potřebuji, cvičím a věnuji se skutečně jen sobě.

Je podle vás důležité, aby byl pacient v přístupu ke své RS kreativní?

Určitě.

Řekla byste nám, co je klíčové aby se člověk cítil dobře a cítil zdravé sebevědomí?

Mně se zdá, že je to takový kruh více věcí. K tomu, abych se cítila v pohodě a sebevědomá, potřebuji být nezávislá. Práce mi dává nezávislost, a také pocit, že něco umím, že někam patřím, že to, co dělám, má smysl. Zároveň ale, abych mohla dobře pracovat, musím pečovat o své zdraví a kondici, aby, když přijde nějaká ataka nemoci, mělo mé tělo sílu ji zvládnout. A velmi důležité jsou pro mě pozitivní vztahy, takže sílu mi dává vztah s přítelem, ale i s dalšími lidmi, a i o tyhle vztahy přiměřeně pečuji.